Část své knihy vzpomínek na místa, která byla v jeho životě důležitá, věnoval redakci Zpravodaje bystřický rodák Vladimír Pospíšil. Přestože nyní žije v  Litoměřicích, do Bystřice se stále vrací, a to nejen ve vzpomínkách. Umně sepsaný text nezapře autorův pozorovatelský talent a městečko dávno minulých let v něm ožívá se vším všudy. Dnes vám nabízíme poslední díl.

Jako kluk jsem se rád podílel na rituálu vaření trnek. Vařilo se vedle truhláře Kostrbela v Sušilově ulici. Měli doma pec, v ní velký litinový hrnec, pod kterým se topilo. Do hrnce se vysypaly švestky, hrnec se přikryl dřevěnou poklicí s otvorem na hřídel opatřenou klikou. V hrnci na konci hřídele byla dřevěná pádla a točením míchala povidla. Měl jsem povinnost točit klikou. Točit jsem musel pomalu, rozvážně, aby se povidla nepřipálila. Když už pořádně zhoustla, točil dospělý. Po uvaření se povidla vařechou vybírala do kameninových nádob. Ty se uzavřely plátnem a odnesly po žebři na hůru, kde zůstaly uloženy ve slámě na zimu. Když bylo potřeba, hrnec jsme snesli dolů do komory. Sundalo se plátno, na vrchu byl tvrdý škraloup, který jsme odřízli nožem – a dál už byla jen kvalitní povidla. Nepamatuji se, že by se něčím musela konzervovat. Vydržela až do dalšího vaření povidel za rok.

Když vyprávím o povidlech, musím se zmínit i o máslu. Máslo se kupovalo v krámě  u Chvatíků na váhu. Krájelo se z velké kostky. Doma ho matka dala do misky, zalila studenou vodou a uložila na okýnko do komory. Máslo tak vydrželo docela dlouho a krásně vonělo. Jenom se muselo pamatovat na výměnu vody za čerstvou. Tehdy se prodávalo také máslo solené. Jako kluci jsme ho měli rádi, bylo levnější, žluté. Podle rodičů bylo ale nezdravé, a tak nám ho moc nekupovali. Nejlepší ale bylo máslo domácí. To otec občas od někoho sehnal. Dělalo se hlavně v Žákovicích u tetičky. To byla pohádka namazaná na chlebu nebo rohlíku.

Chleba a rohlíky byly v době mého dětství nějaké lepší. V Přerovské ulici byl pekař, ke kterému otec zajížděl na kole pro čerstvé rohlíky a chleba z pece. Prodávalo se z okna pekárny. Mohl tam kdokoliv přijít, zazvonit a pekaři prodali, co právě měli. Vzpomínám ještě na solené preclíky. Sladké pečivo jsme nekupovali, matka pekla domácí, a to vždycky na neděli odpoledne. Pekly se u nás koláče, bábovka, vánočka, štrůdl a jiné sladkosti. Matka Žofie byla vyučená kuchařka a pracovala v kuchyni na zámku.  Potom jsme s tím museli vydržet alespoň do poloviny týdne. Někdy se peklo i v sobotu.

Matka Marie v dětství dodržovala postní den, kdy se nesmělo jíst maso. To se dodržovalo do mých devíti let. Potom už to nebylo tak přísné. Při pečení koláčů mi matka dělala na sporáku pecinky, placky z obyčejného omoučněného těsta. Opekly se z obou stran na kraji pomoučené plotny. Já si je občas opékal i po hraně. Pak matka brala mašlovačku z peří a upečené pecinky potírala rozpuštěným máslem nebo povidly. Opravdu pohádka. Pecinky dělala také stařenka v Mrlínku. Pamatovala na nás vždy, když jsme přišli. Žofie v tom potom pokračovala.

