Kdy a za jakých okolností vznikla? Kdo a v jakém stylu ji projektoval? V knize Bohumila Samka Umělecké památky Moravy a Slezska (1. svazek A/1) na str. 331 o ní stručnou informaci najdeme. Uvádí se tam že jde o Fuchsem projektovanou budovu firmy Tauber z roku 1923. (?) Ta ale stojí, jak každý Bystřičan ví, na Schwaigrově náměstí v sousedství sokolovny… Co je psáno, nemusí tedy být vždycky dáno. Pusťme se do pátrání sami. 

Úspěšný podnikatel, nadaný vynálezce a patriot Václav Zbořil se rozhodl na začátku 20. století zvelebit a rozšířit rodinnou firmu na voskové zboží. Prvním krokem mělo být zbourání dvou jeho domů na náměstí – místo nich měla stát nová reprezentativní tovární budova, základ většího továrního areálu. Škoda, že nákresy, které, jak sám píše, předložil v roce 1905 slavné městské radě k posouzení, se dosud nenašly v žádném z archivů – městském, okresním ani v moravském zemském. 

Nová stavba měla prolomit řadu domů stojících na náměstí a dát tak vzniknout nové ulici. Už v roce 1904 odprodali Václav Zbořil a jeho manželka Emilie za 8.000 korun městu v souvislosti se stavbou tovární budovy části svých dvou stavebních parcel a zahrad, aby mohla být nová ulice založena. Navíc podle všeho velkoryse věnovali městu pět metrů ze své parcely na rozšíření náměstí. „Následkem přestavby domu číslo 75 v Bystřici pod Hostýnem ustoupili majitelé, manželé pan Václav Zbořil a paní Emilie Zbořilová, za účelem dodržení stavební čáry se stavbou o nepatrný díleček parcely 282 ve výměře 5 m a bylo při udílení povolení ku přestavbě uvedeného domu docíleno dohodnutí, že páni stavby tuto částici městu Bystřice pod Hostýnem na rozšíření náměstí, s nímž splynula, odevzdají a postoupí.“  Dům číslo 73 (dnešní Zrůbkova cukrárna) se tedy ocitl na rohu ulice široké 12 metrů. Nejprve se jmenovala Zbořilova, dnes je to ulice 6. května.

To, že na náměstí bude stát továrna s komínem vysokým 30 metrů, nebylo ve městě přijato hladce a bez problémů. Proč má stát továrna zrovna tady? Nebude kouř obtěžovat obyvatele města. Nebude náměstí vypadat nedůstojně?

5. června 1905
(…)Představenstvo města jest daleko toho dělati zřízení této továrny nějaké obtíže, naopak jest jemu zřízení nových závodů nebo rozšíření stávajících velevítáno. Pokládalo ale přece za svoji povinnost v zájmu veřejnosti při dotyčném komisionálním jednání žádati veškerá možná a zákonem nařízená opatření, aby po zřízení tovární budovy a patřícího k ní komínu okolí jiskrami, kouřem, sazemi a zápachem obtěžováno nebylo.

C. k. okresní hejtmanství však označilo obavy města za neodůvodněné a mínilo ve své úřední odpovědi kategoricky, že „při správném užívání topiva může značný a obtěžující kouř z továrního komína býti zamezen.“ A tak se v roce 1905 začalo stavět. Kdo byl ale autorem projektu? Při zjištění, že nelze nalézt v archivech jakékoliv plány reprezentační správní budovy Zbořilovy továrny na svíčky, se zdálo být dost svízelné zjistit cokoliv o architektovi. Jeho jméno prozradil až zvací dopis městské rady z roku 1905. Ke komisionálnímu jednání týkajícímu se ustanovení stavební čáry nového objektu byli tímto dopisem na místo samé zváni všichni zúčastnění: stavebník Zbořil, majitelé sousedních objektů František Pivoda, Josef Albrecht, Karel Riedl a Adéla Krausová, jako technický znalec Otto Zeman, jako stavbyvedoucí František Bednařík, jako zástupci obce dr. Isidor Wostrý a Jan Zicháček a konečně – architekt Jan Mráček, jemuž byl dopis posílán poštou do Brna. Sledujme tedy nalezenou stopu.

