Byla trumpeta vaší láskou na první pohled?
Já dostal od tatínka v osmi letech za úkol naučit se hrát na housle, protože housle jsou základ. Musel jsem chodit tři roky do hudebky naproti kostelu. Nakonec jsem s tím stejně praštil. Pak jsem taky nějaký čas hrál na harmoniku. Můj děda byl velký fanda do muziky, postavil vesnickou kapelu a zkoušelo se u nás v kuchyni. Tatínek sehnal noty, knížky plné těch nejznámějších lidovek od Škoda lásky až po Vyhrávala kapela. To jsme hráli a postupně se k nám přidávali další muzikanti, třeba bubeník Laďa Mikysků nebo Luboš Stančík. Od svých 11 let, když už naše domácí kapela vyhrávala po zábavách, jsem postupně odkládal harmoniku a častěji bral do ruky trumpetu. V hudebce jsem začal v dechovém orchestru u Františka Tkadlčíka. Šlo mi to, měl jsem dost dobrý výškový rozsah. Ve skladbě Třešňové květy jsem nakonec trefil i to závěrečné horní ef, říkalo se mu kubernátovské, podle Richarda Kubernáta, výborného trumpetisty od Karla Vlacha.

Jak se tam hrají takové ty dlouhé „padající“ tóny?
Myslíte glissando, tedy klouzavě? To je jediný specifický hudební efekt té skladby. Trumpetové glissando vznikne při pomalém stláčení všech klapek současně dolů a nahoru, čímž postupně v krátké době zazní alikvótní neurčitý tón. Ten prolíná celou skladbou a právě on ji asi udělal slavnou. Třešňové květy zná vpodstatě celá naše generace, je to lehká, líbivá skladba a je ji schopen zahrát každý dobrý muzikant. Hrají se stále, a když je poslouchám, dokážu se v duchu přemístit do té krásné atmosféry, do časů, kdy zněly celým Sušilem.

Jak jste se vlastně dostal do Velkého tanečního orchestru Ing. Miloše Karla, který svého času kraloval bystřické taneční hudbě?
Byly v tom ty Třešňové květy. S naší kapelou jsme jednou hostovali v Holešově na zámku a ve vedlejším sále zas orchestr Ing. Karla. Já hrál Třešňové květy a oni stáli ve dveřích a poslouchali. Pan Karel mě pak hned oslovil. A tak jsem byl ve svých 15 letech v roce 1956 přizván do jeho orchestru. Postupně jsem se propracoval ze třetího na prvního trumpetistu. Zůstal jsem dva roky, do své vojny, než Ing. Karla postihla chřipka a sedlo mu to na srdce. Později orchestr převzal Slávek Zela.

Vojna byla bez muziky?
Mohl jsem během vojny na radu Slávka Zely nastoupit k vojenskému dechovému orchestru do Kroměříže, on tam měl švagra. Já jsem ale byl snílek, myslel jsem, že se dostanu někam dál…

Prý vám později nabízel angažmá i Karel Vlach, a vy jste to nevzal…
Vlach? Ne, ten mně angažmá nenabízel. To se jenom říkalo. Oni ze mě tady udělali kdovíkoho, přeháněli, i když – tenkrát se mi opravdu dařilo… Na vojně jsem se pak seznámil s muzikanty v Praze a zahrál si v Armádním uměleckém souboru. Z dechových orchestrů různých kategorií se tehdy dal dohromady velký vojenský ansámbl pro měsíční zájezd do Polska. A tak jsme nějaký čas strávili v AUSu na Pohořelci, připravili repertoár a pak jsme měsíc jezdili po Polsku… Kluci mi říkali, abych proboha po vojně všeho nechal a hned šel na konzervatoř.

A šel jste?
Mně se moc studovat nechtělo, nebral jsem to nijak vážně. Rozum jsem dostal až v pětadvaceti letech. Můj tatínek tehdy na ulici potkal pana Sládka, bývalého ředitele místní hudebky, a ptal se ho: „Pane Sládek, prosím vás, co říkáte na toho našeho Ladíka?“ A on povídá: „Váš Ladík je dobrej, ale usnul na vavřínech…“ Tak to mě nakoplo a já začal přemýšlet, jak to se školou udělat. Jel jsem do Kroměříže za profesorem Linhartem. Řekl, že staré chlapy už na konzervatoř neberou, ale že mám štěstí, prý se právě otevírá externí šestileté studium v Brně. Přihlášku jsem si hned vzal a šel dělat talentové zkoušky. Měl jsem štěstí, vzali mě a já školu v roce 1971 úspěšně dokončil. Už v roce 1969 jsem taky nastoupil jako neaprobovaný učitel do hudební školy v Bystřici. Platově to byla mizérie, ale já se nemusel ničeho bát, byl jsem přece vyučený natěrač.

