Chodíte po rodném městě desítky let, a vlastně ho už ani nevidíte. Tisíckrát viděné, přesto nepoznané. Míjíte své kolegy a kolegyně na radničních chodbách, a nějak vám nedochází, jak jsou jedineční. Že jeden vidí do nitra staveb, žije v dokonalé symbióze s kostelem sv. Jiljí a zná kdekteré jeho tajemství, že druhý rozumí varhanám a zvonům a kdysi objevil na starém hřbitově v Zahájeném náhrobní kámen popsaný po obou stranách a třetí že je kovaný v historii  a po napsání odborné práce o Loudonech se stal znalcem, či přesněji znalkyní, všech peripetií života místního posledního panstva. Napadne vás, co si takhle občas vyrazit na procházku s chytrými kolegy, z nichž by se na chvíli stali průvodci?
A tak jsme se vydali po důvěrně známých neznámých místech. Průvodci, přinuceni, přemluveni a usmířeni, byli dokonalí. Do bystřického kostela sv. Jiljí, do kaple sv. Vavřince v Zahájeném a na loudonský hřbitov jsme vyrazili se Zdeňkem Šromem, dlouholetým šéfem bývalého  odboru regionálního rozvoje, v. v., s Pavlem Malénkem, současným vedoucím odboru kultury, a Evou Nedělníkovou z bystřického městského muzea.

Kaplička
P. M. Já přišel na radnici v roce 1989 a dostal jsem jako svůj první úkol to tady dát do pořádku, že tu bude výstava bystřické keramiky. Kaple byla restaurovaná, krov byl nahrazen kovovou konstrukcí a střecha pokryta šindelem. Poté co se postavila obřadní síň a z kapličky se přestaly vypravovat pohřby, tady měly být malé muzejní expozice.. Když jsem tu uklízel, musel jsem chodit pro vodu do potoka – byla to hrozná fuška. Tady na rohu stál domeček a já si tam domluvil odběr vody. Na dvoře měli dlažbu, úplnou všehochuť, ale zaujal mě takový větší kámen. Shora jsem jej očistil a uviděl tam nějaký nápis. Šlo o velký náhrobní kámen tady z toho hřbitova, z každé strany toho kamene byl nápis. Sám jsem jej dotáhl do vstupu kaple, no, byl to záběr. Protože jej nebylo kam postavit, už tu byla nainstalovaná expozice bystřické kameniny a rajnochovské keramiky, nechal jsem jej stát v zádveří tak, aby bylo možno jej číst u obou stran. Původně asi stál mezi hroby – z jedné strany se něm dalo číst jméno jakéhosi majora a z druhé strany byla pochovaná něčí vdova. V zádveří stál kámen do doby, než byla expozice zrušena a kaple zapůjčena bystřickou farností evangelíkům pro jejich bohoslužby. Kam se kámen poděl, nevím, v té době jsem už byl jinde, ale musíme popátrat. Snad je někde uložen.  Bylo by škoda, kdyby byl zničen, a taky proč,  snad se ten, kdo rušil expozici nebo chystal kapli pro bohoslužby, choval k tomuto svědkovi dávné minulosti s pietou a úctou.  A prosím vás, ze stejného důvodu bych doporučil vybourat přistavěnou příčku, která odděluje zádveří od prostoru kaple. Nepatří sem, a i když chápu její účel, působí v krásném barokním prostoru kaple, nezlobte se na mě,  jako pěst na oko.

E. N. Původcem stavby kaple sv. Vavřince byl Páter Straka. V roce 1760 ji stavěl Antonín  Mates Slováček, který pracoval i na stavbě bystřického zámku. Interiér byl jiný než dnes, nezbylo tu skoro nic. Existuje jeho podrobný popis – byl tu vzácný oltář, obrazy, nástěnné malby. Původně se jmenovala kaple sv. Kříže, ale protože se uvnitř nacházely obrazy sv. Gabriela a Vavřince, byla později zasvěcena jemu. Kolem kaple býval starý bystřický hřbitov, některé náhrobky jsou ještě vidět na zdech. Byl tu také tyfový hřbitov, kam se pohřbívali zemřelí z vojenského ležení z doby Napoleonských válek.