Další pochoutkou v dětství byla zabíjačka. Sami jsme nikdy prase nezabíjeli, ale měli jsme souseda zemědělce a zároveň v zimě příležitostného řezníka pana Kotase. Tátovi také občas někdo do holírny přinesl zabíjačku jako pozornost. V zimě to bylo úplně normální. Lidé si takto pomáhali na revanš. Jednou jsem byl u táty v holírně, četl si noviny a poslouchal řeči dospělých. Bavili se o zabíjačkách, kdo a jak je dělá. Já jsem tehdy rezolutně prohlásil, že nejlepší zabíjačky má náš soused pan Kotas. Někdo mu to asi řekl a od té doby, když se vracel domů, nezapomněl zabouchat na okno od pokoje a podal v papíře zabalené dvě jitrničky, jedno velké jelítko, kousek tlačenky a jater. Vždy prohlásil, že to je pro Ládíka. Takže jsem měl každý týden přísun. Jeho jitrničky byly skvělé, bez kůstek, masové, jelítko jemné, tlačenka libová. Dodnes se mi sbíhají sliny.

K nedělnímu obědu jsem chodil otci pro pivo do restaurace na Sušile a pro nás jsem hrdě nesl pětilitrovou skleněnou láhev perlivého sifonu. Láhev byla na zálohu, po vystříkání sifonu se odevzdala k dalšímu naplnění a koupila se plná. Doma jsme měli různé šťávy, do kterých se sifon stříkal. Byl tak silný, že nám lezl nosem.  Při tom jsem si vzpomněl na limonády z dětství. Žlutá, to byla ta obyčejná, stála 50 haléřů a byla také pěkně nasycená. Parádní limonádou v dětství byl Rubín, krásně tmavě červená limonáda, která při neopatrném otevření bouchla a polovina jí vytekla. Dělali jsme i klukovské soutěže v pití Rubínu, nešla totiž vypít na ex, tak byla silná. Tahle limonáda ale byla pro nás drahá, stála dvě koruny. 

Od pana Kotase jsme ještě brali kravské mléko a matka se snažila do nás dostat i mléko kozí. Potom králíky, na jaře kůzle, to se dělalo na velikonoce a s nádivkou. Otec doma pěstoval holuby, takže jsme občas měli k jídlu i holoubata s nádivkou, aby toho bylo víc na talíři. Jinak jsme v sezóně měli dostatek ovoce, a to hlavně z naší zahrady. A později jako kluci i z okolních zahrad. V naší zahradě si vzpomínám na krásné, sladké blumy (velké kulaté a červené), špendlíky (malé žluté, kulaté švestky – velice sladké), normální švestky, strom třešní, masitých tmavých srdcovek. Dále jablka, červená, krásně vybarvená, která se sklízela až po spadání listí a před prvními mrazy. A další jablka byla jako soudky, žluté, sladké jaderničky.

František Sušil

Musím ještě vzpomenout na dům č. p. 25 v Sušilově ulici, kousek od nás. Ta byla pojmenována po Františku Sušilovi, který zde při pobytu v Bystřici bydlel a zemřel. Na domku je pamětní deska: „František Sušil – chlouba Moravy, ozdoba církve“. Byla prý odhalena 21. 5. 1872 za přítomnosti až 15 000 lidí! Jako kluk jsem si toho ani nevšiml. V tom domku bydlel kamarád. Chodil jsem si k nim hrát, běhali jsme po zahradě, měli jsme prostě jiné starosti.

Kolotoče a mlátičky
Za mého dětství jezdily do Bystřice s cirkusy. A taky kolotočáři. Jejich místo bylo u mlýna podél cesty do Holešova. Byly tu dvě velké stodoly, a hlavně větší louka na postavení takových atrakcí. To místo se využívalo pro výmlat obilí dřevěnou mlátičkou. Někdy zde běžely i dvě. Vzpomínám si, že táta zde byl na povinné brigádě. Mlátilo se i v noci. Místo bylo osvětlené lampami, strašný kravál, okolo létaly plevy.