Jméno Jana Mráčka (1874–1961) najdeme v encyklopediích i souborných publikacích o umění počátku 20. století, zvláště v kapitolách o vídeňské secesi a moderně. Dětství a mládí prožil v nedalekém Přerově a po studiích v Praze přešel na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Zde se stal žákem profesora Otto Wagnera, vůdčí osobnosti sdružení Vídeňská secese, který je označován za nejstaršího průkopníka moderní architektury 20. století. Jeho heslem pro architektonickou práci bylo spojení: účel – konstrukce – poezie. Z téměř 200 žáků profesora Wagnera pocházela asi čtvrtina z Čech a Moravy, a tak Wagnerova škola výrazně ovlivnila na počátku 20. století architekturu u nás. K Wagnerovým žákům stejně jako Jan Mráček patřili například Josip Plečnik, Joseph M. Olbrich, Josef Hoffmann, Jan Kotěra a další. Jejich díla se vyznačovala čistými liniemi a geometrickými formami. V té době architektonická tvorba vycházela z dekorativnosti secese, rostlinných motivů, rozvlněných linií, ale poměrně rychle směřovala k modernímu funkcionalismu přes období tzv. geometrizující, lineární secese. Toto období bývá ohraničováno lety 1900–1910, což jsou právě léta, kdy vznikl projekt správní budovy Zbořilovy továrny. Architekt se snaží používat minimum dekorativních prvků, objevují-li se rostlinné motivy, mají geometrizující podobu. Nemusí jít jen o vnější zdobné prvky, tento princip může být založen přímo ve členění a struktuře materiálu stavby. Výzdobou takových staveb je pak plocha samotné fasády. Tytéž postupy používá architekt i při tvorbě interiérů. Píše se, že podněty a požadavky pozdní secese plně rozvinul až kubismus, jehož architektonická varianta vznikla právě jen v českých zemích. Říká se jí národní či obloučkový sloh – rondokubismus. Jeho základním znakem je využití rytmické kruhovité a oválné ornamentiky na ostěních oken, štítech a celých fasádách domů. Tento styl, v jehož intencích tvořili například o něco mladší Mráčkovi současníci Josef Gočár či Pavel Janák, je ale u nás spojován až se vznikem republiky v roce 1918 – to už byla naše stavba dávno na světě. 

Snad nejucelenější informaci o všestranně nadané osobnosti architekta Jana Mráčka, který reprezentativní budovu Zbořilovy továrny vyprojektoval ve svých třiceti letech v roce 1904 ihned po skončení studia na vídeňské akademii, podává autorka Věra Fišmistrová ve Sborníku SOkA Přerov vydaném v roce 2005. Text má titulek „Architekt Jan Mráček, srdcem věrný Přerovan“. Čerpá kromě jiného také z barvitě psaných vzpomínek na dětství, v nichž Mráček vypráví o svém vášnivém vztahu ke sportu, fotografování, malbě a sklonech k literární tvorbě.
„Od mládí oblíbil jsem si Bečvu pro brouzdání, plavání a veslování. (…) Po dlouhá léta jezdil jsem po všech řekách u nás i v Rakousku na kanoi, v plachetnici, a zvláště ve skládacím kajaku. (… ) Jako náruživý a dobrý bruslař koupil jsem si 17. 12. 1890 v Praze u Lüftnera moderní brusle zn. Jackson za 4 zl. 20 kr. (…) Podle mého vědomí objevily se první lyže snad na Moravě, ale určitě v Přerově roku 1895, a já byl první lyžař, který brázdil zasněženou louku na Lučkách… S přáteli v Brně založil Mráček v roce 1910 lyžařský klub a byl zřejmě i členem Klubu českých velocipedistů v Přerově. Hrál tenis, podnikal rád pěší výlety na Helfštýn, Hostýn, do Teplic a dál, třeba s Jiřím Mahenem. Znal se a přátelil s malířem Maxem Švabinským, básníkem S. K. Neumannem a mnoha dalšími výraznými osobnostmi své doby. Silná byla jeho touha stát se malířem. Ucházel se tedy o studium u slavného krajináře Julia Mařáka. Za svého mládí byl navíc jedním z prvních fotografů v Přerově; později se v Brně zabýval výzkumem v oboru barevné fotografie. Fotoaparát si podle vlastních vzpomínek koupil za dobré vysvědčení v roce 1891 a fotil ve městě „kdeco a kdekoho, často s překážkami a bez úspěchu, pro velký sběh zvědavého lidu“.

