Množství starých fotografií ze školky v Palackého ulici, dříve tonetovské, a dokonce i 16mm film, který zachycuje její otevření v roce 1963, jsme objevili v městském archivu. Na téhle fotografii mají děti v herně dvě dřevěné skluzavky – z kterého roku to může být?
E. T. Ale to je fotka ještě ze staré tonetovské školky,  ne z nové.  Víte, když jsem přišla v roce 1953 do Bystřice, tak jsem se školkou začínala přímo v továrně. Měli tam jednu malou místnost, přímo v areálu fabriky. Tam byly v herně právě tyhle dřevěné skluzavky. Ze začátku to byl spíš takový útulek, hlídárna. Paní Přívarová chodila po třídě v gumácích, gumovou zástěru měla. Nebyl tam žádný plánovaný jídelníček, žádná kartotéka, kuchařka šla s taškou naproti do obchodu, koupila kilo mouky a něco se uvařilo. To byly začátky. Dětí ale přibývalo a školku bylo nutné rozšířit a přestěhovat. Přesunuli jsme se do kláštera.
Kde to bylo?
Od vrátnice v Tonetovce vedla taková ulička, která se táhla až na Lipnickou, to vy si nemůžete pamatovat, dnes už to bude zavřené. Na konci té uličky býval kdysi klášter a v něm jesle. Když ve městě postavili jesle nové, tam naproti polikliniky, klášter zůstal volný. Takže my se tam pak přestěhovali se školkou. Tam už jsme mohli mít dvě třídy a přišla Marta Bulisová. Už si nevzpomenu, v kterém roce to přesně bylo.
M. B. Já do bystřické  tonetovské školky nastoupila v roce 1959 a to už myslím školka na klášteře rok fungovala. Dětí pořád přibývalo a my jich pak už měly 45 na jednu třídu. Vzpomínám si, že ve velké třídě si děti hrály a odpoledne si tam na spaní rozkládaly lehátka.
E. T. To tedy bylo. V podkroví byl napřed na klášteře jenom takový pokojíček, tak nám to pan stavitel Šrubař rozšířil přes půdu, až vznikla veliká ložnice. Pro ty malé jsme tam měli  postýlky od jedné zdi ke druhé, bez mezer. V tyčkách na postýlkách byly vyřezané díry, aby děti mohly prolézt z jedné do druhé. Za tonetovského ředitele Moráčka nám pak přistavěli do dvora ještě hernu a šatnu, to bylo fajn.
M. B. Na klášteře byly kromě nás ještě čtyři učitelky – Hana Mikulíková, Jarmila Lidmilová, Milada Dejmková a Zdena Plevová. Jedna kuchařka, jedna uklízečka. A pak jsme přešly do nové školky. Z původního osazenstva staré školky na klášteře už jsme dnes zůstaly jen my dvě s Evou.
Jak vám nová školka v Palackého ulici tenkrát změnila život?
M. B. Nová, moderní čtyřtřídní školka, to pro nás tenkrát bylo ve srovnání s klášterem jako nebe a dudy, skok do krásného. Zahrada, bazén. Byli jsme široko daleko jediní, kdo něco takového měl k dispozici. Krásné herny a třídy zvlášť, velká okna, šatny, umývárny. Na tu dobu to byla velice moderní školka, nikde poblíž podobnou neměli.
E. T. Byla to první závodní mateřská škola na okrese. TON se domluvil s ostatními místními fabrikami a podle příspěvků poskytnutých na výstavbu pak zaměstnanci jiných fabrik mohli do školky umístit určitý počet dětí svých zaměstnanců. Teď pořád čtete v novinách, jaké je to nóvum – firemní mateřské školy. Nám je to směšné. Vždycky něco zavedou, pak se na to zapomene a pak to vytáhnou s velkou slávou jako novinku.  
M. B. Když si to tak vezmete, tenkrát školek v Bystřici moc nebylo – kromě nás ještě na Juřátkovém, v domě, kde je dneska bar Osmička, Sokolská, tam byla paní ředitelka Holibková a u zámku na Meziříčské, tu vedla Věra Tomečková. Všechny ty školky byly malé a umístěné v obytných domech. Ta naše měla k dispozici skutečně moderní školní budovu. Když se dostavěla, Eva jako ředitelka ji pomáhala vybavovat.
