Když musím potmě do mrazu, vezmu si péřovku, narazím kapuci do čela, šálou obalím obličej a představuju si, že jsem uvnitř kosmické lodě, co letí studeným vesmírem. Jen pozoruju z okének, co se venku děje, a nic z toho se mě netýká… Tenhle ruský recept na zdolávání zimních protivenství praktikuji každý rok. Do uzavřené kabiny kosmického korábu si k tomu navíc beru ještě malinký přehrávač se sluchátky – a všechno za okénky se pak prolne do hudby jako film. Drátky sice mrazem tuhnou, nebýt čepice, sluchátka by vystřelila z uší, ale zvuky protékají. Zapnu záhadnou položku „Zrovna hraje“, a náhodně narazím na básníka Borise Grebenščikova, jak ze svého Akvária zpívá do tmy: „Upokoj, opij , měsíci,/ svým světlem vyhlaď vrásky,/ s jarem zapomenut sám,/ sám v domě cizí lásky,/ ztratil jsem spojení/ se světem, co není,/ upokoj, měsíci…Vše, co jsem znal a všecko, co jsem chtěl, je rozšlapaná kukla, když motýl odletěl, tvé světlo měsíci…“ Lávka před Bystřičku je namrzlá, kachnám ledové nohy nevadí, v požární zbrojnici zrovna testují majáčky a sirény zásahových vozidel. Den, jako když řízneš do prstu. Na lavičce pro někoho zbyl nedopitý hltík slzavé vodky. A naoko drsné DDT cituplného rockera Jurije Ševčuka z nitra přístroje provokuje:„Jen, vánice, plnou lij,/ nalačno čas vypijem,/ zazpívám, ty v rytmu vij,/ o všem, co už ztratil jsem...“ A pak už se konečně blíží možnost ohřát se v obchůdku u Březíků a odejít se schovat do tepla s pytlíkem něčeho dobrého na posílení nervů. "Opatrně, zvolna jdi,/ s bílým větrem na hrudi,/ na místa, kde u lodi zamrzlé v ledu duše čeká,/ prokřehlá na kost duše čeká…“

Vtom mě na chodníčku míjí postava v kapsáčích zakrytá černou kapucí. K jejím schovaným uším vedou drátky, hlava se otřásá pod údery audiokladiv a mně je jasné, že teď ke mně doléhá jiným přístrojem vybraná zvuková stopa naprosto jiného filmu… „Kudy jenom, kudy jsem to šel…?“

Ilona Musichina