Vy jste prý vytvořil nové logo TONu používané po roce 1961?
Já ho jen upravil. Staré thonetovské logo se tehdy nesmělo používat, jeho užívání nebylo prodlouženo a vedení podniku o něj nestálo. Tak tenkrát vývojář Tonda Šumanů, tedy arch. Antonín Šuman, vymyslel do nového loga takové křesílko. Mně se to moc nelíbilo, ale vedení podniku na tom trvalo. Tak jsem to ještě trochu spravil. Měl jsem pak další čtyři nebo pět návrhů a jel to schvalovat do Brna na výtvarnou komisi. Dva tři orazítkovali a odsouhlasili, ale tahle loga se nakonec nepoužívala.

Jaká byla tedy výsledná podoba loga tehdejšího národního podniku TON?
To používané logo vypadalo jako oválné křesílko v kroužku s nápisem TON. Bylo na výrobcích a všude, používalo se léta. To staré thonetovské logo, krásná značka, vypadalo jako spojení půlobloučku a půlobdélníku, jako židle. No může být něco jednoduššího? Vzpomínám si, že na zámečku v přízemí byla zimní zahrada, prosklené okno a něm ta značka.

Kdy jste vlastně do TONu přišel?
Do TONu, do propagace, mě přijali v roce 1961, 2. ledna. Zrovna se tehdy chystaly velké oslavy 100. výročí založení firmy, potřebovali výtvarníky, grafiky. Až teď jsem si uvědomil, že je to už padesát let, co jsem do fabriky přišel! Po letech se vám zdá, jako by to bylo včera. Když jsem nastoupil do podniku, setkal jsem se s bývalými pracovníky, kteří pamatovali oslavy 50. výročí. Vezměte si, že můj děda se narodil ještě dřív, než Thonetovka v Bystřici vůbec vznikla, v roce 1856… Těch 150 let vlastně uteče velice rychle.

V jakém stylu tenkrát probíhaly oslavy?
Oslavy byly velkolepé. Všechno řídila přípravná komise. K té příležitosti vznikly plakáty, odznáčky, dokonce nálepky na krabičky od sirek. Vzpomínám si, že se začínalo plesem. Na ten jsem dělal plakát s linorytem, graficky pojednaný, takovou skládačku, i s tanečním pořádkem, to už snad dneska nikde nenajdete. Tři grácie na tom byly, ale oblíknutý, do dobového kostýmu. Schovaný to ale nemám, já to nechal v podnikovém archivu. Pavel Hejcman při té příležitosti taky tenkrát vydal knihu Dílo rukou a ducha. Hlavní část oslav se odehrávala v letních měsících a vyvrcholila v Sušile. Tam se předávaly diplomy a medaile za dlouholetou práci. Medaile vytvořil úspěšný sochař a medailer, původem Slovinec, pan Kovanič. Zlaté, stříbrné a bronzové – z toho bylo hrozně pekla. Všichni rozhádaní. To bylo pořád slyšet: Já jsem nedostal zlatou, jak to, a to jsem v podniku už tolik roků!? Oceněných bylo asi 100 lidí. V přísálí jsem tehdy připravil výstavu historických modelů židlí a nových výrobků. Celkem to bylo 98 kusů židlí. Nejstarší pocházely z první poloviny 19. století. Vystavené židle se pak staly základem muzejní sbírky.
A na prvního května jsem v tom roce vymyslel speciální májky z ohýbaného dřeva, natřít jsem to nechal barevně, stály před fabrikou v Přerovské, u staré brány. Vytvořil jsem také plechové holubice a další dekorace. No, prosím vás, rozjelo se to tenkrát ve velkém stylu… Pavel Hejcman, tehdejší vedoucí tisku a propagace, vydával týdeník Naše práce – i tam se hodně oslavy prezentovaly, vyšlo speciální číslo. 

