Ve Zpravodaji č. 7-8/2014 byla zveřejněna výzva či žádost o připomenutí některých místních živnostníků. Mezi nimi bylo uvedeno i jméno nám blízké, jméno našeho dědy Karla Růžičky. Vzpomínky se bohužel rychle vytrácejí, od dědova úmrtí uplynulo více než 47 let. Jedna etapa jeho života pro nás navíc zůstala zahalena tajemstvím, totiž jeho pobyt v Americe. Když jsme byli malí, rodiče a ani prarodiče o tom před námi ani s námi nemluvili, měli obavy, abychom jako děti něco na veřejnosti nepronesly a nebyly z toho nepříjemnosti. Vždyť byla padesátá léta a naši příbuzní žili v USA. A taky jsme byli ve věku, kdy jsme se nestarali o minulost, neptali jsme se starších na jejich životní osudy, po úmrtí prarodičů se doklady různého druhu vesměs likvidovaly, a tak máme dnes v ruce jen málo dokladů o bohatém životě Karla Růžičky. Přesto se pokusíme jeho osobnost přiblížit.

Kořeny této větve rodu Růžičkových se podařilo dohledat do první poloviny 18. století. Její mužští příslušníci byli obuvníky v nedalekých Dřevohosticích a Domaželicích. Jan Růžička (1825–1866) působící v Kostelci u Holešova byl již stolař, jeho syn František (1858–1915) přišel do Bystřice a stal se továrním dělníkem ve firmě Thonet. Bydlel v tovární čtvrti, jak se té dělnické kolonii říkalo, v čísle popisném 381, ale taky 343. V roce 1881 se oženil s Anežkou Královou z Paršovic (1860–1890). Z tohoto manželství se narodilo pět dětí, ale dvě z nich krátce po narození zemřely. Karel Růžička se narodil jako páté dítě v pořadí dne 9. listopadu 1888. Po roce jeho maminka zemřela na TBC a otec se rychle znovu oženil, aby třem malým dětem zajistil mateřskou péči. Jeho druhou manželkou se v roce 1890 stala Anna Krajíčková z Bystřice (1854–1931). Z toho manželství se narodilo děvčátko, které ale po 14 dnech zemřelo.

Když Karel Růžička vychodil základní školu a vyučil se, bohužel nemáme doklady o tom, v jakém oboru, odešel jako mnoho jiných mladých lidí hledat štěstí za velkou louži. Již před ním zakotvila ve Spojených státech jeho sestra Štěpánka (nar. 1883). Jak sám uvedl v žádosti o pas Spojených států, do této země přijel lodí Saxonia z Liverpoolu 26. 3. 1908. Prý se pohyboval z města do města jako tramp (černý pasažér) na nákladních vlacích. Co víme jistě, je to, že si děda našel v Clevelandu ve státě Ohio svou životní partnerku, naši babičku. Jmenovala se Anna Kolářská a pocházela z Vlčí Habřiny u Přelouče v Čechách. Jako děvče odešla z domu do Vídně, tam jako řada jiných českých a moravských dívek pracovala jako služka v měšťanské domácnosti. I ona se vydala za svými sourozenci do Ameriky, u jejíchž newyorských břehů přistála 3. 10. 1909 na lodi Graf Waldersee z Hamburku. V Clevelandu byla svatba a postupně se narodily tři děti: roku 1911 Božena, 1912 František a 1919 Helena. Děda pracoval jako milk dealer, neboli mlékař – rozvážel mléko po domech. Asi se mu nevedlo špatně, když dokázal rodinu uživit, pořídit si fordku, naspořit pár dolarů. S bystřickou rodinou – sestrou Marií, provdanou Pešákovou, a nevlastní maminkou udržoval stálý písemný kontakt stejně jako s rozvětvenou a početnou rodinou strýce Jana. Po vzniku republiky převládla touha vrátit se domů, byl v tom i notný kus vlastenectví. Nejprve sám přijel zjistit poměry, najít nový domek pro rodinu, a pak se se všemi v roce 1920 natrvalo vrátil do rodné Bystřice. A místní ho od té doby znali jako „Růžičku-Amerikána“.

