Zahájení 19. ročníku Bystřických zámeckých slavností bylo poměrně komplikovanou záležitostí. Ke komplikacím  časovým se připojily komplikace povětrnostní. Po prosluněném odpoledni přišel podvečer kdy se střídal déšť s lijákem. Ten ukončil pod zámeckým balkonem opakované dětské odpoledne, takže vernisáž 29 grafik Oldřicha Kulhánka proběhla v klidu, byť za menší účasti milovníků umění, než se čekalo.

Grafiky s hvězdičkou
Kulhánkovy grafiky dokumentují jeho zájem o lidské tělo. Jsou holdem lidské anatomii. Jsou však také holdem autorově grafické dokonalosti. Plně se přikláním k tvrzení  moravského teoretika umění Václava Křupky, který Kulhánka přiřadil po bok Dürerovi a Goyovi. Jeho vystavená díla nejsou možná tématicky tak vyhrocená jako slavné protiválečné cykly obou velikánů, avšak technicky je Kulhánek asi ještě výš. Jeho schopnost vyjádřit pohyb je neuvěřitelná. Jak ve svém průvodním slově upozornila Eva Nedělníková, Kulhánek své postavy uvádí do pohybu v kruhu, spirále či kotrmelcích. Měla možná ještě upozornit, že některé grafiky jsou zhlédnutelné až po 22. hodině, ale to už do zámku nikdo nechodí. Takže i tyto grafiky s mládeží nepřístupným obsahem jsou do 14. července volně k vidění.

Smetanovci
Po vernisáži, kratší než bývá obvyklé, své místo v sále zaujalo Smetanovo trio. Představilo se v novém složení. U houslového pultu jsme přivítali Jiřího Vodičku, který nahradil Janu Novákovou Vonáškovou, novopečenou maminku. Že se dramaturgický výběr podařil, měli posluchači možnost zjistit hned v první skladbě večera, Novákově triu d moll „Quasi una ballata“, opus 27. Je to skladba náročná nejen technicky, ale především tématicky. Přináší  dvě zjevné informace. První jsou moravské inspirace, druhou je zjevná tvůrčí krize Novákova. Skladateli bylo při premiéře této skladby 32 let. Je s podivem jak se z tvůrčí krize vymanil. Je to dílo rozervané, vedle heroických až patetických motivů se objevují náznaky totálního zmaru a pocitu marnosti.  Dílo se hraje jako jednověté, byť má délku téměř 17 minut. V první a poslední části slyšíme folklór z východní Moravy.
Před přestávkou zaznělo pak jedno z nejznámějších a nejhranějších komorních děl Dmitrije Šostakoviče, jeho druhé klavírní trio e moll. Je tvořeno čtyřmi větami evokujícími stavbu symfonie.  Snad to byla doba vzniku, která mu dodala pochmurný rámec na jedné straně  a pitoreskní části na straně druhé. Po přestávce zaznělo Smetanovo trio g moll, hluboce intimní dílo, jímž skladatel reagoval na smrt své druhorozené dcery Bedřišky. Začíná hlubokými tóny houslí a jimi zpívaný tragický motiv plný patosu se postupně přenese do tichých vzpomínek, aby opět propukl do dramatického tématu bezmezného smutku. Ve druhé větě vyniká především lyrika. Zejména starší posluchače mohl upoutat motiv klavírní melodie, která v začátcích televizního vysílání uváděla jako znělka Nedělní chvilku poezie. I po letech musím konstatovat, že volba této melodie byla vynikajícím spojením poezie hudební a slovesné.
Smetanovci byli, jako vždy, perfektní. Byl jsem zvědav hlavně na to, jak se vyrovnají se změnou u houslového pultu. Jiří Vodička je bezesporu vynikající instrumentalista, tón jeho houslí je  měkký a lyrický, ani v dramatických polohách neztrácí noblesu. Jiří Vodička výborně intonuje a hudbou jako by dýchal. Posluchače zaujaly i jeho housle.  Hraje na italský nástroj z konce 18. století, který vyrobil asi někdo z okruhu Quaneriho dílny. Každá výměna v tak malém ansámblu je značně riskantní a problematická, zejména v době, kdy je soubor umělecky na vrcholu a má velké hudební závazky. Myslím si, že tato změna kvalitám souboru rozhodně neuškodila. Přejme všem členům tria, aby jim hudební partnerství přinášelo potěšení ze hry, uznání u posluchačů i kritiky, a především schopnost tlumočit hudební skvosty posluchačům doma i v cizině. Vystoupení Smetanova tria bylo vskutku důstojným zahájením letošního ročníku  Bystřických zámeckých slavností.