Tehdy vznikla i myšlenka založit firemní muzeum židlí?
Ano, právě v tom roce oslav stého výročí. Sháněli jsme po půdách exponáty, vzorky, které byly oceněny na světových výstavách před 100 lety. Našly se i medaile na těch výstavách získané. Bylo jich asi pětadvacet, i zlaté, komplet zlaté, nejstarší z roku 1851, zvlášť si pamatuji jednu překrásnou, malou, s portrétem královny Viktorie. Ty medaile toho zažily… Vystavili jsme je napřed v síni dělnických tradic ve staré tovární budově. To byla ta přední část fabriky u horní brány, u kolejí. A ta pak vyhořela… Všecko to vyhořelo a propadly se stropy. S Jirkou Valtrovým jsme tehdy jediní měli přístup do uzavřeného zbořeniště, tak jsme tam hrabali jako archeologové. Nakonec jsme opravdu skoro všechny ty medaile našli. Já totiž věděl, kde předtím byly. Některé byly natavené, zdeformované od žáru, ale většina jich vydržela. Mrzelo nás jenom, že jedna chyběla… A představte si, že když jsem šel v roce 1993 do důchodu, tak za mnou přišel jeden bývalý dělník, taky už důchodce, on byl numismatik, a tu chybějící medaili mi přinesl… Že prý ho tlačí svědomí. Měl ji celé ty roky doma. Všechny medaile jsem odvezl na Slovensko do Kremnice, tam je státní mincovna, a nechal je zrestaurovat. Pak se vrátily a zůstaly už v trezoru. Byly nádherné, nejmladší z nich pocházela z Bruselu z roku 1958.

A muzeum?
Myšlenka muzea se tehdy pořád probírala ze všech stran. Tehdejší ředitel Oldřich Prusenovský navrhl holešovský zámek. To tedy bylo od roku 1965 první sídlo našeho muzea. Tam jsme vystavili 240 výrobků závodů Thonet a TON na ploše 360 m2. Podstatnou část exponátů shromáždil arch. Antonín Šuman, prostorové řešení expozice navrhl ak. arch. Radomír Hofman. Autorem grafiky jsem byl já. Pamatuju si ale, že s tím muzeem bylo plno problémů. Jednou se dělalo nové topení a my museli sbalit koberce a všechny židle do kartonů. Koberce tam byly bílé, vlněné – dali jsme je do čistírny. A když se pak znovu pokládaly, – na každém běhounu chyběl metr dvacet! Ono se to v té čistírně zdrclo. Pak po několika letech zas někdo přišel s tím, že se bude dělat nová elektřina a sekaly se zdi. A zase jsme museli balit. Pak zámek začal padat…Zas do kartonů se vším a čekali jsme. Sledovaly se stěny, jestli se praskliny nezvětšují. Nic se nedělo, ale exponáty zůstávaly zabalené od roku 1978 až do roku 1986. Za tehdejšího ředitele podniku Vítězslava Zapletala se muzeum z Holešova přestěhovalo do Bystřice na Liďák, do toho průchozího domu na náměstí. Celé první poschodí zabíralo muzeum. V roce 1992 jsme se zase stěhovali. Ve fabrice byla po revoluci zrušena milice, takový barák u dolní brány vlevo, v zamřížovaném bunkru tam milicionáři mívali uložené ty svoje zbraně. Muzeum bylo v prvním poschodí. Měli jsme tam i sklad, protože všechny exponáty se nevešly. Na jaře 1993 jsem odešel do důchodu. Pak mě povolali, že se muzeum bude přesouvat do přízemí věžáku. Tak jsem to ještě vytřídil a v roce 1994 se vystavily nejzajímavější věci. Teď vlastně nevím, jak to s muzeem je a jaký osud postihl vzácné thonetky.

Co by podle vás určitě nemělo chybět na velké výstavě ke 150. výročí, která se chystá?
Jistě by tam měly být ty medaile. A první vzácné Thonetovy modely židlí. Vždycky jsem obdivoval tu vzdušnou, lehkou z roku 1867, která má nohy ve tvaru smyček. Dá se na ní i sedět, ale musíte opatrně. Pak sem určitě patří vzácné historické dokumenty – například smlouva mezi Loudonem a Thonetem o koupi pozemků na stavbu fabriky, pamatuju si, že jsem ji v archivu viděl. Vzpomínám si na Schwaigrovy originální obrazy výjevů z továrny, které jsme v archivu měli. Kde asi skončily? V archivu byly i skleněné desky s fotografiemi císaře Franze Josefa na návštěvě v Bystřici. A rád bych třeba viděl i nádherné zrestaurované schodiště z ohýbaného dřeva, které původně vedlo ve starém závodě z přízemí k panu řediteli do kanceláře. Velká fotografie toho schodiště je v knížce Jaromíry Šimoníkové Nábytek z Bystřice pod Hostýnem.

