Oslavy 70. výročí osvobození Bystřice pod Hostýnem a konce druhé světové války  se konaly  7. května na bystřickém hřbitově u hrobů padlých vojáků, večer se v Rychlově rozzářily lampiony a na obloze ohňostroj. Pietního aktu se tentokrát zúčastnili také hosté ze Slovenska. Na svého strýce Jána Tomka přijela  zavzpomínat Marcela Horňáková z Trebišova, památku svého bratra Jana Bučáka uctily Mária Buríková z obce Bijacovce u Popradu a Marta Borňáková z Popradu doprovázená dcerou. Památce svého tchána se přijela poklonit také Gabriela Bučáková z Košic. Sympatické návštěvnice uvítal ještě před začátkem akce starosta města Zdeněk Pánek a všechny pak přijaly pozvání k besedě v redakci Zpravodaje.

 „Vyprávěli mi, že strýc, bratr mojí maminky Ján Tomko padl v Bystřici pod Hostýnem 7. května při ostřelování města. Já přišla v tom roce na svět až v srpnu, tak si ho osobně nepamatuji,“ říká Marcela Horňáková. „V Trebišově, v Košickém kraji, se narodil 1. prosince 1925. On šel do války jako dobrovolník, nemusel, byl velice mladý, bylo mu 19 let. Škoda, že jsem všechny staré fotky dala pryč. Jaký byl? Podle těch fotek byl dost vysoké postavy, štíhlý, měl prý světlé vlasy a velice modré oči, pěkný chlapec. Těžko říct, čím by se stal, kdyby válku přežil, nejspíš by se vyučil nějakému řemeslu. Byl teprve na začátku života. Měl sestry a bratry, všichni už zemřeli, někteří z rodiny se odstěhovali za hranice, já jediná jsem na Slovensku zůstala…“ Marcela Horňáková má ještě starý zápisníček z roku, kdy poprvé přijela na Moravu vzpomínat 20. výročí konce války. Ještě jsou v něm napsána jména lidí, s nimiž se tu setkala v roce 1965 – Jitka Krumpholcová, Milena Novotná… „Také jsem tu tenkrát byla, ještě i s otcem a mladším bratrem, který se odsud na rozdíl od nejstaršího Jana po válce vrátil domů,“ vzpomíná jednaosmdesátiletá Mária Buríková, jedna z devíti sourozenců, sestra četaře průzkumníka Jana Bučáka, který zahynul 5. května 1945 ve Chvalčově Lhotě. „Už jsem tady po čtvrté, chtěla jsem ještě jednou Bystřici navštívit. Janův syn měl půl roku, když tady jeho otec ve svých 25 letech padl. Byl před válkou v Německu na práci, ještě mám od něj doma náušnice, co mi odtud přivezl, musel pak narukovat na vojnu a domů už ho nepustili. Bratr šel s Němci přes Polsko do Ruska, byl až na Kavkaze. Později se z Ruska dostal autem do Prešova a psal, že tam pracuje v „garárni“ a že neví, kdy se vrátí. Nikdo tenkrát nevěděl, co je to „garáreň“, až pan farář to zjistil. Byla to čistírna, čistírna oblečení a dalších věcí po vojácích padlých v Rusku. V listopadu už u nás ve vesnici před frontou byli Němci. Když se bratr vrátil na chvíli domů, setkal se tady s jedním Němcem, co s ním byl předtím v Rusku. Celou noc si povídali. Maminčina sestra taky uměla německy, tak je poslouchala. Prý ho ten Němec lákal – pojď s námi, my se budeme mít líp, zato vám tady už nikdy dobře nebude. Nešel.“ „Tehdy ještě zrovna zavřeli našeho otce, protože rodina ukrývala židy,“ říká Marta Borňáková, „Otce někdo udal. Když Jano přišel domů a byli u nás ubytovaní Němci, on s nimi vyjednal, že otce pustili.“   
„Jano se nakonec dal k výzvědné rotě čtvrté brigády čs. armádního sboru. Uměl německy, tak toho využívali,“ vzpomíná Mária Buríková. „Došel s nimi až na Moravu. Když tady v květnu 1945 sešli z Tesáků dolů, už si tenkrát všichni mysleli, že je konec války, ve Chvalčově se slavilo, pozvali průzkumníky do jednoho domu na návštěvu…Prý se pak šel bratr ještě se dvěma dalšími podívat ven, jak to vypadá, a když stáli na mezi, u cesty k Bystřici, objevila se německá motorka. Tak prý rychle zalehli do příkopu. Motorka přejela, ale Němci je asi na poslední chvíli přece jen uviděli a vrátili se. V příkopu je postříleli… Říkalo se, že Němce tehdy přivolal na Chvalčov zpět jakýsi zrádce, zavinil tím smrt mnoha lidí na samém konci války…
Mladší bratr byl v jiné rotě, na Hostýně, když slyšeli, že výzvědná rota má potíže, vrátili se dolů na Chvalčov a s Němci se tam ještě bojovalo. Zastřelení nakonec leželi v márnici, u každého nápis NEZNÁMÝ VOJÍN, všechno rozstřílené, i to vyznamenání, válečný kříž, co si ho na 1. máje pár dní před smrtí Jano přivezl v Bratislavy, i nové kožené boty mu vzali. Ale mladší bratr ho poznal, měli totiž z domu stejné svetry…
O Janově smrti jsme se dozvěděli z dopisu, mladší se vrátil až v srpnu. Ten válečný kříž pak dostal Janův synek na hraní.“ „Když můj manžel jako dítě přijel po válce s maminkou na Chvalčov, moc pěkně je tam přijali. Vždycky říkal, že se tu cítil dobře, i když otce nepoznal,“ vzpomíná Gabriela Bučáková.

Oslavy osvobození skončily, ohňostroje pohasly, poznali jsme kousek dvou životních příběhů a dva lidé pro nás přestali být pouhými jmény na křížích.

msch