Jako malí jsme se chodili koupat do Bystřičky. Ve městě to nešlo, první možnost byla na Kamenci, u brodu přes Bystřičku. Šlo o pozvolný nájezd a výjezd pro povozy. A ještě jsme si udělali koupaliště u splavu za železničním mostem.  Plavat se tam nedalo. Brouzdali jsme se ve vodě a seděli na splavu. Voda byla pěkně studená, protože tekla z kopců a lesů. Na pořádné koupaliště jsem chodil až jako jinoch. Bylo zbudováno v parku Zahájené, naproti restaurace.

Vzpomínám si na procházky s rodiči až do Chvalčova k příbuzným. Po cestě bylo tolik zajímavostí. Šlo se podél aleje kaštanů, po Kamenci, podél Bystřičky proti proudu až na Chvalčov. Někdy nás rodiče vzali na Říku, do restaurace a hotelu na konci Chvalčova, přímo u lesa. V neděli tu bylo vždycky plno lidí. Za restaurací vede cesta na Hostýn, takže to bylo místo pro občerstvení poutníků. Od restaurace do Bystřice jezdil později i autobus. Když se pokračovalo po pravé straně od restaurace proti proudu Bystřičky, došli jste k polní cestě (vpravo do lesů), která vedla na louku, kde stála dřevěná chalupa (bývalá hájovna), zvaná Švajgrovka. Byl z ní krásný rozhled na Bystřici, okolní lesy i na Hostýn. Pobýval zde v létě od roku 1891 do roku 1902 známý malíř Hanuš Schwaiger. Bydlíval tu jenom v létě, na zimu se prý stěhoval do Bystřice, kde mu poskytl ubytování baron Arnošt Laudon za to, že mu restauroval na zámku obrazy... Já jako elektrikářský učeň jsem na Švajgrovce montoval novou elektriku, společně s dalšími učni. Jezdil jsem tam na pionýru. To už ale byla Švajgrovka rekreační chatou nějakého podniku.

*********************

Dětství v rodné Bystřici bylo pro mne šťastné. Jsou zapomenuty smutné chvíle, rozbitá kolena, první milostná zklamání. Zbylo jen to hezké. Mí spolužáci, co zůstali v Bystřici, mají už nyní jiné starosti, každému z nich se život odvíjel jinak. Rád je vidím, mám s nimi ale společné už jen to bystřické mládí.

Někteří se ozvali, že jsem ve vzpomínkách špatně zapsal jméno našeho nedávno zemřelého kamaráda Vlastíka Rumana, že Truman se mu jen říkalo. Je to tak. Takže opravuji (Zpravodaj 9/2013 str. 54 vpravo): „Vedle Kuchařových v mém dětství bydleli ještě Rumanovi. Měli syna Vlastíka a dvě dcery.“

Poznal jsem, že svět je opravdu malý. Můj další život se odehrával a odehrává v Litoměřicích,  41 let u armády. V kasárnách, kde jsem sloužil, byl se mnou pplk. Ing. Oldřich Kolařík  z Brusného, pplk. Ing. Vladimír Volek z Loukova. Nedávno jsem se náhodou u svého přítele  seznámil s manželi, kteří mají vztah k panu Plesníkovi, dýmkaři z Bystřice pod Hostýnem. Dvacet kilometrů od Litoměřic žije dcera paní Holíkové z Bystřice pod Hostýnem, pracuje jako magistra v lékárně. Poznal jsem zde v Čechách řadu velice dobrých lidí. Vzhledem  ke svému pracovnímu určení jsem často jezdil i na Moravu, tak jsem se příležitostně stavoval      v Bystřici. Můj šéf, když na mně viděl nějaké chmury a nervozitu, říkal: „Zajeď na Moravu a stav se v Bystřici, vidím, že máš „absťák“.

Tak byla napsána i knížka Vzpomínky, z níž jsem vám kousek předložil.
Vladimír Pospíšil