Co ještě bylo v podniku vaším denním chlebem?
Veletrhy a výstavy. Ještě v roce 1992 jsem jich dělal dvanáct. Během jednoho roku. Já to dělal rád, rád jsem se židlemi jezdil po světě. Jezdíval jsem i na západ, do Kolína nad Rýnem a do Paříže, ale v sedmdesátých letech mně to zatrhli a mohl jsem už jenom na východ. Tak jsem byl asi pětadvacetkrát v Moskvě. V 74. roce se konala v Leningradě velká výstava Československý nábytek, tisíce lidí tudy tenkrát prošly. V Moskvě jsme vystavovali v Sokolnikách. Tam jsem byl s Tondou Šumanovým, bydleli jsme měsíc v Rossii, v obrovském hotelu. Kontraktační výstavy bývaly každoročně v zimě, koncem února nebo v březnu. Konaly se na starém velvyslanectví v Moskvě, později na novém velvyslanectví, tam byly krásné výstavní místnosti. Jinak jsme vystavovali různě po Moskvě, třeba v Domě modelů. Nabízeli jsme nové vzory a prodaly se levně tisíce židlí.

Uchvátil vás na těch světových výstavách nějaký neobvyklý kus nábytku?
V Kolíně nad Rýnem bývali vystavovatelé z celého světa. Vystavovala tam tenkrát nějaká anglická firma, ti tam měli sestavu nábytku s kulatým stolem potaženým kůží, řezbovaným, prosklené skříně. Pán, který to prodával, shodou okolností pocházel z Ostravy, emigrant. Ptal jsem se tenkrát, co to stojí. S odvozem kamkoliv byla cena jedné skříně rovná ceně pěkného auta. Ona to ale byla nádherná práce, všechno z masivního dřeva, i zadní stěny skříní, žádná překližka, zabroušené skleněné tabulky, politura dokončená v bezprašné místnosti, byl to takový reprezentační nábytek v prvorepublikovém stylu.

Za hranicemi měla opravdu největší úspěch legendární čtrnáctka?
Asi měla. Čtrnáctku pak vyráběli i Jugoslávci i Poláci, ale ta jejich byla taková humpolácká. Návrhářské oddělení tenkrát u nás vedl Tonda Šumanů, i Pepík Macek tam byl, Jirka Valtrů, Jiří Jakubec, Radomír Hofman z Mezříče. Tonda Šumanů měl na to nos a věděl, co fabrika umí vyrobit. Třeba byla móda odlehčovat a ztenčovat. Pamatuju, že byly nožky židlí špidlaté a musely se na ně zespoda dávat cuplíky, aby to netrhalo koberec. Radek Hofmanů tehdy vymyslel nádherné židlové křesílko 1650, mám ho doma. Ale to se nějak nechytlo. Až potom Tonda navrhl takovou masivní ohýbačku, ale to zas bylo strašně drahé, to kupovala ministerstva, do bytu se to nehodilo, jen pro reprezentaci. Hodně židlí navrhl také Josef Macek. Houpací křesla se hodně dělaly. Klasika se vyvážela do Austrálie, do Japonska. Vozilo se i na Blízký východ, do Jemenu. Ligna Praha, která vyvážela nábytek do zahraničí, tam dělala nabídkové turné. Pepa Macek jezdil a řešil připomínky a zvláštní přání na místě. Tonda Šumanů taky hodně jezdil s Lignou. Třeba ta židlička 200, takové účko, čtyři šprycle v opěradle, nožní spoj. To vymyslel pro jednoho zákazníka. Velkými odběrateli bylo Německo, Anglie, Francie, Švédsko a USA, ale největším odběratelem byl Sovětský svaz. Vzpomínám, že u nás tenkrát slavily úspěch klekosedy. V Holešově se vyráběla divadelní křesla, provoz 07 v Bystřici vyrobil nová křesla pro Národní divadlo a Sjezdový palác. TON sbíral různá ocenění a medaile na domácích veletrzích a výstavách. Mám dojem, že poslední zlatou medaili na Veletrhu v Brně získala sedací souprava Halali navržená Jiřím Valtrem.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že jste se stal odborníkem na „stěhování sedacího nábytku“ po světě…
Na fabriku si pravda nevzpomínám tolik jako na ten svět, který jsem s výstavami projel. Jednou v Kolíně nad Rýnem jsem dělal celou expozici Ligně Praha. Dostal jsem půdorysy a všechno to nakreslil. Výbavu, zařízení, dekorace jsme se snažili koupit tady, protože v Německu to bylo drahé. Já tenkrát vybral modrý koberec a stěny také měly být v modré. Vzorek toho koberce jsem jim poslal, aby nám expozici vytapetovali, protože to bychom už po příjezdu nestihli. My tam přijedem – a na stěnách našeho výstavního prostoru zářila jasně zelená. Povídám …..! Co s tím? Až pak jsme si všimli francouzské expozice – byla zeleno-modrá. Prý to tehdy byl nejnovější módní trend. Barevná kombinace roku. Tato náhoda přispěla k naší slávě.
Někdy zas špatně zvolená dekorace odpoutá pozornost od vystaveného zboží. Vzpomínám, že Francouzi jednou měli expozici se stěnami polepenými několika desítkami fotografií zadečku mladé modelky. Vůbec to nebylo sprostý, krásné linie. A lidi chodili, a místo aby koukali na nábytek, čučeli na ty zadky.