Naspořené peníze investoval nejen do domku v Nádražní ulici, čp. 597, ale zakoupil i dům v Horní ulici (dnes Čs. brigády), kde bydlela sestra Marie. Zakoupil také pozemky v současné Mlýnské ulici. Postupně je prodával a na jejich místě dnes stojí rodinné domy. Jeho syn Fanda (František, po americku Frank) si tam původně chtěl postavit továrnu na čokoládu – to byl jeho klukovský sen. Dědeček se stal také tichým společníkem První moravské továrny na hodiny, jejímž majitelem byl Oldřich Říha. Továrna na hodiny bohužel zakrátko skončila a do ní vložené peníze propadly. V domě č. p. 107 v Horní ulici si děda zřídil stolařskou dílnu. Jak už to bylo a dodnes je obvyklé, živnostník nechal zapsat domy na jméno své manželky. Protože nebyl vyučený v oboru, musel mít na místě odpovědného vedoucího opravdového stolaře. Kdo jím byl, nevíme. Sám pak obcházel možné klienty. Když se dozvěděl, že někdo chce stavět nebo už staví dům, nabízel s čepicí pod paží případnému zákazníkovi zhotovení nábytku. Často se ve dveřích potkával s jinými stolaři, svými konkurenty. Věru nebylo lehké uživit rodinu a dát lidem v dílně práci… Přesto se dařilo. Dcera Božena se provdala za Karla Malachtu, technického úředníka ve firmě Slezák, a spolu bydleli v bytě v přistaveném patře. Přestavba byla provedena podle Františkova plánu, stejně jako úprava domu a provozovny v Horní ulici. Syn František odešel do Prahy, stal se akademickým architektem a působil v prestižních projekčních kancelářích. Podílel se mj. na bruselském pavilonu EXPO 1958. Dcera Helena se po absolvování holešovského gymnázia zapsala na filozofickou fakultu v Praze, jenže za dva měsíce nato byly všechny vysoké školy z moci nacistů uzavřeny. Aby nemohla být zařazena na nucené práce, získala doklad o tom, že pečuje o svou nemocnou sestru Boženu. Ta trpěla tuberkulózou a po válce jí podlehla. V roce 1946 odešla Helena od rodičů, neboť se vdala a přestěhovala do Všetat, později do Mohelnice.
Stolařství měl děda Karel v zadním traktu domu v Horní ulici čp. 107. V roce 1952 došlo po neopatrné manipulaci s popelem k požáru dílny. Vzniklá škoda byla po měnové reformě odstraněna jen částečně, z pojistky u Státní pojišťovny se náklady nepokryly. Tím děda jako živnostník skončil, však už taky měl 64 let. Prázdné prostory byly v roce 1955 pronajaty podle nájemní smlouvy Lidovému družstvu Dřevospol. Toto družstvo pak v  r. 1960, bez vědomí a souhlasu majitelky (babičky Anny Růžičkové) požádalo o převedení práva vlastnického na sebe, a to nejen na pronajatý zadní trakt s dílnou, ale i na přední jednopatrové části nemovitosti, kde byly dva rodinné byty. Vyrozumění o převodu vlastnického práva obdržela majitelka přípisem Finančního odboru rady Okresního národního výboru v Holešově ze dne 5. 5. 1960. Samozřejmě v zákonné lhůtě podala písemné odvolání. To bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního odboru ONV v Kroměříži ze dne 23. 3. 1961 bez možnosti dalšího odvolání. Mezitím došlo ke změnám uživatelů – LD Dřevospol bylo v době odvolání již v likvidaci a předalo celou nemovitost Družstvu Stavbyt Kroměříž, které tu však žádnou činnost neprovozovalo, takže ji také nepotřebovalo a po delší době ji prodalo nebo postoupilo Družstvu malířů a natěračů. Toto družstvo se později přejmenovalo na Malovnu a pod tímto názvem si místní tento objekt vybavují. Jistá naděje na vrácení nemovitosti do rukou původních majitelů nastala v roce 1969, kdy se připravovala další etapa rehabilitací. Nový zákon o mimosoudních rehabilitacích měl vstoupit v platnost 1. 1. 1970 a národní výbory již obdržely příslušnou směrnici č. 306. Takzvaná normalizace všechny naděje ukončila. K vrácení majetku došlo až po sametové revoluci v r. 1991 do rukou dědiců, čtyř vnuků a jedné vnučky. Dnes má dům jiného majitele, jinou podobu a nové uživatele.

Děda v padesátých letech našel přilepšení k důchodu jako nákupčí dřeva pro tehdejší Impregnu (Jihomoravské dřevařské závody). Jezdil na pily po širokém okolí vybírat surovinu. Cestou do Hoštejna nebo zpátky se pravidelně zastavoval u nás v Mohelnici, přenocoval, povykládal, co je nového, a jel domů za babičkou do Bystřice. Oba dožívali v domě v Nádražní ulici, zemřeli v roce 1968 ve svých 80 letech.

Dědova práce se sice celý jeho život točila kolem dřeva, ale za svého mládí prý na cestách po novém světě chvíli pracoval ve slévárně. Odtud si přivezl louskáček na ořechy v podobě psa – zvednutím ocasu se otevřela tlama, do ní se vložil ořech a ocasem se zmáčkl… Dlouhá léta  ležel u nich doma v bystřické kuchyni. Památka na americké časy.

Karel Zahradník