Mohlo by se zdát, že nás poslední dobou ve Zpravodaji posedlo listování kronikami. Ty čtyři přeplněné knihy, které zachycují čtyřicetiletou historii dětského pěveckého sboru Vrabčáci, jsou ale neodolatelné. A navíc – paní učitelka Pavla Caletková je vyzvedla ze školního trezoru jenom kvůli nám a při hledání obrázků, zápisků a vzpomínek, se pak ztratila v knihovně svého domu na tak dlouho, až bylo rodině chvílemi smutno. To vše pro sbor, k jeho kulatým narozeninám. Nejlákavější na celé věci je ovšem to, že můžeme kroniky číst spolu s ní, s dámou, která pětatřicet let žila vším, co je v nich zachyceno, která umí nosit klobouky a dokáže z neuvěřitelné kakofonie nedospělých lidských hlasů a formujících se povah stvořit harmonii; se sbormistryní par excellence a na slovo vzatou.    

Tak tady to prosím tě všechno máš a něco si z toho vyber. Jen jsem to otevřela, začala jsem si číst, a to je pak hned večer. Začaly se mi vybavovat všechny ty akce, děcka, jména, písničky,  je to 35 let a já toho spoustu zapomněla. 

Než jste se stala sbormistryní, byla jste sboristkou?
Jako dítě jsem zpívávala ve sboru a chodila i na sólový zpěv. Taky jsem nějaký čas zpívala v přerovském sboru Vokál a za studií ve sboru Pedagogické fakulty v Olomouci. Moje první učitelská štace na tři roky byly Dřevohostice a tam jsem poprvé dala dohromady dětský sboreček. 

 
Pamatujete ještě na některé ze svých prvních bystřických zpěváčků?
Jana Měchurová, Ingrid Vondrová, Šárka Žákovská, sestry Nelešovské a další, to už jsou dneska opravdu velké holky. Já jsem přišla do Bystřice v roce 1974. S malou skupinkou  jedenadvaceti děvčat jsme založily Pěvecký sbor Základní devítileté školy v Leninově ulici. To byl ale krkolomný název! Do roku 1989 jsme se nějak tak jmenovali, pak jsme byli Pěvecký sbor ZŠ TGM. A když se v roce 1994 blížilo dvacáté výročí, rozhodli jsme se, že si konečně dáme nějaké jméno. Vyhlásili jsme ve škole anketu. Vyhrál název Vrabčáci. To se ke školnímu sboru nejvíc hodilo – vrabčáci, takoví obyčejní, rozdivočení zpěvaví ptáci.

Ale vždycky jste byli krásně barevní…
No napřed jsme zpívali v bílých halenkách a v pionýrském. Ale v roce 1985 jsme si nechali ušít červené šaty – vestu a sukni a později od roku 1994 jsme pak zpívali v šedé a bílé. Holubičí šeď a bílé roláky nám tenkrát pochválili i na soutěži v Uničově.  Později jsme si oblékli barokní zeleň a populární písničky jsme zpívali v barevných tričkách. Všechny ty kostýmy ve škole ještě jsou.

Kolik vás ve sboru bývalo?
Myslím, že nejpočetnější byl sbor v 80. – 90. letech 20. století. V roce 1992 jsme měli 83 dětí, později tak 60 až 70. Mívala jsem s nimi dvakrát týdně zkoušky. Vždycky bylo ve sboru víc děvčat, na šedesát tak osm kluků. Kluci tam obyčejně přicházeli kvůli holkám.

Kdo se mohl stát členem školního sboru?
Každý, kdo chtěl a zpívání ho těšilo. My jsme přísně nevybírali a dali každému šanci. Můj kamarád a velký vzor Milan Uherek, sbormistr Severáčku, mi vždycky vyčítal, proč beru do sboru všechny děti. Ale byl to přece školní sbor – když se někdo přihlásí, tak ho vezmu. Ti, kteří sluch měli, dostali k sobě toho „neslyšícího“ a tak se to vždycky sladilo. Děti je třeba podpořit v jejich zájmu, neodsouvat je hned na vedlejší kolej, časem se třeba mohou vypracovat, měla jsem i takové svěřence. Když chodili do sboru od čtvrté do deváté třídy, vyzpívali se. Některé skladby, třeba čtyřhlasy, ale samozřejmě nemohli zpívat všichni, proto jsme měli ještě komorní sbor.

