Můj dědeček Josef Karel se narodil v roce 1886. Dětství prožil v Táboře, Rokycanech a Plzni. Byl synem železničáře, a rodina se tedy často stěhovala. Po absolvování základní školy se vyučil hodinářem, a jak bylo v té době zvykem, vydal se do světa na zkušenou.  Na Moravě, v Koryčanech, získal místo hodinářského tovaryše.

Má babička Marie přišla na svět v roce 1892 v Bystřici pod Hostýnem. Byla jednou z pěti dcer thonetovského dělníka, který miloval hudbu a snil o tom, že se jednou stane kapelníkem. Založil proto se svými dcerami originální dívčí kapelu a brzy je zvali na tancovačky a sešlosti do širokého okolí. Babička mi často vyprávěla, jak cestovali v lepším případě koňským povozem, v horším pěšky i 20 km tam a v noci zpět domů. Protože i dědeček byl muzikant, našel v babičce zalíbení. V roce 1914 se vzali a usadili se v Bystřici pod Hostýnem.

Bohužel zrovna začala válka. Děda musel narukovat a rodinný život musel počkat. Po válce si otevřel živnost jako hodinář a zlatník – prodej a opravy, babička se věnovala domácnosti a dvěma synům Jaromírovi (nar. 1920) a Miloslavovi (nar. 1921 – mému tatínkovi).  Děda v té době také hrával v sokolovně na housle k němému filmu. Rodina původně bydlela v nájmu v Dolní ulici, v domě, kde je dnes obchodní centrum BTK. Později, jak synové rostli, přestěhovala se rodina do podnájmu na Schwaigrovo náměstí, do budovy zdravotního střediska.

Na toto období můj tatínek moc rád a často vzpomínal, prožil tam dětství  plné kamarádů a bláznivých nápadů. Jednou si hráli na parašutisty –  skákali  s deštníkem ze zídky Blešova domu na rohu ulic 6. května a Třída legií, jindy posypali náměstí pilinami a pro spoluobčany připravili cirkusové představení včetně účinkující zvěře, k čemuž posloužila chudák Blešova koza. Anebo pořádali hasičský den, zřejmě inspirovaný mým dědou Josefem, vášnivým hasičem. Naštěstí rodina sousedila s doktorem Žaludem, který ve své ordinaci ochotně ošetřoval klukům úrazy.

Díky dědově pracovitosti a babiččině spořivosti si časem našetřili na koupi domku v ulici Dolní (dodnes v něm bydlí moje sestra Kateřina Karabcová s rodinou). Vzpomínám si, jak mi prarodiče popisovali tehdejší stav domu. Na dvoře hnojiště s kadibudkou, dům bez elektřiny, pochopitelně bez koupelny, no hrůza. Práce to dalo hodně, ale podařilo se jim z toho vytvořit pěkné bydlení.

Mezitím synové dospěli a odešli z domu na studia. Strýc Jaromír po konzervatoři na JAMU do Brna a můj tatínek Miloslav po obchodní akademii a po té, co se vyučil hodinářem, na VŠ do Prahy. Vím, že dědeček měl i několik žáků, kteří se u něj vyučili řemeslu.

Bohužel, docela šťastná léta rodiny narušila další válka. Oba synové museli přerušit studia a podrobit se tzv. totaleinsatzu.
V posledních dnech druhé války, plni nadšení, vyvěsili babička s dědou a mým tatínkem na barák prapor a šli na křižovatku vítat Rudou armádu – osvoboditelku. Když vítání skončilo, vraceli se domů, měli to jen kousek, ani ne sto metrů. Našli dveře domu dokořán. Na vzorně opečovávané zahradě koně okusovali růže. Babička prý tehdy pronesla historickou větu: „Miloši, sundej ten prápor!“ A to ještě netušila, co ji čeká uvnitř. Všude hotová spoušť. Všude plno ruských vojáků, od sklepa až po půdu. To, že se zmocnili všeho, co bylo možné pozřít, to se dalo omluvit, horší bylo, že si nedokázali poradit s jídlem, které už prošlo zažívacím traktem. Ještě před přechodem fronty přesunul děda zboží z hodinářství do sklepa. Naštěstí je tam vojáci neobjevili a zákazníci o své hodinky svěřené dědečkovi do opravy nepřišli.

Vojáky se sice podařilo vystrnadit a dům dát do původního stavu, ale radost z nabyté svobody trochu kazili někteří dobráci spoluobčané. Ve snaze zbavit se dotěrných vojáků osvoboditelů, posílali je k domku mého dědy. Tam vojáci bouchali na dveře a domáhali se hodinek: „Davaj časy!“ Děda to vyřešil rafinovaně. Jako člen výboru dobrovolných hasičů měl parádní uniformu, v té po nějakou dobu i spával, a jakmile se ozvalo bušení doprovázené voláním Davaj časy!, děda otevřel dveře, hrdě se do nich postavil a zařval: „Zděs policaj!“ Překvapení a zmatení vojáci se dali na ústup.

