Vždycky když jsem viděl pochodovat po Bystřici napoleonce, považoval jsem je za přerostlé kluky hrající si na vojáky. Teprve když mě loni pozval můj kamarád, který je členem 8. regimentu francouzské řadové pěchoty, abych jel s nimi na 200. výročí bitvy u Lipska, jsem to pochopil. Oni si totiž na vojáky nehrají, oni těmi vojáky jsou. Nevím, co přinutí táty od rodin, mladé kluky, ale i zralé ženy mnohdy s dětmi k tomu, že se sbalí a jedou několik tisíc kilometrů tu na Waterloo, na Slavkov, do Lipska, k Borodinu a na další bojiště, vystoupí po mnohahodinové, někdy i několikadenní cestě z auta nebo autobusu, vybalí spoustu věcí, postaví stany, nanosí slámu, na které budou spát, zapálí ohně pod kotli, na kterých budou vařit, převléknou se do uniforem, zapomenou na všechny výdobytky naší doby a začnou žít těch pár dní jako napoleonští vojáci. Myslím, že uniforma je rozhodující, to vědomí, že mám na sobě něco zavazujícího a sjednocujícího, je tak silné, že podrobení se na několik dní vojenskému drilu, neříkám buzeraci, protože ten dril je dobrovolný, dokáže každého přenést o 200 let zpět bez úhony na zdraví. Ta dobrovolnost je důležitá. Všechno dělají rádi s obrovským nasazením a všechno si platí sami. A jsou to náklady věru obrovské.

Když mě letos oslovili, abych jel s nimi na 200. výročí bitvy u Waterloo a celou akci jim nafilmoval, neváhal jsem ani na okamžik. Po osobním zaregistrování přes internet přímo u organizátorů, po obdržení čárového kódu jsem vyfasoval uniformu, naložili jsme vše potřebné a vyrazili do Belgie. Po dvanáctihodinové cestě jsme přijeli do Bruselu a šli si prohlédnout fantastické expozice vojenského muzea. Odpoledne jsme se přesunuli do našeho tábořiště u Waterloo. Vyložili jsme mikrobus, postavili stany, zapálili oheň, a protože jsme byli hodně unaveni po dvanáctihodinové cestě, šli jsme brzy spát.

Po celé čtyři dny nám přálo počasí, bylo polojasno a kolem dvaceti stupňů. Hlavně že nepršelo. To Napoleon před dvěma sty lety to měl horší. Několik dní před bitvou lilo a terén byl rozmoklý, a tak nemohl manévrovat. Nejen dělostřelectvo, ale i pěšáci měli problém prodrat se na vrcholek jediného svahu široko daleko, který obsadili spojenci pod velením Wellingtona.                  

                  
Ale vraťme se ještě do tábora. Proběhlo tam několik nástupů, bylo potřeba jednotky seřadit, nacvičit s nimi povely, které se budou v bitvě používat, prohlédnout zbraně, vyfasovat střelivo, jak do pušek, tak do děl. A mezi vojenskými akcemi se samozřejmě vařilo, chodili jsme po tábořišti, sledovali jsme výbavu a výzbroj našich spolubojovníků ve francouzských uniformách z Polska, Ruska, Itálie, Španělska a Francie. I zde se projevila současná politická situace – pořadatelé odmítli účast uniformovaných ruských vojáků.

Rozpočet na rekonstrukci bitvy a vše, co s ní souvisí, bylo neuvěřitelných 10 milionů eur. Za tu sumu by pořadatelé výročních bitev u Slavkova dokázali uspořádat 140 akcí. Ale jsem přesvědčen, že to nebyl prodělečný podnik. Jen pro představu – parkovné se pohybovalo mezi 6–10 eur, vstupné do tábořiště kolem 6, vstupné na tribunu na bitevním poli stálo 58 eur. Bitva byla v pátek a v sobotu a každou sledovalo 80 000 diváků.

Rekonstrukce bitvy se účastnilo asi 4 500 vojáků se zbraní a ještě další tisícovka beze zbraně, jako markytánky a zdravotníci. Na bojišti střílelo asi 100 děl a pohybovalo se tam asi 300 koní s jezdci. Když tato síla spustila palbu, byl jsem chvíli úplně hluchý a hučelo mi v uších ještě v noci. A když se ty masy daly do pohybu proti sobě, představil jsem si tehdejší vojáky a jejich psychiku, když stáli v první řadě a věděli, že nemají téměř žádnou šanci. Neměli to lehké. Letos bylo na bojišti asi 5 000 osob a působilo to jako nesmírná síla. A tak si téměř nedovedu představit, že proti sobě v roce 1815 vyšlo 112 000 spojenců proti 72 000 Napoleonových vojáků a začalo střílet 450 děl. Když bitva skončila, leželo na bojišti téměř 50 000 mrtvých. Letos byla tato bilance mnohem příznivější, došlo k několika pádům z koně, popáleninám od střelného prachu, několika pošlapáním a kopnutím koněm, k poranění od bodáků a šavlí, ale vše bez velkých následků. Touto bitvou skončilo pro některé Francouze nejslavnější historické období, pro některé, hlavně mladší, to bylo období teroru a snad i  proto se těchto rekonstrukcí zúčastňuje málo jednotek z Francie.

Jsem rád, že jsem měl možnost přesunout se o 200 let zpět a zažít atmosféru bitevního pole, ale i života v táboře. Teprve když nemáte elektrický proud, svítíte si svíčkami, vaříte na ohni, spíte na slámě (já ve spacáku), si člověk uvědomí, o co by mohl přijít, kdyby politici nedostali rozum a nedej bože rozpoutali nějakou válku, která by lidstvo vrhla zpět, možná dál než do napoleonské doby.
Jaroslav Jaroš