A co bystřický Zelův orchestr?
Vrátil jsem se k nim hned po vojně a hrál tam i během svého působení ve škole. Kapela se postupně generačně obměňovala. Orchestr měl ve svém začátku 19 muzikantů – vím, že při založení původního Karlova orchestru třeba působili v trumpetové sekci Miroslav Barták, Ludvík Rokos, Zdeněk Ševčík a Karel Zámrský, ten chodil věčně s taškou, tak jsme mu tam občas z legrace přidali cihlu a viděli ji pak ležet před jeho holičskou oficínou. Z pozounistů to byli Franta Mikeš z Dřevohostic, Vladimír Slezák a Franta Duroň nebo Miroslav Kadlík z Osíčka – jediný dosud žijící muzikant z té sestavy, doteď ho potkávám. Později se přidali z trumpetistů Jaroš Hradilík, já, Ivan Kouřil, ještě později Jiří Jambor ze Zlína. Saxofony byly dlouho stejné, nakonec se tam objevil jako čtvrtý tenorsaxofonista Vladimír Třasoň, který byl i dobrým zpěvákem. S ním zpívala tehdy nová a později stálá zpěvačka Marta Pořízková, nynější sbormistryně Treglera.  Mezitím se tam krátkodobě vystřídaly i jiné zpěvačky, třeba Irena Doláková nebo Jana Gebauerová. Sem tam si během produkce zazpívaly dvě tři písničky – Zhasněte lampióny, Zpíval konvalinkám vodopád a další. Pamatuji si na klavíristu Rozehnala, byl vysoký, s knírkem, pracoval v papírnách, byl tu Laďa Colledani – basa, o tom člověk nikdy nic moc nevěděl, byl to zkrátka bohém, za ním seděl bubeník Franta Zemanů. Hlavním kytaristou byl Bohouš Mikšík, v první řadě Slávek Zela na saxofon, klarinet Vojta Gazda, nadaný malíř, vedle něj Jan Pořízků a altsaxofonista Jaromír Borský. Krátkodobě v orchestru působili Jindřich Caletka, Václav Kužel a Jan Měrka. Ještě před mým příchodem tady hrál na bicí výborný bubeník Antonín Kukla.

Co jste všechno hráli? Co si publikum žádalo?
Populární taneční hudbu, swing i lidovky. Nejoblíbenější byly Saint-Louis Blues, In The Mood – V náladě, kterou hrával Glenn Miller, Svatí pochodují, Měsíční řeka – „K tvým břehům sklání měsíc tvář…“ Nebo Hvězdný prach Hoagyho Carmichaela, to byla taková naše znělka… Někdy Colledani zpíval i své oblíbené černošské písně, třeba The Lucky Old Sun: „To slunce se má, to nedělá nic, jen bloumá po nebesích… Můj bože tam v nebi, vyslyš mé přání, ty znáš můj veliký žal, tak pošli ten oblak pro mne za svítání a dej mi poznat ten ráj…“ A taky rád zpíval Meckie Messera s originálním textem, který vycházel z místních poměrů: „Jednou zmizel Vilém Steiner – mototechna zavřená, na provázku visel nápis, ventilšlaušky že nemá…“ Steiner měl léta mototechnu naproti chlapecké škole.

Hráli jsme hlavně na plesech. Tenkrát to byla krásná doba nádherných dámských rób, jak se říká té látce, brokát! Do SZK přicházela špička bystřické společnosti, a nejkrásnější maškarní plesy se konaly v sokolovně. Doba orchestru Slávka Zely byla velice slavná, bylo to hektické období odpoledních čajů, na které se do Bystřice sjížděly hordy mládeže. Čekalo se na otevření sálu a horní balkon v  Sušile býval plný. Jezdili sem z Hulína, z Holešova, z okolních vesnic. I když v Holešově hrával orchestr Oty Šalera, jezdilo se léta k nám. Bigbítové zábavy, tam se trdluje v kruhu a každý sám – za našich časů se hrálo tak, aby se člověk k partnerce přiblížil, mohl ji vzít při tanci do náruče… No, já se na to na všecko spíš jen díval z pozice pódiového hráče. 

Pamatujete si ještě na vaši spolupráci s bystřickým ochotnickým divadlem?
Hráli jsme třeba v pohádce Popelka a Karlově hře Já muzikant, ty muzikant, kterou režíroval Miloš Svoboda. To byla velice dobrá hra, měla spoustu repríz, ale na děj si už nevzpomínám, na pódium jsme moc neviděli. Tam byla kašírovaná kapela a my se dole činili, aby to vypadalo, že hraje. Tenkrát se tam sešlo hodně hostujících muzikantů, až z nás vznikl třicetičlenný, spíše symfonický orchestr. Celý Zela tam myslím nebyl – dvě trumpety, dva trombony, buben, ale vesměs violoncella, kontrabasy a housle. Prim u houslí hrál místní pan učitel Mika, ten se vždycky pohyboval v oblacích cigaretového kouře.

