Událostí mezinárodního významu bylo slavnostní sázení Aleje Václava Havla v samotném centru Bukurešti, v parku před druhou největší budovou světa. Ceausescův obrovský a nepříliš vzhledný palác, dnes sídlo rumunského parlamentu, nelze přehlédnout. Možná ho ale bude možné částečně zastínit, protože novou alej tvoří čtyřicet lip plstnatých, dorůstajících až do výšky pěti metrů. Bukurešti je věnovala česká firma Arboeko.

Rumunsko je země plná paradoxů a absurdity. Alej Václava Havla před megalomanským palácem, jemuž sami Rumuni říkají Palác vítězství nad rumunským lidem, je další v řadě. Oficiální název aleje zní Lipové stromořadí vysazené na počest Václava Havla a všech bojovníků za svobodu a demokracii. Bukovinka při slavnostním aktu hrála moravské lidové písničky, což řadu Čechů na místě tak vzdáleném od domova opravdu dojalo. Patronem akce byl český velvyslanec Jiří Šitler, který si s námi povídal a stejně jako všichni pracovníci českého velvyslanectví v Bukurešti byl velmi sympatický, příjemný a zábavný. O Bukovinku se od začátku zajímala i paní z rádia v Témešváru, které vysílá ve všech jazycích. Nakonec dostala obě naše cédéčka a vznikl náš nový propagační slogan. Chcete slyšet cimbálovou muziku Bukovinka? Nalaďte si Rádio Témešvár! Mezi přítomnými byl i bývalý rumunský prezident z Havlovy éry Emil Constantinescu, náměstek českého ministra zahraničí Jiří Schneider a další významní hosté s českými vlaječkami v rukou. Bukovinka zahrála rumunskou a českou hymnu, natáčely nás dvě rumunské televize. Byl to ve všech ohledech silný zážitek, na který se nedá zapomenout.

Slavnost pokračovala večer v rezidenci pana velvyslance. Popsat tento večer diplomaticky se mi asi nepodaří, takže jen několik faktů. Muzika svou spontánností vytvořila výbornou atmosféru a postupně se k nám přidávali další a další hosté. Do usedlých vod opatrných diplomatických kruhů se vřítil valašský hurikán. Každopádně se ukázalo, že nás Moraváků je tady velké množství. Je tady třeba velmi skromný a milý pan Rajnoch původem (překvapení!) z Rajnochovic, co tančil v souboru Rusava. Tak jsme mu zazpívali o rajnochovských hajných. Když nám nechal svou vizitku, zjistili jsme, že má pět titulů a působí v Ústavu biotechniky zeleně v Lednici. Tomáš Mikeska z českého konzulátu zase vyrůstal v New Yorku     s Antonínem Bartošem ml., synem výsadkáře z Clay-Evy. Toho osobně znám, i jeho již zesnulou maminku, potkali jsme se před lety v Bystřici. Další mladík je z Přerova. Jiný bydlí v Čechách v sousedství Aleše Zahradníka z Bystřice. Prostě cítili jsme se tady jako doma. Možná to bude tím, že Bukurešť leží v oblasti zvané Valašsko. Tento region na severu sousedí s oblastí zvanou Bukovina!

Pokud se v Rumunsku někdy dostanete do potíží, rozhodně se obraťte na český konzulát či české velvyslanectví v Bukurešti. My jsme naštěstí jejich odbornou pomoc nepotřebovali, vyjma rad ohledně rumunských specialit a piva. Celou dobu našeho pobytu vytrvale a hustě pršelo, přesto se nám ve volných chvílích podařilo vidět řadu zajímavostí. V Bukurešti jsme absolvovali prohlídku již zmiňovaného Ceausescova paláce, který má 1 100 místností. Ne, všude jsme opravdu nebyli, to bychom možná mramorovými chodbami a schodišti bloudili ještě dnes. Velmi zajímavé bylo Muzeum rumunského sedláka, naprostý protiklad kýčovité okázalosti Parlamentu. Největší zážitky nám připravily rumunské silnice s množstvím koňských povozů, autentické vesnice v Transylvánii i překrásné hory. A samozřejmě Dracula, po jehož stopách jsme se vydali nejprve na úžasný hrad Bran, kde ve skutečnosti prý nikdy nebyl, i do jeho rodného města Sighisoara. Našli jsme nakonec i Draculův rodný dům a za vytrvalého deště jsme zde symbolicky ukončili naši cestu do Rumunska.

Soudě podle ohlasů, které jsme z velvyslanectví dostali, jsme Českou republiku, a hlavně naše město, reprezentovali dobře – což je moc dobře. Napsal nám i samotný pan velvyslanec Šitler. My na oplátku děkujeme všem, kteří se o nás starali.

Za cimbálovou muziku Bukovinka
La madre