Milí čtenáři!

„Sněží. Jak podivín, co měl skrýš nahoře na schodech, nebe kradmo schází z půdy,…“ poznamenal si ruský básník Boris Pasternak na sklonku jednoho dávno uplynulého dne, když se za muškáty na jeho okně míhaly sněhové vločky. A sledoval, dětsky udiven, jak je venku vše neklidné, jak věci opouštějí své pevné obrysy i barvy a všechno vespolek někam letí. Velké sněhové srozumění. Generální souhrn…

I poslední letošní číslo Zpravodaje je v duchu pravé zimy tak trochu obalené sněhem a naplněné souhrny, soupisy, přehledy, bilancemi a rekapitulacemi. Za uplynulým rokem se ohlíží v úvodním článku starosta města Zdeněk Pánek a připomíná, co dobrého rok s netěšenou třináctkou nakonec městu přinesl – zahájení generální rekonstrukce veřejného osvětlení, zprovoznění severního obchvatu města, začátek dlouho očekávaných oprav elektroinstalace v bystřickém zámku, obnovu zříceného hrazení rybníka, novou lezeckou stěnu místo ošoupaného dřevěného hrocha na hřišti v Zahájeném. Město vysázelo více stromů, než pokácelo, štědřeji než jindy podpořilo z grantového fondu rozmanitě zaměřené místní zájmové spolky. A co je v plánu pro příští rok? Dočtete se.

To však ještě nic není. Nejmohutnější souhrnný text tohoto čísla přijde až o pár stránek dál. Vznikl v duchu hesla „Zpravodaj sobě!“ a pojednává …o Zpravodaji. Prosincovým vydáním uzavíráme jeho už 40. ročník. Když jsme v archivu pátrali po jeho předchůdcích a když jsem se probírala jeho historií, abych se ji pokusila aspoň letmo sepsat, uvědomila jsem si, jak velké a různorodé už je společenství lidí, kteří se na tvorbě městských periodik podíleli. A jak spolu souvisíme, přestože už uplynulo tolik let od května 1945, kdy autoři deníku Nové zprávy vyráběného tiskárnou Krčmař v  nákladu 3400 ks dlouho do noci poslouchali Prahu, Londýn a Moskvu, aby mohli ráno informovat Bystřičany. Zpravodaj se během uplynulých 40 let potýkal s dobou, ale rostl a vyvíjel se jako živá bytost. Aby zůstal i nadále takovým, jakým ho postupně se vší péčí udělali ti, jimž ležel na srdci, aby do něj příspěvky nikdy nebyly vhazovány jako do odpadkového koše a bylo jednou provždy dáno, že netiskne cokoliv, rozhodli jsme se letos zaštítit jeho dobrou podstatu oficiálně stanovenými pravidly pro jeho vydávání. (Celý text pravidel najdete na městských webových stránkách v sekci Zpravodaj.) A k narozeninám jsme mu s vírou ve vlastní smělé plány věnovali také prostřední barevnou dvojstranu – snad mu vydrží po celý příští rok.

Stránky prosincového čísla hostí ještě jedno velké společenství – děti z mateřské školy v Palackého ulici – počínaje těmi s ročníkem narození 1940 a méně, které jejich maminky vodívaly do tonetovské útulny k paní Přívarové a do školky „na klášteře“, až po ty dnešní. Se dvěma ženami, jež pamatují letos jubilující mateřskou školu v samotných jejích počátcích a které znají dětské já mnoha z nás, jsem si příjemně popovídala. Ovšemže si přesně vzpomínaly, jak jsem vypadala před 38 lety, když jsme se ve školce potkaly naposled.

Tenkrát jsem si ještě myslela, že zeměkoule funguje jako velké přesýpací hodiny – v létě kolem nás voda poletuje v kapkách, vypařuje se, stoupá nahoru a v zimě, když někdo hodiny obrátí, vysype se nám zmrzlá na hlavy. „Hudba, slova, myšlenky nebo modlitby mají vliv na strukturu vodního krystalu,“ napsal v roce 1994 japonský badatel dr. Masaru Emoto a vystavil své fotografie ledových vloček, na něž jsem zírala s úžasem. Ty pravidelné, co tvarem připomínaly souměrně vybroušené šperky a jabloňové květy, prý vznikly z vody, jíž opakoval slovo DĚKUJI, ty beztvaré a roztříštěné zas vzešly z vody, již den co den častoval nadávkami. Pozor, psal doktor Emoto, jsme skoro celí z vody a voda zaznamenává tvary našich myšlenek a slov. I v biblické knize Přísloví ostatně stojí psáno: „Smrt i život jest v moci jazyka“. Sněhové vločky, ledové krystalky, fotil s obdivem od roku 1885 i Američan Wilson Bentley. Přikládám jednu z jeho galerie (co asi znamená?) s přáním, aby se vám o letošní zimě, někdo už obrátil hodiny, na hlavu sypala jen samá dobrá slova a krásná pomyšlení.

Ilona Musichina