Již několik let se mi pravidelně dostává do rukou časopis Bystřický zpravodaj. Vždy jej přečtu a pak jej založím a uschovám pro „ty budoucí“. A že moji předkové byli také tací a zanechali něco pro mě, chci se se čtenáři podělit o to, co jsem objevil v tisku let minulých.
Našel jsem v deníku Svoboda z 13. února 1934 tento článek.
(klikněte dvakrát na obrázek pro zvětšení)

Již na základní škole jsme se učili, kdy vzlétli bratři Wrightové a kdy se také konaly první pokusy s raketovými motory.
Tak se dělo i během 2. světové války v Německu. Nejvíce v tomto oboru vynikal v té době mladý ani ne třicetiletý konstruktér Wernher von Braun. Do světa se dostaly zprávy o německých tajných zbraních, které měly zvrátit průběh války. Tajných zbraní, na kterých Němci pracovali, bylo několik a byly pojmenovány jako zbraně odplaty – Vergeltungswaffe s přiděleným číslem. Zmíním jen dvě hlavní, které byly bojově použity, V1– létající bomba a V2 – balistická raketa. Zatímco V1 se občas podařilo sestřelit stíhačům, proti V2 možnost obrany nebyla. První V1 letěla na Anglii 13. června 1944, V2 začátkem září. Anglický ministerský předseda Winston Churchill měl při vládě komisi odborníků na tajné zbraně, aby o nich shromažďovali informace. Když se ptal jednoho profesora, zda taková raketa může unést tunu výbušnin, dostalo se mu odpovědi, že vývoj tak dalece nedospěl, aby to bylo možné. Ukázalo se později, že se mýlil jako profesor Hans Thierring před deseti lety. V2 tu necelou tunu unesla!
Když se válka v Evropě chýlila ke svému konci, budoucí vítězové plánovali, jak po porážce Německa získají jeho moderní technologie a konstruktéry. Američanům se podařilo vzít do zajetí právě toho nejschopnějšího odborníka na rakety – Wernhera von Brauna.
Později začala studená válka, která trvala téměř do konce osmdesátých let dvacátého století. A s ní nové závody ve zbrojení. Rusové mnoho investovali do vývoje stále větších raket, zatímco Američané trochu zaspali. Snad se spoléhali na svou odstrašující atomovou bombu, na kterou měli v té době monopol. Ten však netrval ani do konce let čtyřicátých.
Koncem 50. let Rusové vyslali první družici do vesmíru a brzy také prvního člověka Jurije Gagarina. Tehdejší vládce Kremlu N. S. Chruščov prohlásil: „První člověk na Měsíci bude mluvit řečí Puškinovou.“ Začal závod o dopravení člověka na Měsíc a jeho bezpečný návrat na Zemi. Vládce Sovětského svazu zpoždění USA vysvětloval tím, že v kapitalismu si konkurenti navzájem své výzkumy neprozradí, zatímco v zemi sovětů, kde vše patří lidu, se dají „hlavy dohromady“ a úspěch je zaručen. Zapomněl ale, že Spojené státy mají větší ekonomické možnosti. Američané si uvědomili, že jde o prestiž, a prezident Kennedy na počátku let šedesátých stanovil úkol dosáhnouti Měsíce do deseti let. Nevím, jestli známý ruský básník Puškin znal anglický jazyk, ale skutečností zůstává, že 20. července roku 1969 první člověk, který stanul na Měsíci, americký kosmonaut Neil Armstrong, touto řečí prohlásil: „Je to malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“
Bylo to 35 let po přednášce profesora Hanse Thierringa. Letos v červenci od této události uplynulo již 41 let. Inu, mylné úvahy vědátorů…
 
Antonín Ležák 
Svaz letců pob. gen. Janouška Přerov