Čím žije dětský pěvecký sbor? Soutěžemi?
Taky. Na soutěže jsme jezdívali opravdu často. V sedmdesátých a osmdesátých letech pamatuju třeba česko-ruské Písně přátelství, té první jsme se zúčastnili v roce 1977. V roce 1984 jsme v krajském kole skončili stříbrní, rok na to bronzoví. Příjemné byly soutěže Svátky písní. V roce 1987 jsme získali s největším počtem bodů první místo v kraji. Největší úspěch jsme měli v roce 1995 v Uničově, to jsme vyhráli a postoupili do celostátního finále. Ale protože jsme neměli peníze, tak se nikam nejelo. Zlato jsme získali i v roce 2002 v Uherském Hradišti. Účastnili jsme se mnoha nesoutěžních přehlídek, třeba Bezměrovský vrabčák nebo přehlídka pěveckých sborů v Dřevohosticích. Měli jsme i šikovné sólisty, kteří vyhrávali první místa v individuálních i komorních soutěžích – Hanka Nelešovská, Zdenka Hradilová, Klaudie Chromeková, sestry Růžičkovy, Jana Škarpichová, Andělka Machalová, Ladík Odstrčilík, Petra Hošťálková, Renata Krajcarová, Karolína Dostálová, Zorka Matějčková... Spolu s Pavlem Malíkem jsme stáli u zrodu soutěže O hostýnskou píšťaličku, ta má za sebou 21. ročník. Soutěž O hanáckyho kohóta jsme o dva roky dřív zakládali v Kroměříži – to už toho tedy pamatuju. Sedm Vrabčáků se z těchto soutěží prozpívalo do celostátního finále ve Velkých Losinách. Začalo to v roce 1995 Irenou Jelínkovou, přes Irenu Schindlerovou, Lenku Matelovou, Lenku Královou, Aleše Studeného, Katku Zapletalovou až po Davida Navrátila.  Sama jsem byla pětkrát členkou finálové poroty. Úspěchy, ale i neúspěchy v soutěžích motivují, ženou vás do práce.

Co poroty na soutěžících sborech sledují, čím jste si získávali jejich sympatie?
Sleduje se dodržování propozic, repertoár, intonační čistota, hlasová kultura, výraz, hodnotí se sezpívanost, náročnost a žánrová pestrost výběru skladeb. V potaz se bere i to, jak esteticky sbor působí, musí ladit uchu i oku. Taky se porotcům často líbilo, že vycházíme z vlastních zdrojů a máme mezi sebou muzikanty, kteří písničky doprovázejí.

Byla nějaká opravdu komplikovaná píseň, kterou jste zdolávali s vypětím všech sil?
Paní malířka Marta Makovská, naše velká příznivkyně, měla společnou výstavu se svojí dcerou a vnučkou. Moc se jí líbila písnička Teče voda, teče a já věděla, že ji Milan Uherek upravil pro svou manželku jako čtyřhlas se sólem. Tak jsme to jako dárek k vernisáži pro paní Makovskou nacvičili. Irča Jelínková tenkrát zpívala sólo a myslím, že to byl náš majstrštyk. Podobně jako písnička Jede sedlák do mlejna. Vícehlas je vždycky náročnější, o to víc nás výsledek těšil.

Cokoliv se ve městě důležitého a slavnostního dělo, vždycky u toho byli Vrabčáci. S kým vším a na čem jste za ta léta spolupracovali?
Nejvíc jsme toho dělali s Treglerem – májové, vánoční, výroční koncerty. Závěrečný koncert Bystřických zámeckých slavností (BZS) v roce 1997, těsně před velkými povodněmi. Missa Solemnis Miloše Boka v roce 2002 (BZS), kde maličká Lenka Králová zpívala dětské sólo v kostele na židli, aby ji bylo aspoň trochu vidět. Pocta Jaroslavu Ježkovi, Malovaná dědina, koncert v Drahanech na počest Vincence Pořízky, Evropa Cantat, slavnostní odhalení pamětní desky architektu Otto Zemanovi.

Často jsme spolupracovali se základní uměleckou školou. Klavírní doprovod nám obětavě více než 30 let zajišťovala Jarka Navrátilová. Pokračovaly Pavla Caletková ml., Martina Studená, Vendula Galdová. Hrou na dechové nástroje písničky obohatily Pavla Caletková, Magda Čáslavová a Petra Hošťálková. V roce 2007 jsme společně připravili moc pěkný koncert Františku Tkadlčíkovi.