Kdy a jak vlastně Zelův orchestr skončil?
Nemůžu si za nic vzpomenout, myslím, že to bylo někdy v půlce 70. let. Napřed vznikla ze Zelova orchestru sedmičlenná skupina Krystal – Slávek Zela, Josef Hájek, který dneska vede Kroměřížský bigband, já, Franta Zemanů na bicí, kytarista Franta Solař z Holešova a ještě dva další. Solař byl výborný muzikant, s vlastní aparaturou, ale ne týmový hráč. Po dvou letech se kapela rozpadla. Franta si postavil kapelu vlastní, Slávek šel hrát s loukovskou kapelou, já a Franta Zeman jsme zapadli do Rusavanky. Začalo mě to bavit. Upravoval jsem pro nás partitury písniček Moravanky a přepisoval je do not. Pak jsem aranžoval některé populární jazzové skladbičky, což bylo pro Rusavanku obrovské zpestření. Byl jsem jeden čas i na volné noze a hrál s různými orchestry jako host. V roce 1978 mě pak z ničeho nic objevili Přerováci – Academic Jazzband, orchestr, který měl titul Evropská třída. Tam jsem zapadl na dvacet let. A v Přerovské ZUŠ jsem v roce 1994 převzal dechový orchestr Haná.  
Muzikanti ze Zelovy kapely po sedmdesátce houfně odcházeli, tak náhle ve dvaasedmdesáti zemřel Zela. Rád vzpomínám, jak jsem mu chodil pomáhat do dílny obracet dveře. Byl taky natěrač a restaurátor. Vím, že po nás, po Zelovi, hrál v Bystřici bigbítový orchestr Stanislava Mašty. To byl vlastně pro město nástup nového bítového žánru.

Splnil jste si někdy nějaký svůj muzikantský sen?
Na konci kariéry v Přerově se mi podařil ten největší husarský kousek, po kterém jsem strašně toužil – postavit velký žákovský bigband, 18 hráčů jako měl orchestr Karla Vlacha. Nazkoušel jsem s ním bohužel repertoár pro jediný koncert. Měli jsme pak hrát jako perlička na jazzovém festivalu. Dva dny před zkouškou mě ale postihla zástava srdce. Odehráli to tenkrát sami, bez dirigenta. Pak se objevil vynikající muzikant z Přerova Vladimír Čech a orchestr převzal. Ale on už byl pán v letech a my byli na sebe zvyklí. Orchestr se postupně ztrácel, až zanikl…

Kteří z vašich žáků toho pochytili nejvíc a v muzice se prosadili?
Z mých žáků vzešel třeba profesor konzervatoře Vladimír Češek, ten hrál dlouho v Moravance. Z dalších to byl Pavel Skopal, který koncertuje ve Zlínské filharmonii a s dechovým orchestrem Gloria. Tomáš Kvasnica, ten byl roky členem (nevím už přesně kterého) profesionálního dechového orchestru a teď působí na Brněnsku. Ale je tu i Petr Hradil, ten působí na přerovské hudební škole a v kapele Moravská Veselka. Další je Miroslav Bedřich, absolvent konzervatoře, pozounista, zpěvák Veselky, nebo Tomáš Vaculík z Hradčan. Velkých muzikantů se člověku pod rukama zas tolik nerodí…

Čím je pro vás trumpeta jako hudební nástroj jedinečná?
Vlastně každý hudební nástroj je svým způsobem jedinečný. Tón, který vyloudí dobrý hráč na kterýkoliv nástroj, má své úžasné kouzlo, při kterém posluchač cítí velké duševní uspokojení, ať už má nebo nemá k hudbě nějaký vztah. Trumpeta má navíc nezaměnitelný tónový lesk. V mnoha mistrovských dílech našich nebo světových skladatelů klasické hudby jsou často slyšet fanfáry. Právě trumpeta a další žesťové nástroje jsou pro tento účel stvořené. Trumpety zněly na poplach, ale také na počest, při oslavách, při honech i do ryku bitev. Trumpeta bývá právem označována za královský nástroj. 

 
Hrajete ještě?
Hraju si doma sám pro sebe. Víte, celé svoje muzikantské období jsem měl jediný cíl – dělat dobrou muziku. Měl jsem možnost poznat hodně skvělých muzikantů a správných chlapů, všichni jsme se snažili předvést to nejlepší. Nemůžu tvrdit, že mi to nechybí. Chybí… Za normálních okolností bych se jistě dokázal ještě v nějaké kapele uchytit. Ale hra na trumpetu je svým způsobem fyzicky náročná.
Jako důchodce mám času dost, a pokud nedostanu doma zrovna nějaký vyloženě striktní příkaz od „vrchního velení“, je trumpeta vždy připravená, abych si k vlastnímu uspokojení udržoval nátisk. Než jsem šel sem, tak jsem si trošku hrál…
Jinak dýchám čerstvý vzduch, udržuju si dobrou náladu a občas nostalgicky vzpomínám, jak před mnoha lety zněla sálem SZK skvělá swingová hudba. A dívám se zas z toho pódia, jak krásně se my mladí umíme bavit…

msch