Vy jezdíte na kolečkových bruslích?!?
No chtěl jsem to vyzkoušet… Trénovával jsem na lyžích s kolečky – tak jsem si k těm bruslím taky vzal lyžařské hole. Ale dal jsem nohu moc dopředu a narazil si záda. Když tady nejsou na brusle terény, tady se nedá. Já dřív bruslil, ale na ledu, tyhle brusle jsou už pro mě passé.

Ale jsou tu terény na lyže, kde jste jako kluk jezdíval?
Nejčastěji na Hostýně – od Vodní kaple dolů k lomu. Měl jsem lyže s řemínkovým vázáním, vyráběli je tu tenkrát stolaři na Chvalčově, a bambusové hole. Brali jsme to šusem. Jako malý, cvičil jsem od pěti let, jsem se učil lyžovat u Stani Goldmanna v sokolovně. Sestra Anička, ona byla o 19 let starší než já, tam už tehdy dělala cvičitelku. Plužení, zatáčení, obrátky – všechno jsme si to zkoušeli nanečisto, na parketách. A taky jsme chodili na podzimní běhy lyžařů – to se běhávalo s jednou holí, abychom nevyšli ze cviku. Napřed jsem sjezdoval – pamatuju si na skokanský můstek na louce na Hostýně u křížové cesty. Na hostýnském hřbitově je pochovaný můj strýc fra. Jan Oškera. V 50. letech ho z Hostýna násilně odvezli do Bohosudova. Zbyly po něm jeho zápisníky, zajímavé, taky je tu někde mám…
Lyžování mi šlo. První sokolské lyžařské závody na Tesáku jsem jel ve 14 letech, závod na 4 kilometry v lednu 1938. V roce 1941 jsem pak získal svou první medaili za vítězství. Jeli jsme tenkrát s kamarády Šenkem a s Bílavčíkem na lyžích přes Tesák, Troják do Hošťálkové na VIII. závody v běhu na lyžích Sokola Hošťálková. Startoval jsem v kategorii dorostu B na 9 kilometrů a oni v kategorii dospělých jeli delší trať. Nocovali jsme tenkrát na žíněnkách v sokolovně a v neděli po závodě jeli zase na lyžích přes Vičanov a Tesák zpátky do Bystřice. Žádné auto. Pak byl s lyžařskými závody na roky konec, Němci zakázali Sokola. Mám tady schované z pozůstalosti pana Goldmanna materiály, které dokládají činnost bystřického Sokola a Valašské župy sokolské ještě před válkou. Tady je plno zajímavého materiálu. Bylo mi pět, když bystřičtí Sokolové vítali v roce 1928 Masaryka. Kolem sokolovny byly živé obrazy, paní Doleželová v bílém kostýmu jako Vlast, kominík Skočilas ze střechy sokolovny pozoroval okolí, aby mohl včas oznámit příjezd prezidentského auta. Byli tam tenkrát nastoupení i legionáři, Kozlovský… Masarykův tajemník se ptal: „To je tady celé město?“ „Ne,“ odpověděli mu, „to vzdávají hold bystřičtí sokolové.“ V Sokole jsem dodnes.

Prý jste kromě běhu, kopané, házené, plavání, bruslení a jízdy na kole hrál taky rugby? Tady?
Ne, ne, to bylo v Košicích. V roce 1947 jsem byl na vojně v Olomouci a odtud se přihlásil druhý rok do školy pro důstojníky v záloze. Poněvadž jsem ještě v té době neměl maturitu, musel jsem se podrobit písemným testům před komisí. Do školy jsem se dostal v hodnosti desátníka aspiranta. A byl jsem převelen na Slovensko do Košic. Štábní kapitán, který nás učil, byl velký sportovec a hráč rugby. Založil vojenskou tělovýchovnou jednotu. Rugby jsme trénovali i při ranních rozcvičkách. V letech 1948–1949 jsem pak s rugbyovým týmem Vojenské tělovýchovné jednoty Košice projel celé Slovensko, po Tatrách, v maďarských vesnicích mezi cikány jsme hledali ubytování, ze cvičných důvodů…
Rugby, to prý je nejmužnější sport. Mně to spíš připadá jako taková pranice o míč?
No ano, základem je dostat, nejlíp kopnout, míč dozadu ke svým, zastavit hráče utíkajícího s míčem tak, že se na něj vrhnete a držíte mu nohy, aby nemohl běžet, dostanete se k míči, pořád se přihrává dozadu – dopředu se nesmí, a musíte ho položit nebo kopnout do vyznačeného prostoru – pak získáváte bod. Nejdramatičtější je rozehrávka, někteří hráči byli taková pořízci, když se na vás sesypou… Já byl spíš ten, co se všude protáhne; tady v tom novinovém článku zrovna píšou, že se mi tenkrát ve vůbec prvním zápase rugby na východním Slovensku podařilo získat těch bodů šest. Tehdy jsme vyhráli 17:0.