 Po čase se poválečný život dostával do normálních kolejí, ale bohužel ne nadlouho. Přišel rok 1948 a s ním vláda komunistů v čele s Klementem Gottwaldem, znárodňování, konec soukromého podnikání. Protože dědečkovi bylo v té době už 62 let, byla mu ponechána možnost opravovat hodiny, než odejde do penze. Ale prodej zboží byl zastaven. Děda mi vyprávěl, že po nějakém čase přišli k němu do opravny dva pánové – asi z tehdejšího národního výboru. Že prý dělají kontrolu živnostenských listů a k tomu účelu že si ten dědečkův musí vzít s sebou. Děda tedy sňal se zdi zarámovaný živnosťák a pánové spokojeně odešli. Hned druhý den přišli do hodinářství jiní dva pánové a ať prý předloží živnostenský list, pokud jej nemá, že bude krámek okamžitě uzavřen a živnost zrušena. Děda otevřel pancéřovou kasu, sáhnul do útrob a ukázal pánům úředně ověřenou kopii. Soudruzi museli odejít s nepořízenou a hodinářství fungovalo dál.

Na padesátá léta mám i jednu osobní vzpomínku. Bylo to někdy kolem roku 1957, chodila jsem do první třídy. Má cesta ze školní jídelny vedla kolem dědova krámku, který tehdy byl v malém domku paní Kučerové v Dolní ulici – dnes je na tom místě lékárna. Měla jsem ve zvyku se denně za dědečkem aspoň na chvilku zastavit, měla jsem ho ráda a on mě taky vždycky rád viděl. Občas mě rozmazloval korunou na ledňáčka. Nebo vzkazem, ať se zastavím doma u babičky, že pro mě něco má. Hodinářství mělo zvláštní atmosféru, odevšad se ozýval tikot hodin rozvěšených po zdech a v půl nebo celou se krámek rozezvučel mnoha různobarevnými tóny bicích hodin. Mám na ty chvilky moc hezké vzpomínky. Až na jednu. To dne jsem bezstarostně vešla do krámku, vesele pozdravila, ….ale něco tu nehrálo. Dědeček stál u sejfu, vedle něho dva muži v dlouhých kožených kabátech a něco v kase hledali. Na dědečkovi bylo vidět, že se děje něco nepříjemného, vypadal nervózně.  Mně místo odpovědi na pozdrav řekl, ať jdu k babičce, on že na mne dnes nemá čas. S divným pocitem prvňáčka, který si tu zvláštní situaci neuměl vysvětlit, jsem namířila k babičce. Vešla jsem do domu – a další šok. Dveře do pokoje, který se používal jen ke slavnostním příležitostem, dokořán a u sekretáře babička v zástěře, zřejmě si ji ani nestihla sundat, a s ní opět dva muži v dlouhých kožených kabátech. Prohledávali sekretář. I z babičky byl cítit neklid. Byla jsem z toho zmatená, měla jsem nepříjemný pocit. Babička mi jen stihla říct, ať se stavím jindy. Tak jsem šla domů se zmatkem v hlavě. Až doma mi rodiče vysvětlili, že šlo o domovní prohlídku StB. Zřejmě hledali zlatnické zboží, které si měl snad děda ukrýt před znárodněním. Měli smůlu, nenašli nic, ani neměli co najít. Jediné, co najít mohli, byla maličkost v malé krabičce, kterou měl děda po celou dobu prohlídky v kapse pracovního pláště.

Po skoro deseti letech jsme dědečkovu živnost přestěhovali o kousek výš, do míst kde je dnes prodejna potravin. Tam opravoval hodinky až do roku 1967, kdy mu bylo 81 let. To už se mu často stávalo, že za hodinářským ponkem usnul, a my jsme se báli, že ho někdo okrade. Naštěstí se to nikdy nestalo, možná k tomu přispělo i to, že dědeček byl velmi oblíbený a společenský člověk. Neustále k němu do krámku přicházeli kamarádi na kus řeči – k tomu účelu stála před obslužným pultem židle pro hosty.

 Na jaře 1967 začal dědeček kašlat, měl zvýšenou teplotu. V té době bydlel s námi (babička zemřela v r. 1964). Domlouvali jsme mu, ať zůstane pár dnů doma v posteli a pořádně to vyleží. Bránil se – za celý život si dopřál dovolenou jen jednou. Ale nakonec ho nemoc donutila. Do krámku už se nikdy nevrátil. Po šesti týdnech zemřel.

Pan Josef Karel svou práci miloval a dělal ji dobře; i po letech jsem se setkávala s chválou. Dokonce až v Olomouci na něj jeden pán vzpomínal. Návštěva u takového odborníka prý mu vždycky stála za cestu do Bystřice.

Zuzana Lhotská, roz. Karlová