Vážení hosté, dámy a pánové, vítám vás na dnešním slavnostním odhalení busty Michaela Thoneta, továrníka a podnikatele, jehož odkaz má pro naše město tak zásadní význam jako třeba podnikatelské aktivity firmy Baťa pro Zlín. Nedávno jsme si připomínali 150 let od založení této firmy a jsem moc rád, že oslavy byly důvodem pro novou spolupráci mezi městem a firmou TON. Obdivuhodná expozice z historie nábytkářské výroby Thonet a TON v bystřickém zámku nakonec zůstala i po skončení oslav, a řemeslnou dovednost a nadčasový design tak mohou obdivovat stále noví návštěvníci a milovníci umění.
Město Bystřice pod Hostýnem si zakladatele Michaela Thoneta velmi váží. Firma Thonet byla svého času největší továrnou tohoto typu na celém světě a jen díky ní vstoupilo do té doby téměř neznámé lázeňské městečko Bystřice pod Hostýnem do světových dějin. Potomci zakladatele této neobyčejně úspěšné nábytkářské firmy se ve vedení bystřického závodu střídali. Dva z nich, bratři August a Jakob, se zasloužili také o další rozvoj města z pozice bystřických starostů. Městečko se rozrostlo v průmyslové centrum, lidé z širokého okolí zde nacházeli práci a díky výstavbě továrních domků i svůj domov. I císař František Josef I., na jehož počest byla založena škola, před níž právě stojíme, se v roce 1897 při procházce městem zastavil v proslulé fabrice. Doprovázel ho Carl Thonet, syn Augusta Thoneta. Historie šla dále svou cestou a nebyla v následujícím století nijak zvláště radostná, ani pro firmu Thonet, ani pro naši zemi.
Až po roce 1989 jsme se znovu veřejně začali zajímat i o ty stránky historie města, které byly často mylně a upraveně prezentovány. A Michael Thonet se dočkal svého vlastního náměstí, které se nachází symbolicky přímo před hlavní branou do firmy, kterou před jeden a půl stoletím založil. Dnes v oslavě jeho jména učiníme další významný krok. Zásluhou členů Bystřického kulturního nadačního fondu, a zejména pana Jana Žákovského, můžeme společně odhalit bustu Michaela Thoneta. On sám sice pobýval v Bystřici pod Hostýnem pouhé čtyři roky svého života, ale jeho dílo ovlivnilo život města na další desítky, ba víc než stovku let. Věřím, že památník bude ozdobou centra Bystřice pod Hostýnem, města, kde se geniální myšlenka Michaela Thoneta stala skutečností a později legendou.

Bustu Michaela Thoneta vytvořil a všechny těžkosti a problémy s její přepravou na místo určení vyřešil bystřický kamenosochař Jan Kozel.

Jak vznikl nápad vytvořit pro Bystřici Thonetův pomník?
Poloreliéf hlavy Michaela Thoneta  jsem dělal na podnět Bystřického kulturního nadačního fondu, ten nápad je starý asi tři roky. Shodli jsme se na tom, že Thonet je pro město osobností natolik významnou, že by tady měl svůj pomník mít. Bystřická radnice to neodmítla a souhlasila, že se město bude na realizaci podílet. Původně jsme plánovali, že udělám bustu a o zbytek se město postará. Ale objevily se problémy, uběhl rok, tak jsme se rozhodli, že zajistím návrh celého pomníku. Zpočátku jsme nevěděli, kde bude busta umístěna. Zkoušeli jsme najít výklenek, domovní zeď, kam by se dala Thonetova hlava vsadit a pod ni upevnit pamětní deska s textem. Na průchozím lidovém domě na náměstí to nevycházelo mezi okna a městský architekt  s tím nesouhlasil. Uvažovali jsme ještě o místě u kostela nebo u fontány Duha na zelené ploše – tam je ale zasíťovaný pozemek. Místo u školy v Dolní ulici je myslím  vhodné, ale město muselo při položení základu provést poměrně hodně stavebních úprav a pak dodláždit kousek chodníku.
Nakonec jste tedy udělal pomník celý, i s podstavcem.
Už když nevyšla varianta s umístěním na zeď, začal jsem přemýšlet o tom, jaký by měl podstavec být. Představoval jsem si čtyřboký hranol, ale ten z bočních pohledů vypadal moc hmotně a nelíbil se nám. A dát jenom úzkou, tenkou desku by taky nebylo vhodné. Nakonec pan architekt Pastrnek navrhl trojboký hranol a u toho už jsme zůstali, i když jeho výroba zase potrápila kameníky.
Z jakého materiálu je pomník vyroben?
Původní záměr byl ušetřit, takže jsme plánovali speciálně upravený betonový sloup a jenom část pod bustou z leštěné žuly. Když ale došlo na trojboký hranol s ostrými hranami, od betonu jsme ustoupili, to je totiž nevyzpytatelný materiál. Z betonu se dělají různé náhražky a imitace, ale člověk nikdy dopředu neví, jak to dopadne. Nakonec je sloup celý žulový, je z čínské žuly a připravili nám ho v kamenictví v Chropyni. Tahle žula je dost nasákavá a neosvědčuje  se při pomníkové práci, mění totiž barvu – ale na podstavec pomníku je vhodná. Nápisní část je z italské leštěné žuly Multikolor a reliéf z polyesterové pryskyřice, laminátu, snažil jsem se v ní imitovat bronz. Horní část pomníku s reliéfem může vážit tak metrák, spodní část dva až tři. 
Čím jste se při tvorbě Thonetovy hlavy inspiroval?
Když jsme uvažovali o tom, jak má Thonetův pomník vypadat, oslovili jsme taky děti z výtvarného oboru bystřické základní umělecké školy. Tam vypracovali několik návrhů. Byly to zajímavé nápady, ale v praxi složitě proveditelné. Takže jsem hlavu nakonec odléval podle originální plakety Petera Breithuta. Dřív, než vyhořel starý závod, bývala na průčelí Thonetovky, teď je umístěna zezadu na zámečku. Podle ní jsem hlavu odlil doma na zahradě, trvalo to asi týden. Pracné to bylo hlavně proto, že jde o poloreliéf, musel jsem použít klínovou formu. První sádrový odlitek, napatinovaný, jsme věnovali dětem do základní umělecké školy. Taky sloužil jako ukázka busty pro radnici. Thoneta jsem dělal jinak, než jsem byl zvyklý dříve. Pracoval jsem běžně s epoxidovou pryskyřicí, na Thoneta jsem použil pryskyřici polyesterovou. Thonet je masivnější, než jiné odlitky, které jsem dělal. Polyester se nanáší po vrstvách a mezi ně se dává tkanina. Když laminujete lodě, tak to bývají většinou velké hladké plochy, ale hlava má hodně členitý povrch, tak je to složitější, při laminaci nesmí nikde vzniknout žádné bubliny. Snad se mi to povedlo a pomník hodně dlouho vydrží v perfektním stavu. 
Formu na Thoneta z lukoprenu a ze sádry mám teď doma. Je to krám a nevím, co s tím, ale kdyby se hlava někdy v dalekém budoucnu zničila, dá se z toho případně odlít nová. Říkají, že nejhorší je pozůstalost po sochaři…

msch