V roce 1907 vstoupil Mráček do zemských služeb a působil jako architekt na Zemském stavebním úřadě v Brně, rok na to pak byl jmenován definitivním architektem Ústředního sboru Zemské rady živnostenské. Vedl architektonickou poradnu pro stavební živnosti. Sám projektoval hlavně rodinné domy a interiéry, letoviska, koupaliště. Nejznámější a nejoceňovanější jeho stavbou je zřejmě vila Kancnýřka postavená v letech 1906–1908 v Luhačovicích ve stylu wagnerovské moderny. Že patří k architektonické avantgardě, prokázal Mráček v roce 1928 na velké Výstavě soudobé kultury v Brně. Tehdy bylo v Brně otevřeno výstaviště. Mráček pro výstavu projektoval jeden z pavilonů, dnes již neexistující železobetonový zahradnický pavilon. Zajímavostí je, že po druhé světové válce, když se přechodně uvažovalo o zrušení brněnského výstaviště, navrhl Mráček přebudovat opuštěný veletržní areál na lidový zábavní park s květnou zahradou, koupalištěm, stadionem a národopisnou vesnicí slovanských národů. Mráčka zajímala od počátku i otázka, jak utvářet moderní sakrální stavby. Už v roce 1903, ještě v době studia na vídeňské akademii, vypracoval návrh chrámu v duchu geometrizující moderny.

V Bystřici tedy podle všeho máme stavbu všestranně, až cimrmanovsky, nadaného architekta, zajímavé, ve své době výrazné, a dnes bohužel málo známé osobnosti. Lépe řečeno – máme zde to, co z jeho stavby za léta změn, po více než stovce let její existence zbylo. Velkou čelní lodžii dal vyzdít a zasklít v meziválečných letech ještě původní majitel Václav Zbořil. Ostatní změny, ne vždy ku prospěchu reprezentativní budovy a v intencích jejího tvůrce a jeho stylu, pak už probíhaly v době, kdy továrna „patřila všem“. Zprávy máme jen o změnách fasády správní budovy, podrobné informace o postupném zániku Mráčkových interiérů, které musely být jistě nápadité, do všech detailů propracované a sladěné se stylem budovy, také bohužel nemáme. 

V roce 1967 městský národní výbor urgoval opravy fasády tehdejšího n. p. LOANA a žádal, aby byly opravy dokončeny do oslav 600. výročí první zprávy o městě Bystřice pod Hostýnem, tedy do roku 1968. Už tedy víme, kdy Mráčkova stavba ztratila mnohé ze své historické hodnoty – paradoxně právě na počest historického výročí města…

A tak bylo, šest let po architektově smrti, „za účelem zjednodušení“ definitivně rozhodnuto a originální stavba Jana Mráčka náležitě ztypizována. Přesto si dodnes zbytky své jedinečnosti uchovává. V interiéru zbylo secesně vinuté schodiště, místy zůstaly kachlové podlahy zdobené černobílým ornamentem, sem tam barevná vitráž v interiérových dveřích. Dnešní majitel Mráčkovy stavby sotva co ví o evropské architektuře a její historii, a tak se těžko kdy její původní podoba vrátí. Naštěstí ale o ní a jejím autorovi máme alespoň kusé zprávy zaznamenané slovem a obrazem.
Je stále zřetelnou stopou po životě a úsilí svého tvůrce, který ve vlastních vzpomínkách odhaluje podstatu svého životního směřování: "Jít za hlasem svého srdce – za Uměním." 
                                                                                                                                        Ilona Musichina, Eva Nedělníková