Je asi příznačné, že věci krásné se přihodí najednou, zcela neočekávaně a překvapivě. A jak najednou přijdou, tak rychle zase končí. Zůstává po nich radost u srdce, nadšení a nostalgie z toho, že tak rychle uplynuly. Často se také stává, že je to moment, kdy se najednou něco vypne ke svému vrcholu, aniž je to očekáváno a dá se to předpokládat, a všechny kolem to překvapí. Tím nečekaným vrcholem letošního ročníku BZS byl bezesporu „Koncert dvou Jitek“. Jak k tomu došlo?

Bravurní vystoupení dvou Jitek
Dramaturgicky byl program tohoto večera postaven velmi dobře. První půlku tvořila díla rodiny Schumannových, druhá půlka sestávala pouze ze skladeb jediného autora, navíc skladatele dvacátého století. Bylo však sázkou do loterie, co tato dramaturgie udělá s posluchači. A navíc, a to bych rád podtrhl, obě Jitky spolu hrály na veřejnosti poprvé. Jitka Hosprová předstoupila před posluchače s violou, ke klavíru zasedla Jitka Čechová. A že jejich umělecké setkání bylo nadmíru šťastné, dokázaly už první takty Tří romancí pro violu a klavír, op. 22, Clary Schumannové. Byla to líbezná hudba s krásným zabarvením violového partu. Vyzařovala z ní pohoda a štěstí Clary, manželky Roberta Schumanna, která vedle role matky mnoha dětí, manželky labilního a ambiciózního manžela a věhlasné klavírní virtuózky v sobě našla dostatek motivace a sil k vlastní skladatelské činnosti. Jitka Hosprová ovládá svůj nástroj bravurně a od prvních tónů bylo jasné, proč je v současné době vůdčí osobností violové hry u nás. Svou violu umí rozezpívat v nádherné kantiléně. Její tón je čistý intonačně i technicky. Jako by s Clarou vnitřně cítila…

Tak rychle, jak je možno…
Jitka Čechová se neschovala do role pokorné doprovazečky, ale přijala nabídku rovnocenné interpretky. Své sólistické schopnosti prokázala interpretací klavírní sonáty g moll Roberta Schumanna. Je to dílo plné energie, neklidu a nervozity. Je to virtuózní skladba a ke všem technických úskalím Schumann požaduje např. v první větě tempo „tak rychle, jak je možno“. A Jitka Čechová hraje ještě rychleji. Její prstová technika jí umožňuje i v těchto tempech vyhrát všechny detaily přesně a zřetelně. Ani pedalizace, ani akustika nerozmazávají její přednes do beztvarého zvuku. Je obdivuhodné, jak velký okruh interpretačního umění zvládá – vedle nejnáročnější komorní hudby triové je vyhledávanou doprovazečkou,
ale také sólistkou zvládající nejtěžší díla symfonického repertoáru i náročné sólové recitály. Když se po Schumannovi obě interpretky opět spojily ve službě Johannesu Brahmsovi, jeho Sonátě op. 120 f moll, vzniklo úžasné dílo, mnohovrstevnaté zvukově, tématicky a obsahově. Viola v něm srdnatě hájí svoji pozici sólového nástroje a nemá to věru lehké. Vždyť všechny Brahmsovy skladby s klavírem jsou po technické i obsahové stránce skoro klavírními koncerty, kde se klavírista ani nemůže cítit jako doprovazeč. Obě interpretky nalezly velmi vyváženou hladinu projevu a dílo působilo jako kompaktní a určitě by i u Brahmse došlo zaslouženého uznání.(Všimli jste si ve třetí větě sonáty, jak Brahms, patrně zcela nevědomky, citoval píseň Ach není tu, není?) Měl bych asi připomenout, že tato skladba se hrává také jako sonáta pro klarinet a klavír.