Co všechno vás pak bolelo?
No člověk musí být tvrdý, já byl zvyklý z lyžování.

Jaké to bylo na vojně v únoru 1948?
Abych pravdu řekl, já vlastně tu dobu strávil v nemocnici. Tenkrát mě vybrali do lyžařského střediska vojenských běžců moravské oblasti pro vojenské závody na Ovčárně na Pradědu při zimní části XI. všesokolského sletu v Tatrách. Měl to být běh na 30 km se střelbou. Vyřazovací závody byly dřív než běžecké a já, i když jsem nebyl zrovna velký sjezdař, jsem si chtěl vyzkoušet, jestli uspěju. Měl jsem hodně naježděno. V noci byla obleva, do rána trať zamrzla, závodníci padali na sjezdovce jeden za druhým. Bylo to 7. února 1948. Už skoro v cíli jsem uklouzl na ledovce a vyjel z trati. Nabral jsem to zády do stromu a zlomil si klíční kost. Místo do Tater jsem se generálským vozidlem projel do olomoucké divizní nemocnice. Kamarádi mi záviděli. Oni měli v těch dnech u útvaru zákaz vycházek a stálou pohotovost.

Nejvíc trofejí a medailí máte z lyžařských maratonů, běhů do vrchu a triatlonu. Nejslavnějším jste se podle mě stal v roce 1982 po absolvování klasického triatlonu „Železný muž“ ve Slavkově u Brna“. V novinách o tom psali jako o „novodobé bitvě slavkovské“…
Šel jsem do toho jako nejstarší závodník, bylo mi 59 let. Pravidla určují, že titul „Železný muž“ může získat jen člověk, který během 24 hodin dokáže uplavat 3.800 m, ujet na kole 180 km a pak ještě zaběhnout maraton. Nebyl to žádný med. Ta voda měla jen 16 stupňů a plavalo se ve 4 hodiny ráno. Ti, co zachraňovali ztuhlé plavce z vody, měli na sobě neoprény, my ne. Tehdy 23 borců mladších než já závod vzdalo. Dělali jsme si přestávky mezi disciplínami. Někteří se po plavání zahřívali horkým čajem a ve spacáku. Na kole to bylo pohodovější, mohli jsme si i povídat. Maraton se dal zdolat při nejhorším i indiánskou chůzí. Nakonec jsem to s časem 20 hodin 41 minut zvládl. Účastnil jsem se pak pravidelně ještě podobné soutěže „Morkovské“ chlap (od roku 1999) – plavalo se 200 metrů, na kole se šlapalo 20 km a ještě pět kilometrů běhu. Limit 2 hodiny 30 minut jsem splnil. A v roce 2000 jsem pak získal ještě na Bystřičce triatlonový titul Homo hardcoreus za absolvování 1 km ve vodě, 30 km na kole a pětikilometrového běhu.

Souhlasíte s tím, že když má člověk pocit, že už nemůže, je teprve ve třetině svých možností?
Nevím, já asi nikdy neběžel nadoraz. Měl jsem vždycky hodně natrénováno a věděl jsem, na co stačím. Jenom snad jednou na mistrovství republiky na Pradědu – měl jsem hlad, byl nevyspalý, ke konci závodu jsem se dostal do stavu, kdy jsem už vůbec nevnímal. Dál to prostě nešlo. Tenkrát jsem si asi sáhl na dno. Od té doby jsem už dokázal pochopit závodníky, kteří odstupují. Každý musí vědět, na co má.

