Eště za mojeho dětství se masopustní slávě často říkávalo fašaňk, šak eště včíl je aji toťto slovo ve slovníku cizích slov. Je tam napsaný, že je to masopust. Ale že to znamená po maďarsky koblížek, o tým tam néni ani slovo. Schválně sem na to nahlídál, abych nepsál hlúpoty. Slovo u nás pocházá z období eště chvílu před první republikú, negdy za Rakúska. Podle národopisců se s masopustem u nás začalo v první polovici třináctýho století. Němci ho prý slavili o sto roků spíš. Gdy a gde se šél první fašaňkový průvod, dneska už snáď nigdo neví. Tož to rači neberme etnografom, protože tí se tým živijú, a nechejme se rači pozvať na chvílu do Bílavska, gde je o masopustě důležitější dobrá slivovica. Šak je ten masopust vymyšlený velice dobře, protože akorát v téj době už majú všecí vypálenú slivovicu, a proto se nigdo nemože vymlúvať, že eště nepálíl.

Nejdůležitější v průvodě je medvěď. Tentokráť ale to medvědisko dělalo, co čért káže, tajak dyby býl doopravděnský, eště neochočený a zrovna ulovený v lesi. Jak zme šli od chalupy k chalupě, tož nevynechál ani jeden strom, aby na něho nevylézl, no ale dyž zme došli k vysokánskýmu telegrafnímu slúpu, ani ten ho neodradíl a vylézl až na samý vrch. Tož už zme aji placama začínali věřiť, že v tým chlupatým kožisku je doopravděnský medvěď.

Slivovice bylo habaděj, masa, koláčů, chlebíčků, koblížků, ale to naše medvědisko chtělo enom maso. Šak měl recht, gdo to jak živ viděl, aby medvěď žrál neco jinšího, eště tak med, ale místo teho měl slivovicu, šak do kvasu stejně negdo přidává med, aby to lepší téklo. Tož dyž chtěl mermomocú maso, tož dostál velikánskú, zrovna čerstvú, celú kosť, aji s tema klúbama. Vypadalo to, že je to z kravskéj nohy, taková tá špiková do polívky. Tož mu ju džigli do té veliké zubaté papule. Gde ju zrovna vzali, Bůh suď. Kosť nosíl v téj otevřenej paštěce, až šla z něho hrůza. Kosť byla tak veliká, že přes ňu špatně viděl, protože se dívál přes šňupák.

Šak medvěď měl důvod se ukazovať, protože ho nevodíl medvěďář, ale pěkná medvěďářka, a vůbec mu nevadilo, že byla přeslečená za chlapa. Šak to, co má roba na sobě, na tým vůbec nezáleží. No a dyby se, nedej Bože, nekemu neco stalo, tož pro ten případ tu býl aji dochtór v bílým plášťu a s kulatým zrcátkem na čele, tak jak to nosí gynekológ, dyž na to špatně vidí, a nebo dyž chce dochtór zrovna nekemu nahlídať do uší. Tož nevím, esi by nám býl co platný, protože na zádech měl nápis – dochtór vyděrač. No ale furt býl eště daleko upřímnější, jak tí skuteční dochtoři, keří si napsali na sanitku: „Náš odchod, vaša smrť.“ No a to nebýl ani masopust!

Tentokráť nemusél dochtór na fašaňku slivovicú nikeho křísiť, protože bylo dosť té trnkové medecíny. Medvěď vydržél až do samýho konca a to se málokdy o fašaňku stává. Snáď ani nigdo nechyběl, dyž se došlo do hospody. Tož nekeří byli trochu unavení, a po dobrým gulášu odešli. Ale to ani ináč nejde, protože aji tá nejlepší medecína, dyž se bere víc, tož začíná fungovať obráceně. Ale aji tak nás tam zustalo do večera dosť a družná zábava s harmonikú a zpěvem byla taková, jak to bývávalo v hospodě nejmíň tak před padesáti rokama.
Tož je to velice dobře, že eště dnes si lidi dovedú zazpívať ty naše starý písničky s harmonikú. Tí nekeří, keří už to neumijú, tož ani nevijú, o co sú ochuzení.
   
Tomáš O. Machač