Páni z Víckova pocházeli z Vysočiny. V pramenech se poprvé připomínají na začátku 14. století. Patřili k významným moravským vladyckým rodům. Rytíři či vladykové náleželi k rodům nepříliš bohatým („vladyka“ stál na nejnižším stupni na šlechtickém žebříčku, „rytíř“ byl jen o stupínek výše). K vyšší šlechtě se sice Prusinovským z Víckova proniknout nepodařilo, přesto dosáhli v historii rodu na významné funkce: Bohuslav z Víckova zastával úřad moravského zemského soudce, Arkleb bojoval s Ludvíkem Jagellonským u Moháče, Přemek získal funkci podkomořího a číšníka krále Ferdinanda I. K těm úplně nejslavnějším členům rodu patří ale dva muži, kteří zastávali zcela protichůdné politické názory: olomoucký biskup Vilém a „valašský Kozina“ Jan Adam.

Jan Adam se v letech 1618–1620 účastnil povstání českých a moravských stavů a po bělohorské bitvě odešel do Slezska, kde v dánských službách bojoval proti císaři. V roce 1623 vedl na Moravě povstání Valachů a vyznamenal se jako statečný vojevůdce v několika bitvách.

Biskup Vilém se naopak do historie zapsal důslednou protireformační politikou. Nutno ovšem podotknout, že biskup Vilém žil o mnoho let dříve než jeho vzdálený příbuzný (Vilém zemřel v roce 1572, Jan Adam se teprve v roce 1589 narodil, zemřel v roce 1629). Bouřlivé století sedmnácté a třicetiletá válka Viléma na rozdíl od Jana Adama nezasáhly. Vilém studoval na jezuitské škole ve Vídni, později vystudoval práva v Padově. Po studiu se vrátil zpět, obdržel nejdříve proboštství litoměřické a v roce 1565 byl zvolen olomouckým biskupem. Za svého působení usiloval o trvalé usídlení jezuitského řádu v Olomouci i v Brně. Ale vraťme se zpět ke kořenům rodu. 
 

Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české odvozuje jméno rodu od jistého Vícka, který si prý roku 1185 postavil na Tišnovsku hrad a podle sebe jej nazval Víckov. První písemná zpráva o hradu je ale až z roku 1340, kdy se po něm píše Bernard z Víckova. Roku 1365 prodal Bohuslav Víckov i svůj sídelní hrad Mitrov moravskému markraběti Janu Jindřichovi a v 15. století se už hrad popisuje jako zbořený. Roku 1464 zakoupili páni z Víckova Prusinovice a od roku 1555 vlastnili i Bystřici pod Hostýnem. Od 16. století používali přídomek „Prusinovští“. Kromě Prusinovic a Bystřice jim patřil také Lukov, Cimburk, slovácké obce Boleradice a Nivnice, dále jihomoravské Čejkovice, Žďárec na Vysočině nebo Mouchnice u Koryčan.

Posledním mužským členem rodu se stal shodou okolností také Vilém, tento měl ovšem se svou manželkou Kateřinou Morkovskou ze Zástřizl jedinou dceru, nám dobře známou majitelku bystřického zámku Bohunku, která se provdala za Václava Bítovského z Bítova, dalšího z účastníků stavovského povstání. Některé prameny hovoří o tom, že měli Bohunka s Václavem syna Václava mladšího, mnoho zpráv o něm ale nemáme. Bohunkou z Víckova tedy rod pánů z Víckova v 17. století vymírá.

Spolu s Bohunkou z Víckova vlastnil na začátku 17. století bystřický zámek její manžel Václav Bítovský z Bítova. O něm jsme podrobně psali ve Zpravodaji v září 2010 na straně 31, informace o jeho rodu tedy dnes shrneme jen v krátkosti. 
Bítovští pocházeli ze Slezska, psali se po malé vsi Bítov, která se nachází 6 kilometrů od Bílovce. Prvním vlastníkem Bítova se stal v roce 1377 Ješek. Na začátku 16. století přesídlili Bítovští na Opavsko, do Litultovic. Se sňatkem Václava Bítovského se rod opět stěhoval, tentokrát do Bystřice.

Ke známým osobnostem rodu patří kromě prvního Ješka také Václavův uměnímilovný otec Karel, donátor přestavby a nástěnných maleb na litultovickém zámku. Václav Bítovský ale svého otce slávou předčil. Ať už na jeho osobnost pohlížíme z pohledu protestantského jako na hrdinu nebo z pohledu katolického jako na zločince, význam mu v žádném případě upřít nemůžeme. Václav byl členem různých stavovských komisí a zastával funkci dvorského sudího. A právě kvůli této funkci, nebo díky ní,  má pro nás dnes takový význam. Stal se totiž jedním z hlavních aktérů v soudním procesu s holešovským knězem Janem Sarkandrem. Ten byl obviněn, že pozval na Moravu polské Lisovčíky (ti rabovali na okolních panstvích, ale Holešovu se vyhnuli). V roce 1620 vyslýchali Jana v Olomouci, mučili jej a Jan potom na následky mučení v dnešní Sarkandrově kapli zemřel.

Bítovský se, podobně jako Jan Adam z Víckova, účastnil stavovského povstání. Po bitvě na Bílé hoře uprchl a bojoval v dánských službách ve Slezsku. V roce 1627 se na Moravu vrátil, byl zajat a popraven v Brně. Jeho panství získal jako konfiskát Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Tím se bystřický zámek dostává poprvé do rukou vysoce postaveného, nicméně stále ještě českého šlechtice.
                -eda-