V posledních letech jste startoval za Podhorskou jednotu Radhošť a máte za sebou pěknou řádku závodů v tuzemsku. Sport vás ale dostal i do světa. Který závod za hranicemi byl pro vás největším?
Jezdíval jsem do rakouského Kitzbühlu na třináctikilometrovou trať s převýšením 1.250 m, do Švýcarska na Engadinský skimaraton, byl jsem závodit v norském Lilehammeru, Itálii, Francii, Německu, ale nejsilnější zážitek a radost z toho, že jsem se mohl zúčastnit, mám ze Švédska, kde jsem v roce 2004 běžel 90kilometrový Vasův běh na lyžích. Je to nejslavnější dálkový závod. Jmenuje se po švédském králi Gustavu Vasovi. Někdy v 16. století prý jako budoucí král stejnou trasou utíkal před vojáky dánského krále, který mu trůn zasedl. Ten závod bývá hodně početný – já měl startovní číslo 15.014 a celkem tam v roce 2004 bylo 15.535 závodníků. Už rok před startem se musíte na závod přihlásit. Na trati bylo 60 stop, každý závodník měl na noze čip, aby bylo možné sledovat jej na trati. Na start jsem tehdy dorazil dost zoufalý – vyměnil jsem si omylem lyže a pro ty připravené na závod už nebyl čas se vrátit. Nakonec jsem jel na vypůjčených, jen jsem je trochu namazal na stoupání. Ostuda. Jel jsem při kraji, to je lepší, než být uprostřed skupiny.

Na fotografii to vypadá až děsivě – když někdo upadl, musela to být hromadná záležitost…

Byla tam obrovská solidarita, když někdo spadl, ostatní se zastavili a hned ho začali zvedat. Pořadatelé vyměňovali i zlomené hůlky. Já chtěl tenkrát hlavně dojet, bylo mi 80 a půl. Vzpomínám si, že na 62. kilometru byla velká občerstvovací stanice, a když jsem se tam zastavil, uslyšel jsem, jak mě Švédové vítají rozhlasem jako nejstaršího účastníka závodu – to mě překvapilo a potěšilo. Závod jsem dokončil v limitu. Psali o něm tenkrát taky v novinách – reportérka si to zkusila projet, aby věděla, jaké to je. Titulek toho článku je „Běžky teď nechci ani vidět“.
Jak často jste Jako železný muž trénoval a trénujete?
Každý den, aby si člověk udržel fyzičku, musí trénovat každý den. Mně k tréninku stačilo vždycky tohle město a kopce kolem. Hostýn, Tesák, Troják, jezdíval jsem na běžkách až do Valašského Meziříčí a zpátky, mám svůj tříkilometrový okruh kolem Bedliny. Trasy závodů jsem vždycky poměřoval stezkami v Hostýnských vrších. Říkal jsem si, tak teď jsi na Skalném a teď už na Tesáku… Když se narodily děti, běhával jsem na Hostýn pro vodu. Dobrý trénink je fyzická práce – štípával jsem dřevo, a nejlepší cvičení pro sjezdaře je sečení trávy – to je přesně ten pohyb. Nejzdatnější sportovci dřív byli ti, kdo se živili rukama. Na závodech v Novém Městě, kam jsem často jezdíval, bodovali zedníci, kovář nebo sedlák. Měli zkrátka přirozeně natrénováno.

Kdysi mi jeden běžec popisoval, že těsně před vyčerpáním zažil nádhernou euforii z běhu a pocit, že může běžet donekonečna. Znáte to taky?
To nevím, spíš člověka časem přestane běh tolik zatěžovat. Ví, jaké jsou jeho možnosti. Zvykne si na něj a baví se tím… Já tím žiju. 

Řekli jsme si toho jenom málo, nezmínili se o dlouhé řádce závodů, úspěchů a nehod, neotevřeli jsme několik krabic fotografií. Přesto myslím, že už vím, proč rozený běžec neustává ve svém běhu. Pro stále upevňovaný pocit vlastní síly, vlastní vůle. Nechce být svými dny vláčen, podřízený a bezmocný, chce si být jist, že disponuje silou, která určuje cestu a dává jeho životu směr. Jeho odhodlání se rvát je záviděníhodné.
Zdraví, štěstí, čest, sláva a díky za nové poznání panu Oldřichu Oškerovi.

msch