Prostor farní stodoly byl tradičně využit tak, aby bylo možno prezentovat co největší množství výtvarných děl. Byly proto využity stěny, římsy na nádvoří i vnitřní prostory, v nichž našly uplatnění především plastiky.
Obrazy zaujmou vždy, protože je jim věnován největší prostor. I letos různí autoři uvedli celé spektrum technik a námětů. Miroslav Malina (Uherské Hradiště) na svých metrových plátnech kombinoval různé malířské i grafické techniky. Tématicky, ale především detaily odkazoval na staré mistry, svá díla pointoval jejich citacemi. Jsou to zajímavé obrazy, které zaujaly snad všechny návštěvníky. Josef Sládek (rovněž Uherské Hradiště) se prezentoval dvěma plátny. Geometrické tvary různých barev na neutrálním pozadí nesly anonymizující názvy (např. „75pIXp“). Daleko více mne zaujala svými obrazy Věra Kubáčková (Kroměříž), která na třech plátnech prezentovala Olomouc. Jak sama psala, odmítá realitu, ale jako olomoucký rodák přesně vím, o která olomoucká zákoutí jde. Tyto obrazy mne potěšily. Kateřina Plesníková (Valašské Meziříčí) ve svých obrazech používá kontrasty černé barvy (tuše) a mírně podbarveného podkladu. Její objekty jako by vystupovaly z abstrakce do reality. Přesně opačně postupuje Josef Divin, který z reality utíká do abstrakce Smutné cesty, i když jeho černozlatý Ibišek začíná tak pěkně, reálně. Radka Valentíková (Přílepy) rovněž naprosto nepokrytě odkazuje na staré mistry, dokonce používá jejich náměty a techniku malby (Mona Lisa a já, Muž s vločkou etc). Velkou pozornost návštěvníků na sebe upoutaly obrazy Evy Nádvorníkové (Zlín). Jsou to veliká plátna, realisticky zobrazující stromy z různých pohledů, úhlů, pozic světla. Jakoby symbolicky a s optimismem končila obrazovou část výstavy a posílala diváka dál, do prostoru stodoly.  

 
Skromně v rohu stálo něco, co vypadalo jako starý kinematografický projektor, vedle postávaly další malé dřevěné krabičky. Všechno však mělo okuláry, které přímo vybízely k tomu, aby se do nich člověk se zvědavostí podíval. Řada z nás starších si pamatuje na stereoskopická kukátka, v nichž bylo možno vidět, po zasunutí kotouče s barevnými diapozitivy, třeba Paříž jako skutečnou, Karlův most, nebo vnadné děvy v plavkách ze 60. let. Určitě bych o moc peněz nepřišel, kdybych se vsadil, že většinu z nás napadla právě tato myšlenka, když jsme uviděli tři šťastlivce sedící u bedýnek Václava Kupského (Brno) a další dychtivce netrpělivě postávající nablízku. Napřed jsem musel do bedýnek nahlédnout, abych porozuměl výkladu, který Václav Kupský několikrát denně poskytoval, když popisoval tvůrčí postupy, jimiž svá umělecká díla přivádí na svět. Umělec exponuje za slabého osvětlení na dlouhé časy. Během expozice vstupuje on nebo jeho dcerka Alenka (Alenka z říše divů) před objektiv a zanechá zamýšlenou stopu (a někdy i několik – např. Alenka jde ze schodů a na jednom snímku se objeví víckrát, ale vždy někde jinde a iluze pohybu je tady) a tak vznikne předem promyšlená kompozice. Ta se pak přenese na fotografický papír a umístí se do prohlížeče. Divák pak sleduje černobílé krajiny s blesky, přízraky, světelnými znameními, tajemná sklepení a už zmíněnou Alenku v říši divů. Kupského exponáty mě připadly jako nejobjevnější, úžasně nápadité a do detailu promyšlené. Směle bych mu zatleskal a stále dokola bych si nechal vyvolávat dojem tajemna a nejistoty, tak dokonale zpracované.

 Akademický sochař doc. Miroslav Zvonek (Valašské Klobouky) prezentoval několik děl ze své tvorby. Byly to kovové objekty z železných rour různými zásahy dělené, upravované a tvarově pozměňované (Rychlost, Žena, Kříž). Právě v tom se liší umělec od běžných smrtelníků, když umí rozpoznat v obyčejném materiálu symbol, tvar, význam. Josef Divin se pak představil ještě jednou, tentokrát jako sochař-sklář. Vystavoval několik objektů tvořených spékaným sklem a několik Hraničních kamenů – kulatých desek dotvořených sklovitou politurou. Ta svědčila o experimentování s vlastnostmi skla, některé kameny měly povrch vrásčitý jako ruce staré ženy, jiné měly povrch narušený puklinami Další kameny měly na povrchu bubliny, sousední měly povrch zabrušovaný. Jaroslav Koléšek (Valašské Meziříčí) předvedl také skleněné objekty. Ty měly různé tvary, barvy, některé stavěly na změně vnitřní struktury. Tam, kde sochař použil „uklidněných“ linií (tažené sklo) umístil je do kontrastu s obyčejnými, neupravenými materiály běžného života (kameninové potrubí, tvárnice). Posledním vystavujícím byl ratibořský sochař Libor Sošťák, jehož doménou je design. Jeho vázy, lampy, židle, a především nápadité a vtipné reproduktorové soustavy dokázaly kolem sebe soustředit mnoho návštěvníků výstavy.

Snad jsem něco nevynechal, mrzelo by mne to. Na rajnochovické výstavě výtvarně zmámených Valachů je vždy na co se dívat. Co nápadů, technik, fortelu je zakleto v pracích těch, jimž učarovala krása. Je vhodné připomenout i díla těch, jejichž práci nikdo neobdivoval, přestože měla také invenci, vyžádala si mnoho neskutečné energie, trpělivosti a úsilí.
Eva Navrátilová a Jaroslava Slámková (a jejich rodiny a pomocníci) táhnou káru plnou múz už deset let. Během nich Rajnochovice získaly pověst skutečného letního kulturního centra. Díky jim za to, že stovky návštěvníků, milovníků umění, jezdí do rajnochovické farské stodoly hledat klid, pohodu, krásu a přátelské prostředí. Je radostné, že ji zde s jistotou vždycky najdou.
PaM