Vzpomínám si, že pan Josef Barbořík kdysi psal o Vavřincově kapli, že je tady zazděný náhrobek Zuzany Ratzerové, což byla matka německého básníka. Ve sbírkách muzea máme obrázek, který dokládá, že tu existovaly dva tvarově stejné náhrobky a dokládá to i Krumpholcova kronika. Když si přečtete text tady na tomto, tak je tam Herr Hauptmann, který umřel v roce 1817, což sice sedí se smrtí Zuzany Ratzerové, ale tady je věk 63 let, a hlavně to byl starosta města. Tady nešlo o Zuzanu Ratzerovou. Zjistila jsem to vlastně jen díky tomu, že mě před časem kontaktovali Ratzerovi potomci s žádostí o sdělení podrobností o působení jejich rodu v Bystřice pod Hostýnem a náhrobek chtěli vyfotit…

Hřbitov fungoval od 16. století až do druhé poloviny století 19. Úředně byl zrušen v roce 1925. Tyfový kříž je ten menší s datem 1806. Ví se, že na východní straně hřbitova stála kamenná zeď, za níž pochovávali sebevrahy. O žádném jiném podobném místě v Bystřici nemáme zprávu. Náhrobní desky byly do kaple dozděny až dodatečně. Podle starých olejomaleb tady nebyly. Předpokládáme, že je sem dozdili až po zrušení hřbitova.

E. N. Tak tady máme tři nejstarší náhrobky, které byly přesunuty od kaple sv. Vavřince. Když Ernst Loudon koncem 19. století založil tento rodinný hřbitov, náhrobky byly přesunuty sem. První v pořadí je František Antonín della Rovere di Monte l´ Abbate, syn Marie Amalie z Rottalu a Jana Jakuba  della Rovere di Monte l´ Abbate. Tento spojený rod byl sběratelem umění, z della Roverů pocházejí dva papežové – jeden z nich, Sixtus, byl zakladatelem Sixtinské kaple. Po nich zdědil František Antonín bohatou sbírku obrazů a grafických listů – Tiziana, Durrera a dalších významných představitelů evropského umění. Sbírku nakonec v roce 1801 přesunuli do bystřického zámku a pak se ztratila.

Z druhé strany anděla je hrob Johanna Nepomuka Wengerského, synovce Františka Antonína. Jeho podobizna se nedochovala, jen pramen vlasů a soupis jeho knihovny. Náhrobek uprostřed patří Amalii z Loudonu rozené hraběnce z Fünfkirchenu – tady je chyba v datech, v datu úmrtí. Nezemřela v roce 1819, ale v roce 1849. Tato paní hraběnka je spojovacím článkem mezi Montelabaty, Wengerskými a Loudony. Její matka byla sestrou Františka Antonína, měla prvního manžela Wengerského a druhého hraběte z Fünfkirchen, takže zároveň Amalie z Funfkirchenu byla nevlastní sestrou Jana Nepomuka Wengerského, a protože si vzala za manžela Alexandra Loudona, dostáváme se jejím prostřednictvím i k Loudonům.

Tohle je náhrobek Maximiliána Seilern-Aspang, což byl bratr Henrietty Loudonové. Seilernům patřila Lešná nebo Přílepy. Tady je matka jeho a Henrietty – Antoinetta, rozená hraběnka von Krosigk. Další náhrobek patří Rudolfině a Constanzii Troyer, což byly sestry Viktorie, která je pohřbena uprostřed. Viktorie byla velice krásná a stala se manželkou prvního z Loudonů, jemuž Bystřice patřila – Oliviera. Byl mezi nimi velký věkový rozdíl. Jemu bylo kolem 30, jí 17. Zemřela v 19 letech. Viktorie je pohřbena v Bystřici, zatímco její manžel v Hadersdorfu, kde strávil většinu života. Pro Bystřici toho ale udělal hodně. Victorie zemřela v roce 1833 – tentýž rok vyhořel kostel i zámek, pro Oliviera to musel být těžký rok, manželka mu zanechala teprve desetiměsíční dítě… Olivier se potom už nikdy neoženil. Byl příznivcem umění divadla, opery – povídalo se, že pak žil s operní pěvkyní. Toto jsou Viktoriini rodiče. Její sestry žily v pražském klášteře a ani jedna z nich nebyla vdaná, staly se řádovými sestrami.