To ježdění a stěhování ale muselo být někdy pěkně perné…
V Thonetovce jsme měli zahradníka, nějaký pan Káňa. A já si u něj jednou vybral kytky do expozice. Nechal jsem na to udělat bedny zateplené molitanem, vezlo se to v zimě do Kolína nad Rýnem. Všechno proběhlo v klidu, na výstavě se kytkám dařilo. Jenže zpátky už se to do vozu naházelo halabala, pořádně jsme to nezabalili – a kytky namrzly… Pane jo, ten mi tenkrát vynadal.
A chcete vědět, jak jsme jednou jeli na výstavu do Paříže? Veškerý materiál pro vytvoření výstavy jsme v závodě nacpali do mébláku. Jel šofér pan Tichý, Tonda Šumanů a já. Auto vám bylo tak nacpaný, že jsme nemohli zavřít dveře. Přišel celník, ten jezdil z Mezříče, a plombovalo se. Spěchali jsme, jednu plombu si tam Tonda dal sám, cvak cvak a už se jelo. Nocovali jsme ve Stříbře, tenkrát se jezdilo do Paříže tři dny, ještě tam nebyl ani kilometr dálnice. Přijeli jsme na druhý den ráno na hranice do Rozvadova. Na celnici nikdo, byli jsme první, metr sněhu, já seděl v autě a Tonda s řidičem nesli papíry. Přišel celník a pohraničník s vlčákem. Celník vzal do ruky tu Tondovu plombu a kroutil hlavou. On to Tonda zaplomboval špatně. Ten celník vzal za kliku – a bez problémů boční dveře otevřel. Tak, soudruzi, na shledanou, vraťte se domů. Když se navíc dozvěděl, že jsme nocovali ve Stříbře, prohlásil, že nemáme ani jezdit domů, ale vzít to přímo do Plzně na Bory. Smlouvali jsme. Pak přišel náčelník a dovolil, abychom vůz vyložili, oni že provedou kontrolu a pak že zas můžeme jet. Dvě hodiny trvalo, než jsme to do sněhu vyskládali. Pak jsme to tam zas nemohli narvat zpátky.
Ale jeli jsme dál a nocovali ve francouzské vesničce Marlenheim, bylo tam krásně, už jsem tam pak nikdy nebyl. Další problém byl tenkrát v tom, že výstaviště v Paříži, kam jsme mířili, se jmenovalo Versailles. Tonda tam byl několikrát. Říkal pořád, jedem na Versailles. Na křižovatce jsme si kolikrát museli utírat zablácené cedule, abychom trefili správný směr. Pak jsme dojeli před bránu sídla francouzských králů. A Tonda na to, že to tedy není ono… Neuměli jsme francouzsky, jen trochu německy. Pak nám podle mapy poradil nějaký ochotný pán, výstaviště Versailles bylo blízko centra. Tam už se Tonda zorientoval…

Je podle vás výročí existence téhle velké firmy i výročím města?
Jistě. Díky Thonetovi je Bystřice Bystřicí. Spousta lidí v továrně našla práci a jejich život se změnil. Díky Thonetovi se Bystřice stala v 80. letech 19. století městem. A protažení železné dráhy až do Bystřice si taky vymínil on. Železnice dřív končila v Thonetovce… Na železniční vlečce se leccos přihodilo. Pamatuji si, jak jednou v noci ujel z nádraží vagon. Po cestě nabral rychlost. Dojel až k vrátnici u horní brány. Sám si ji lehce otevřel a vřítil se až do garáže, v níž stál lokotraktor. Utržený vagon bouchl do lokomotivy, ta vybourala zeď – a propadla až k sousedům do zahrady. Noční vrátný měl tenkrát divokou službu…
Za 150 let své existence prodělala Thonetova továrna v našem městě mnohá období prosperity i úpadku. Věřím, že tradice bude pokračovat, že nejen slavná židle vzor 14 se bude stále vyrábět a dobře prodávat.

Ilona Musichina