Zpívali jsme na vernisážích a autogramiádách knížek vydávaných městem. Se sborem pro občanské záležitosti městského úřadu, kde hodně dlouho působím, jsme dělali vítání občánků, zlaté svatby, udělování čestných občanství – vzpomínám na Josefa Barboříka, pana Dohodila, manžele Želibských. Zpívali jsme významným jubilantům – panu Hejcmanovi, Oškerovi, Proškovi, Goldmannovi, paní Páleníčkové, Máchové, páteru Jordánovi… Pan učitel Adámek se vždycky ptával – Pavličko, až já umřu, zazpíváte mi Konopa, konopa? Tak jsme mu nahoru na obláček zazpívali v naší školní aule, všechny jeho písničky. Pan učitel Adámek byl zlatý, zaskakoval za mě, když jsem byla na mateřské, i housle tenkrát ze sklepa vytáhl.

S Valašským souborem písní a tanců jsme natáčeli v České televizi Ostrava Úsměvy valašského Slavína s Františkem Hanusem o Jaroslavu Křičkovi. Vzpomínám na pěknou besedu u cimbálu v roce 1987, kterou moderoval Josef Laža, nebo na Putování po Valašsku v Rožnově. Tam jsme jeli o prázdninách, já byla tenkrát těsně po operaci, tak se tu na fotce Báry Janečkové unaveně krčím pod deštníkem.

Vystupovali jsme s dramatickým kroužkem Vařečky, který u nás na škole vedla Dana Vařeková. Pamatuju úspěšné muzikály Jak se čerti ženili, Čarodějný bál, Dobrodružství kočky vločky. Mnoho let jsme pořádali oblíbené Křeslo pro hosta. Mezi pozvanými byli umělci, sportovci, pamětníci. Vždy jsme je přivítali písničkou. 

Na které koncerty vzpomínáte nejraději?
Je jich hodně. Třeba v roce 1989 Bystřice zpívá, to byl vůbec moc krásný rok plný nadšení, zpíval Tregler, my a sbor Carmen, který měla Marta Pořízková sestavený z mládežníků. Pěkné byly koncerty s dechovým kvintetem a KAM triem. Koncertovali jsme  v Chomýži, kde se odhalovala pamětní deska byzantologu Františku Dvorníkovi. Nebo na Hostýně u nového pomníku politických vězňů. To tenkrát moc pršelo a sboristi klouzali z kopce po blátě, naštěstí se nikomu nic nestalo a akce dopadla důstojně. Byli jsme taky při odhalení sochy Panny Marie Vítězné ochrany Moravy na náměstí nebo u fontány Duha. Nádherný byl koncert k 60. výročí Treglera, kde herec Radovan Lukavský recitoval Otvírání studánek. Jeden z nejhezčích koncertů se konal při oslavách 100 let školy v Nádražní ulici nebo při autogramiádě Milana Uherka a Jiřího Zapletala, kde taky Milan dirigoval náš sbor. Na oslavy ke 100. výročí mně Milan na požádání upravil českou hymnu do trojhlasu. Zpívali jsme na Zlínském Vorvani, i na Mistrovství Evropy mažoretek. Výborný byl vánoční koncert Jana Jakuba Ryby, 150. výročí narození arcibiskupa Stojana v Beňově, koncerty s Jiřím Žáčkem nebo Antonínem Tučapským. Ukázali jsme se úspěšně na zahájení Mezinárodního filmového festivalu ve Zlíně, skvělá byla pastorální mše Židlochovická Jaroslava Křičky na Vánoce 2004. A když jsme zpívali na Ostravském hradě s Moravskoslezským divadlem v opeře Pavla Helebranda Ngoa-É, tak nám vyloupili autobus a já musela dětem poplatit ukradené věci.

Neobvyklým zážitkem byl v roce 2000 koncert k 25. výročí sboru. Tehdy byl zámek ještě pustý a nepřístupný. Začala rekonstrukce zámku a dělníci nás nechtěli pustit dovnitř. Musel nám to domluvit pan starosta. Narušili jsme tam letité ticho a překvapili všechny ptáky. Ti pak zpívali s námi.