E. T. Někdo musel říct, co a kde bude potřeba, pan Čech z TONu sháněl nábytek, tehdy ničeho nebylo. Pro závěsy jsme jeli až do Prahy. Tonetovka na nás myslím nikdy nešetřila, když jim ke konci roku zbyly peníze, vždycky nám něco pořídili. Hračky, jeden rok i pianino do každé třídy. Měli jsme kameru a natáčeli besídky. Vybavili tu školku opravdu pěkně. A když přijela nějaká návštěva, školkou se chlubili. 
Kolik let jste vlastně ve školce ředitelovaly?
E. T. Jako ředitelka školky jsem pracovala od roku 1953.
M. B. A já tě pak v roce 1980 na Palackého vystřídala. A zůstala jsem u toho až do roku  1991, 10 let, po mně pak přišla Věrka Chytilová. V 91. roce skončila závodní mateřská škola, a  nastaly nové starosti, administrativní práce bylo víc, zřizovatelem školky se stalo město.
Dokážete odhadnout, kolik dětí vám za ta léta prošlo rukama?
M. B. To šlo do tisíců. Už jsme pak ve školce měly i druhou generaci. Některé děti byly tak podobné na své rodiče, že jim člověk občas řekl jménem jejich maminky či tatínka. A učitelek jsme taky zažily moc. Pracovaly s námi některé krátce, některé několik let. Celé ty dlouhé roky, když vzpomínáme, jsme prožily jak s dětmi, tak s kolegyněmi ve shodě. A nejšťastnější jsme byly, že se nikdy nestalo nic zlého, žádný vážný úraz.
Od nás taky vyšlo hodně učitelek, které pak odešly do novější školky na Schwaigrově náměstí. Často se i stalo, že napřed jsme je měly ve školce na starost jako děti a pak se z nich staly naše kolegyně – třeba Leonka Domesová (Horáková) nebo Lenka Zemánková (Sklubalová).
Co všechno jste v nové školce s dětmi podnikaly?
M. B. Měli jsme třeba valašský kroužek, ten byl úspěšný, vedla ho Máša Wachtařová. Děti měly pěkné kroje. Všude je zvali na oslavy. Jezdívali jsme taky na hory, na Tesák, a později za paní Chytilové se jezdilo na Rusavu. Taky jsme s dětma chodili pravidelně do sauny.
Akcí jsme dělávali dost. I učitelky byly bezvadné, aktivní, držely jsme pohromadě, hrávaly divadlo, pořád se něco dělo.
E. T. A pamatuju si i staré akce, které jsme pořádali ještě na klášteře. Bylo MDŽ a přímo v Sušile měla Tonetovka program pro svoje zaměstnankyně. Mě tehdy napadlo téma „Maminky všech zemí“. Župan s japonskými motýly jsem sešpendlila, i černošskou maminku jsme měli, Japonku Holanďanku… Všichni  nastrojení, šli jsme tenkrát z kláštera na Sušil a potkali jakéhosi pána, který se vyděšeně ptal: „Proboha, kam ten cirkus vedete?“
M. B. Měli jsme na Palackého taky dílnu, takovou zděnou budku. Pracovní stolky, kladiva, kleště, hřebíky, dřeva. Děti chodily po skupinkách a rády si tam hrály. Všichni hrozně rádi tloukli kladívky. Pak jsme měli ještě chatku se dvěma pokojíčky.
E. T. To mi tedy dalo, než jsem to vybojovala. A bazén tam byl taky dobrý, my byli jediní na Bystřicku, kdo měl na školní zahradě bazén, takové brouzdaliště. Jak ho tenkrát bagrovali, zůstal na zahradě kopec hlíny. Ten umělý kopeček, z nouze ctnost, se pak zatravnil a v zimně na něm děti sáňkovaly. Všechny školky nám ten kopeček záviděly a chtěly ho taky.
V nové školce to teď mají moc hezké, jen škoda, že se zrušila čtyřtřídka.
Bylo někdy s dětmi k nevydržení?
M. B. Nemyslím, my ve školce nikdy nijak netrpěly. Některým dětem jste se samozřejmě musela víc věnovat, pro některé byl problémem i spánek a jídlo.
E. T. Rozdíl býval v těch dětech – některé plakaly, nechtěly do školky chodit, a některé tam hrozně rády šly, ale do týdne je to nadšení přešlo a teprve pak začaly plakat. Ale taky se to zvládlo.
