Název jako by doplnil žánr, který soubor hraje. Repertoár tvoří skladby na pokraji jazzu, folku a lidové písně. Těžko určit, co převládá.  Ze všeho něco, je to milé, zajímavé, překvapivé a moc hezké. Zvláště když ty tři, co mají v rukou něco, co vyluzuje zvuky, doplní drobná a milá  zpěvačka Jana Procházková.

Soubor otevřel program večera cyklem Leoše Janáčka Moravská lidová poezie v písních. Každý student zpěvu tento cyklus důvěrně zná. Je totiž něčím podobným, jako pro klavíristy Czerného Etudy. Písně Kdybych já věděla nebo Ej lásko, lásko si adept zpěvu vybaví včetně textu ještě po čtyřiceti letech naprosto bezchybně. Zná je však za klavírního doprovodu, v němž Janáček chtěl do detailů napodobit  hudeckou muziku. Do levé ruky předepsal harmonii a rytmus, v pravé ruce slyšíme chvění smyčců, včetně vibráta. V podání Bardolina však klavír nahradí housle, dvě violoncella, bicí a vícehlasy všech muzikantů. Je to autorská licence. Stejně zvláštní muselo připadat autorské pojetí Janáčkovo jeho současníkům. Bylo však stejně působivé, zajímavé a milé. Pavel Fischer zpíval svým „pavlicovským“ tenorem opřeným o dokonalé housle. Margit Klepáčová mu za podpory svého dvou až trojhlasého cella zpívala třetí hlas, protože ten první úžasně vedla Jana Procházková. K tomu vokálně přizvukoval Camilo Caller, pokud k tomu nehrál ještě na další cello nebo netloukl na celou baterii bicích nástrojů.

Ve druhé půli se projevili muzikanti navíc jako autoři. Vůbec se nešetřili, ba naopak, co hráli, měli napsané –  a byly to věci těžké. Měly nápad, zněly zajímavě, zaujaly a oslnily množstvím rytmů, barev a hudebních myšlenek. Cellarovy Tres canciones de declaratión byly vyjádřením tří různých hudebních etnik.  Zněly přesně tak, jak má komponovaná etnomuzika  znít – nápadná melodie, cizí rytmy a zvláštní harmonie.

Margit Klepáčová přiznala jako inspiraci ke svým říkadlům Erbenovu poezii. Její veršovánky jsou však spíše jazykolamy. Přidá-li se k nim ještě obtížný rytmus,  na pořádné zapocení je zaděláno. Umělci jsou poctiví, proto řádně artikulují, a posluchač nechápe, jak to dají všechno dohromady. Inu, umělci…

Poslední dvě skladby P. Fischera vyjadřují spontánnost, jistou divokost a nevázanost. Zejména skladba Marel o Del marel nezapře inspiraci cikánským folklórem, umocněnou sólem Jany Procházkové i jejími bezprostředními pohybovými kreacemi.
Tento večer, tak žalostně málo navštíven, nesl všechny atributy dobrého vína. Měl krásnou barvu a jiskru, měl temperament. Měl příchuť zralých hroznů s nádechem exotického ovoce, dozvuk v podobě tvůrčí volnosti a hudební samozřejmosti a radosti. Inu, Bardolino…

Uzavřel se 18. ročník BZS. Za málo peněz bylo málo muziky, byť byla kvalitní. Co bylo příčinou malého zájmu posluchačů, nevím, – že by nedělní termíny? Co abonenti filharmonického cyklu? Otázek je mnoho – mám strach, aby nebylo málo, avšak o to  nepříjemnějších odpovědí. Zpytujme svědomí a hledejme východiska. Další, 19. ročník BZS se blíží. Tak ať žije!                                                                        
PaM