Kouzelný Hindemith
Po přestávce se představila jako sólistka Jitka Hosprová. Přednesla zásadní dílo violové literatury 20. století – Hindemithovu sonátu op. 25 pro sólovou violu. Autor byl sám vynikajícím violistou, ale tuto sonátu věnoval českému violistovi prof. Ladislavu Černému, svému příteli a věrnému a zasvěcenému interpretovi. Touto skladbou jako by Hindemith zkoušel, co snese viola (nebo hráč), jaké jsou výrazové možnosti nástroje, jaká se dá uplatnit technika hry i smyčce, zkrátka všechny finesy, jichž by bylo možno využít i v budoucnu. A Jitka Hosprová? Úžasná, soustředěná a perfektně připravená. Její viola zpívala, bouřila, vyzývala, šílela (třetí věta nese označení „Šílená časomíra. Divoce. Krása tónu je vedlejší“). Právě tato věta se zdá dramatickým vyvrcholením celé sonáty, ale ouha. Následuje poslední věta - pomalu s mnohými výrazy. Není jasné, proč Hindemith právě vrchol 3. věty doplnil větou poslední, která vyznění celé skladby podstatně „přibrzdila“.
Poslední skladbou koncertního programu byla Sonáta – Fantazie pro violu a klavír, op. 11, kde se Hindemith plně oddává zvuku svého milovaného nástroje, i když ani klavír nezůstává stranou a dotváří svým náročným partem celkovou atmosféru skladby. Ani modernější výrazové prostředky posluchače nezklamaly. Po skončení této skladby byly obě interpretky zahrnuty zaslouženými ovacemi, a to i vestoje. Bystřické posluchačstvo dalo najevo své city a vděk za opravdu nevšední a na krásu bohatý večer. Už dlouho se po koncertě neaplaudovalo tak dlouho a hlasitě. Obě Jitky pak přidaly Ravelovu Habaneru.
Umělecké spojení obou Jitek – Hosprové a Čechové – to je příslib do budoucna. Obě svrchované umělkyně si porozuměly umělecky i lidsky. Kéž z jejich spolupráce vzejde mnoho dobrých uměleckých počinů, které vedle radosti z koncertů přinesou i dostatek hudebních nahrávek pro budoucí posluchače.

Plánované vystoupení paní Soni Červené s klavíristou Karlem Košárkem slibovalo výjimečný umělecký zážitek. Soňa Červená měla přednést dvě díla, která v Bystřici ještě nezazněla, ostatně  interpretka měla být v Bystřici rovněž poprvé. Náhlá zdravotní indispozice vyžadující okamžitou hospitalizaci zklamala očekávání mnoha Bystřičanů, kteří se na legendu českého hudebně dramatického umění tolik těšili. Pořadatelům nezbylo nic jiného, než okamžitě začít hledat plnohodnotnou náhradu. Naštěstí hledání nebylo tak těžké, jak se z počátku zdálo. Pan Karel Košárek má obdivuhodný umělecký záběr a vedle sólistické dráhy působí také jako vyhledávaný doprovázeč. Jednou z nevýraznějších pěveckých osobností, s níž spolupracuje, je basista Richard Novák. Ani on ještě v Bystřici nevystupoval, není tedy divu, že jsme možnosti slyšet jej „in natura“  ihned využili.