Tady je náhrobek Ernstova otce Remigia Oliviera a jeho matky Alice von Voss. Olivier zemřel tragicky ve věku nedožitých 45 let, oficiálně se uvádělo, že spadl z koně. Alice se dožila vysokého věku, dostala do správy celý loudonský archiv a je autorkou popisu inventáře celého bystřického zámku. Pátrat po tom, co na zámku kdysi bylo, se dá jen přes její poměrně těžko čitelný rukopis.

Tady jsou hroby baronů Bretonů. Patřilo jim panství v okolí Zlína a zlínský zámek. Předek Brettonů bojoval v Loudonově pluku za Marie Terezie a také získal titul svobodného pána. Podobně jako Loudonové i Brettonové rychle zchudli. Žili v bystřickém zámku a jejich archivní fond je spojen s archivem Loudonů. Ten starší z nich byl ještě pochován na starém hřbitově v Zahájeném, ale hroby byly kolem roku 1890 přeneseny.

Tady jsou hroby Ernsta Loudona a Henrietty Seilern-Aspang. Ernst Loudon byl v Bystřici ve velké úctě, neexistuje o něm žádná špatná pověst. Patří k nejvýznamnějším členům rodu, k nejdůležitějším držitelům zámku a dá se počítat i mezi nejvýznamnější osobnosti města. Dostal titul excelence od Franze Josefa I. a s Henriettou žil, jak připomíná nápis uprostřed, „v hluboké lásce plných 52 let“.

Poslední, kterému Bystřice patřila, byl Ernst Gideon Loudon. Není pravda, že Bystřici propil či prohrál. Jemu zlomila vaz pozemková reforma a neposlušní zaměstnanci panství, kteří ho okrádali a tvrdili mu, že panství prosperuje. Měl smůlu. Rozhodl vyměnit střešní krytinu na zámku, ale nedohodl se s památkáři, a tak platil pokutu za nekonzultované opravy. Nestíhal splácet to, co mu bylo určeno z pozemkové reformy, dostal pokutu od památkářů a navíc se v zámku ještě vyměňovala okna. Do toho ho začal vydírat jeden jeho zaměstnanec o poměrně dost velké peníze. Jako první došlo na prodej Hadersdorfu a v roce 1933 pak prodal i bystřický zámek. Loudonové odešli z Bystřice do Milotic a pronajali si vilu ve Ždánicích. Ve Ždánicích o Ernstu Gideonovi dokonce koluje pověst, že Bystřici prohrál v casinu v Monte Carlu. Když jsem tam byla, ptali se mě, jestli nevím, za kolik. Musela jsem je zklamat, v Monte Carlu sice byl, ale Bystřici tam rozhodně neprohrál…

Sobotíkova hrobka

Stojí v západní části nového hřbitova, blízko obřadní síně. Sobotíkovi byli údajně bystřická řeznická rodina, jejíž potomci prý odešli do Prahy. Nic určitého se o nich zatím nepodařilo zjistit. Stojíme bezradně před architektonicky jedinečnou stavbou se secesními motivy vycházejícího slunce. Podle originálu ji město dalo opravit po roce 2000 a zelené tašky pro střechu byly získány díky rekonstrukci křížové cesty na Hostýně. Dovnitř se ale nedostaneme, zámek je  zarezlý a hrobka, pamětliva své podstaty, mlčí… Nu co, není dobré vyluštit hned všechna tajemství. Máme po čem pátrat a víme, odkud vyrazíme na svou příští výpravu.           

Připravila msch