 
Měli jste jako sbor skladatele, kteří by pro vás psali?
Přímo dvorním skladatelem pro nás byl František Tkadlčík. Když šel jako ředitel hudební školy do důchodu, dali jsme mu domácí úkol, aby nám napsal nějaké písničky. Děti si vybraly texty Jiřího Žáčka. Tak nám pan Tkadlčík složil několik skvělých písniček. My jsme se pak dodatečně přiznali Jiřímu Žáčkovi, že jsme použili jeho texty. On se nezlobil a přijel i na besedu, aby ty písničky slyšel v našem podání. František Tkadlčík pro nás také aranžoval písně a koledy.

A znovu se musím vrátit k Milanu Uherkovi. Byl to můj milovaný sbormistr a znala jsem ho odmalička – Uherkovi bývali v Beňově naši sousedi.  Seznámil mě s Petrem Ebenem, s Iljou Hurníkem.  Psala jsem diplomovou práci na téma Ebenova a Hurníkova písňová tvorba. Stanislav Klváček, který kdysi v Bystřici vedl mládežnický sbor, pro nás v roce 2004 složil píseň Vrabčáci jdou. Písničky nám věnovali skladatelé Josef Adamík, Josef Kšica a Bohuš Mrhálek. Hodně jsme museli zkoušet píseň od mého učitele Mojmíra Zedníka Písničko, pojď si s námi hrát – byla ve čtyřhlasu. Můj milovaný učitel Pavel Klapil nám poslal úpravy hanáckých písní a písní ze Záhoří. Všechny ty písničky jsme zpívali v premiéře.

A vlastně jsme měli i svou výtvarnici. Moje kamarádka Jiřina Malacková z Kroměříže pro nás malovala obrázky na plakáty a pozvánky. Logo Vrabčáků zas vymyslela Hanka Kouřilová, která u nás na škole učila.

 
Věnují se někteří z bývalých Vrabčáků muzice profesionálně?
Hodně jich studovalo na pedagogických školách, konzervatořích, JAMU a AMU. Na všechny si určitě nevzpomenu, snad se na mě nebudou zlobit. Jana Škarpichová a Irena Jelínková vystudovaly zpěv, Magda Čáslavová a Iveta Kundrátová příčnou flétnu, Pavla Caletková klarinet a Luboš Slovák lesní roh. Klára Roztočilová studuje sborový zpěv a Vendula Galdová hru na klavír. Lenka Matelová je primáškou cimbálové muziky. Nataša Stružková napsala o sboru diplomovou práci.

Vnímala jste někdy sbor jako jedince s určitou povahou, měnily se ty povahy sbor od sboru?
Ano, měla jsem různé sbory. Vždycky asi záleželo na nadšených jednotlivcích, kteří pak sbor utvářeli. Krásná doba nastala za holek Růžičkových za Ladi Odstrčilíka, Renaty Stavinohové a Jitky Frydrychové, kteří byli ochotní pro sbor hodně obětovat.  Aby vzniklo dostatečně velké nadšení pro věc, myslím, že se musí sejít správná konstelace dětí a taky musí přijít nějaké úspěchy. Za všech okolností mně vždycky moc pomáhala moje dcera Pavla. Byla mou pomocnicí a inspirátorkou.

Kdyby se všichni Vrabčáci od samého začátku existence sboru dostali do jedné místnosti, jak velká by asi byla?
Tak to nejsem schopná odhadnout, ve Vrabčácích pokračují pomalu už i vnuci prvních sboristů – nejspíš by to musel být plný sál. Byl by to opravdu hodně velký sbor. Všechny je pozdravuji a moc jim děkuji. Hodně jsme toho prožili, snad i dokázali a bylo nám spolu dobře. Jsem ráda, že sbor po mém odchodu do důchodu v roce 2010 nezanikl a pokračuje. Fandím všem, kdo se mu věnují – Kláře Roztočilové i Vendule Janíkové. Se sborem je spousta práce a jít do toho, to chce odvahu.

Kdo je to sbormistr?
Když jsme jezdívali na mezinárodní festival Svátky písní do Olomouce, vídala jsem se tam se dvěma výbornými sbormistry – Honzou Štěpánkem z pedagogické školy v Kroměříži a  Janem Košárkem z Holešova. Večer při víně se ti chlapi nedokázali bavit o ničem jiném než o sboru... Sbormistr je ten, kdo tomu propadne. Je nadšený, trpělivý, má to rád a nikdy nelituje času. Řeknu ti, sbormistr musí být šílenec…
 
Ptala se msch