Náhrada výhrou – hlas jako zvon
Richard Novák je stále v plné pěvecké síle. Dříve jsme jej znali jako předního pěvce brněnského divadla, kde ztvárnil mnoho rolí světového operního repertoáru. Na operní scéně již nevystupuje často (i když výjimky můžeme tu a tam zaznamenat), o to víc se věnuje kantátovému a písňovému repertoáru. Do Bystřice přivezl celovečerní písňový repertoár. A považte, celý večer zpíval zpaměti. Pěvec, varhaník a skladatel vládne ve svých 82 letech obdivuhodným temperamentem, šarmem, a především pěveckým uměním.
O tom všem nás přesvědčil Richard Novák již úvodními třemi písněmi, op. 1 Karla Loeweho(1796–1869), německého romantického skladatele, pěvce a dirigenta. Richard Novák z každé písně udělal drama, jak se sluší a patří. Vedle výhradně hudebních dramatických prostředků použil i svých divadelních zkušeností, aby hlavní textové zvraty doplnil patřičným gestem ruky, úkrokem nebo mimickým výrazem. Plasticita jeho hlasu je obdivuhodná. Hlas nemá chybu, všechny polohy má vyvážené, odzpívá je a nemusí používat pomocné pěvecké finesy, jimiž si někteří zpěváci usnadňují život. Vzpomenu-li si na poslední vystoupení další pěvecké legendy – Eduarda Hakena, který rovněž zpíval ještě ve velmi vysokém věku, musím uznat, že Novákův hlas je daleko ohebnější, plastičtější. Novákovi je především daleko více rozumět, dokonce i německy vyslovuje zřetelně a srozumitelně, což  posluchači usnadňuje orientaci v textu. A všimli jste si jistoty, s níž pan Novák zahájil recitál? Bez udání tónu začal zpívat, aby se Karel Košárek přidal až ve druhém taktu. Inu, absolutní sluch…

Písně na jednu stránku, o lásce i ty biblické
Druhým programovým číslem byly Písničky na jednu stránku B. Martinů. Jsou to dílka půvabná, plná lyriky a citu. Vyzněla tak i v podání hlubokého hlasu, jímž pan Novák vládne.
Melancholické písně o lásce, op. 38, Vítězslava Nováka uchovaly básnické texty, které by jinak dnes znalo asi jen několik literárních vědců. Obě složky písní – tedy text i melodie – nesou výrazné stopy dekadence doby, v níž vznikly. A Richard Novák jim vtiskl punc jisté skepse, kterou si může muž jeho věku a založení dovolit. Písně v jeho podání zazněly s odměřenou dávkou nostalgie, nikoliv však sentimentálně, či dokonce pateticky.
Posluchači se patrně nejvíc těšili na druhou polovinu programu, v níž zazněly Biblické písně A. Dvořáka. Toto pozdní dílo skladatelovo vychází z biblických žalmů. Skladatel použil velmi úsporných hudebních výrazových prostředků. Zejména doprovod se zdá jednoduchý, avšak nalézt onu správnou tempovou a dynamickou úroveň je dosti složité. Texty nenabízejí žádnou zvláštní dramatiku,  a přesto interpret dokázal některé písně pojmout jako výraz opravdového citu a víry. Stejně tak klavírista vystavěl svůj interpretační díl na detailech, často na jednotlivých tónech, jimž dal patřičnou naléhavost a důležitost. Pan Novák zpíval ponořen do textu a vyzdvihl především niternou hloubku Dvořákových kompozic. Vždyť víra byla nedílnou součástí Dvořákova bytí, jeho života, a není proto divu, že si skladatel Dvořák a interpret Novák tak porozuměli. Připomněl bych opět pěvcovu úžasnou výslovnost. I díky ní si všichni posluchači vychutnali krásné provedení písní plných víry a citu. Po celé své vystoupení působil Richard Novák jako profesionál. Perfektně připravený, plně spolupracující s Karlem Košárkem, skromný, vnímající posluchače jako partnery, jimž stojí obětovat své nasazení ke zprostředkování hudebního poselství jednotlivých autorů.

A tak se programová změna vlastně stala výhrou nádherně zapadající do mozaiky letošního programu Bystřických zámeckých slavností, které uzavřel koncert souboru Barocco sempre giovane v kostele sv. Jiljí. Věřím, naši milí posluchači a příznivci, že se i letos spokojeni rozejdeme v radostném očekávání příštího, jubilejního 20. ročníku Bystřických zámeckých slavností. Dramaturgie i pořadatelé pro to udělají maximum. Snad jejich snažení přitáhne víc posluchačů a vzbudí větší návštěvnický zájem i v okolí našeho města. Vždyť hudba, která v Bystřici pod Hostýnem každý rok v rámci festivalu zní, si to jistě zaslouží.                     

Pavel Malének