M. B. Mezi dětmi byli dobří herci. Jeden kluk do školky nechtěl, brečel, bránil se, vodila ho maminka, babička, všichni nešťastní – a když se zavřely dveře a uviděl kamarády, byl klid.
A co jídlo, tradiční strašák dětí školkou povinných? Nutily jste děti do jídla? Já mám dodnes zlé sny o koprové omáčce a známá léta vzpomíná, jak rozžvýkaný kus hovězího schovávala v puse po celý odpolední klid, dokud pro ni maminka nepřišla…
M. B. S jídlem to bylo tak – když to rodiče platí, měl bys to dojíst. Pravda, nějak víc jsme tenkrát trvaly na tom, aby se jídlo dojídalo. Ale když bylo vidět, že to do někoho vyloženě nejde, nenutily jsme ho.
E. T. Dřív byla o jídlo i nouze. Pamatuju si, že jedna maminka, ještě na klášteře to bylo, měla tři děti a ten třetí chlapec byl takový malý, drobný a slabý. Ve fabrice tenkrát ordinoval myslím doktor Vytrhlík, a ta maminka si u něj stěžovala, že jejího syna beztak šidíme na jídle, že nechce růst. „Víte, maminko,“ řekl jí na to Vytrhlík, „když jste chtěla mít velkého syna, měla jste si najít velkého tatínka.“  
Taky si pamatuju na Olinku Matuškovou, ta nechtěla ve školce jíst vůbec nic. Já si říkala, dyť to dítě přece něco sníst musí. A tak jsem si vymyslela takovou lest, že jako řeknu paní kuchařce, ať dá Olince kouzelnou medicínku, po které určitě dostane neobyčejně velikou chuť k jídlu. Tak jsem šla do kuchyně pro trochu šťávy z kompotu. Spolkly jsme pár lžiček a já se ptám: „Olinko, tož co, už máš tu chuť?“ Měla.
Poznáte ještě po letech své někdejší svěřence. Tenkrát jste se na ně dívaly směrem dolů, dnes už asi spíš nahoru…
M. B. Někteří se k nám po letech hlásí a nejsou si vůbec podobní, jiné zas poznáte hned.
E. T. Já jsem byla v důchodu 18 let mimo Bystřici. Vrátila jsem se, jdu nakupovat a zdraví mě jakýsi prošedivělý muž – já přemýšlím, kdo by to mohl být, a on to Milánek Skálů! Nebo třeba Staníček Podmolů, on je takový hodně vysoký. Potkali jsme se a já koukám – Staníčku, to jsi ty, já jsem tě nemohla poznat… Většinu dětí ale myslím pamatujeme. Zdeněk Pánků, to byl velice hodný chlapec.
Když to shrneme, co bylo na školce v Palackého ulici podle vás úplně nejlepší?
E. T. No, když jsme ještě byli na klášteře, okna jsme měli v přízemí do uličky a směrem k železniční vlečce. Já třeba zrovna říkala: „Děti, budeme se učit novou básničku.“ Děcka ztichly, a najednou do okna nakoukla něčí maminka: „Pepíčku, jak se máš?“ A hned bylo po soustředění. A často taky pod okny projížděla lokomotiva. Když jsem okna zavřela, byla cítit vlhkost starého domu. Když jsem je otevřela, nebylo slyšet vlastního slova. V rádiu tenkrát vysílali písničku a děti se ji chtěly učit. Když vysílání skončilo, ptám se: „Děti, kdo si tu písničku pamatujete, mohl by ji někdo zazpívat? Přihlásil se Karel Šímů. Text byl nějak takto: „Vzal si mrak černý frak, pozval paní bouřku na taneček na kopeček, točili se v kroužku…“  A Karlík zpíval, jak to chudák v tom rachotu slyšel: „Vzal si mrak černý frak, pos(.)al paní bouřku…“ Říkala jsem si, proboha, ještě si rodiče pomyslí, až půjdou kolem, že tu děti učím sprosté písničky. Kolem nové školky vlak nejezdil.
Nestýská se vám někdy po školce?
M. B. Ani ne, občas se scházíme s bývalými kolegyněmi a vzpomínáme na to pěkné, co jsme za ta léta prožily.
E. T. Často si říkám, že se těch školek snad nikdy nezbavím. Bydlím u školky, i když to není ta naše bývalá, a hned za oknem mám školní zahradu, kde je každý den pěkně živo. Ale já se tam dívám ráda.                  

Ptala se msch