Jaký byl loňský rok pro bystřického ultramaratonce Ondřeje Veličku? Rok běžeckých radostí. Celých 269 dnů proběhal. Startoval na 16 závodech. V tréninku urazil 4 966 km, což je skoro stejná vzdálenost, jako by si dal dvě kolečka kolem České republiky po státní hranici, a pak to vzal ještě napříč od západu k východu. Když Česká asociace ultramataronců posoudila výsledky jeho šesti nejlepších loňských závodů, udělila mu ihned zasloužený titul vítěze českého poháru. Českou republiku reprezentoval na mistrovství světa i na mistrovství Evropy a svého vlastního vrcholu dosáhl v Řecku, když v limitu po 33 hodinách bez spánku a po 246 kilometrech doběhl z Atén do Sparty a opřel si hlavu o sochu krále Leonida. Letos už má nový cíl…

Protože nemám téměř žádnou běžeckou zkušenost, vypůjčím si, když dovolíte, pro tenhle rozhovor pár postřehů japonského spisovatele a běžce dlouhých tratí Haruki Murakamiho. Tady zrovna píše: „Uběhli jste už někdy sto kilometrů v jednom dni? Naprostá většina lidí (řekněme raději: ti, co mají všech pět pohromadě) pravděpodobně odpoví, že ne. Normální zdravý občan se do podobných vylomenin nepouští…“ Jak to přišlo, že vy jste se pustil?
No já když někomu v uvozovkách normálnímu řeknu, že uběhnu 100 km, tak si asi opravdu pomyslí, že jsem blázen. Ale já se vlastně jen snažím jít pořád dál, překonávat hranice. A běh mám rád, chytlo mě to.
Kolik dní byste vydržel bez běhu?
To tedy nevím. Běh se stal součástí mého života. Loni jsem měl tři dny chřipku a nemohl z domu. To bylo utrpení.
Byl jste běžcem odmala?
To právě ne. Napřed jsem jezdil na kole v bystřickém cykloklubu pana Bulise. Pak ale přišla střední a vysoká škola a já se sportem úplně skončil. A až později, na stará kolena, ve svých osmadvaceti jsem začal běhat. To jsem ještě pracoval v Praze a seděl každý den osm hodin i déle u počítače. Chyběl mi pohyb. S kolegou jsem se proto přihlásil na půlmaraton. Trénovali jsme tři měsíce a mně se dařilo. Půlmaraton jsem zvládl a chtěl zkusit něco dalšího. Později přišel můj první maraton a závratný pocit úspěchu. Myslel jsem si napřed, že maraton bude pro mě vrchol, že už dál nepůjdu. V cíli jsem ale zažil úžasný pocit síly a chtěl jsem si to rozhodně zopakovat. A tak jsem běhal další a další maratony. A najednou ten pocit už nebyl takový… Zaběhl jsem si první stovku a nakonec zkusil i 24hodinový běh. No a můj nejdelší závod je prozatím Spartathlon.
Spartathlon?
Jeden z nejnáročnějších ultramaratonů v Evropě. Měří 246 km, trasa závodu vede z Atén od Akropole do Sparty k soše krále Leonida. Běžci musí překonat přes 2 600 výškových metrů a to všechno v drsném časovém limitu 36 hodin. Každá z občerstvovacích stanic má svůj limit, a pokud závodník dorazí později, nedovolí mu pokračovat. Startuje se v pátek v sedm hodin ráno a závod končí v sobotu v sedm večer. A většinou se běží při vysokých teplotách, což podmínky ještě ztěžuje. Aby závodník mohl startovat, musí splnit alespoň jedno z kvalifikačních kritérií. Více než polovina účastníků většinou závod nedokončí.

(Blog Ondřeje Veličky www.ultramaratonec.cz)
„Příběh Spartathlonu začal už v lednu 2015, kdy jsem úplnou náhodou potkal Radka Brunnera na jedné akci v Praze. Povídali jsme si o plánech na nadcházející běžeckou sezónu a řeč se stočila ke Spartathlonu. O tomto závodu jsem hodně četl, studoval blogy snad všech českých účastníků a s napětím jsem sledoval průběh minulých dvou ročníků online na internetu. Radek mě přemlouval, abych na Spartathlon vyrazil společně s ním a Pavlem Sedlákem. Po tom setkání jsem 14 dnů přemýšlel, jestli na Spartathlon vůbec mám. Věděl jsem, že letos pojede nejpočetnější sestava z Česka v historii a že se taková příležitost už nemusí opakovat. Nakonec jsem se přihlásil a od té chvíle jsem se Spartathlonu bál ještě více než kdy předtím. (…)

V rovných 7 hodin ráno prakticky ještě za tmy se 373 běžců rozeběhlo na dlouhý běh Řeckem. Špalír běžců měl na všech křižovatkách přednost, na což dohlížela policie. Většina řidičů z aut povzbuzovala, ale našli se i takoví, kteří evidentně spěchali do práce a nervózně na křižovatkách troubili. Začátek závodu jsem nechtěl přepálit, i když jsem začal relativně rychle v tempu okolo 5:20 min/km, bylo to komfortní tempo a běželo se mi hodně v pohodě. (…) Sluníčko začalo stoupat nad obzor a začínalo být pekelné vedro. Maratonem jsem proběhl v čase 3:51, což bylo trochu rychlejší, než jsem očekával, ale byl jsem rád, že si vytvářím náskok na časový limit závodu. (…) Stále jsem se snažil maximálně využívat občerstvovacích stanic, poléval se studenou vodou, jedl vše možné od sladkého po slané, pil vodu a Colu, abych doplňoval co nejvíce energie. Také jsem pravidelně pil hořčík z ampule a zobal tablety proti křečím. Na 80. kilometru byla první velká občerstvovací stanice. Nechtěl jsem jídlo moc řešit a sáhl po prvním, na co jsem narazil. Byla to suchá rýže s mrkví a hráškem. Vůbec mi to nechutnalo a nešlo to ani polykat, ale věděl jsem, že to do sebe musím dostat. Bylo to první normální jídlo po mnoha hodinách běhu. Každé spolknuté sousto chtělo hned ven – v tu chvíli už mi moc dobře nefungoval žaludek, pravděpodobně z horka. Ani jsem to všechno nesnědl a následně bojoval s tím, aby ve mně rýže zůstala.(…)

 Pomalu se začalo stmívat a já se začal obávat zimy. Měl jsem na sobě promočené tričko bez rukávů a náhradní oblečení až na 161. kilometru ve více než 1 000 metrech nad mořem, kam jsem měl dorazit v noci. Podle předpovědi se teplota na vrcholu měla pohybovat okolo pouhých 11 stupňů. (...) Při prochladnutí dostávám dost často na závodech zimnici, která je navíc spojená s motáním hlavy a velkým nutkáním se na vše vykašlat. (...) Petr Kamberský neváhal a půjčil mi svoje teplé triko s dlouhým rukávem. Najednou jsem se dostal do větší psychické pohody, bylo mi teplo, přestal se bát dalšího průběhu závodu a běželo se mi docela dobře. Raději ani nechci domýšlet, jaký by pro mě byl závod bez tohoto trika. Dost možná bych ho nedokončil. V noci postupně zmizely problémy s žaludkem a také pomalu a nepozorovaně odešly křeče, které mi několik posledních desítek kilometrů závod lehce znepříjemňovaly.

Na 123. km v polovině závodu byla další velká občerstvovačka. (…) Při výběhu z ní jsem uviděl prázdné masérské lehátko. Zastavil jsem se a chvíli váhal, ale nakonec jsem podstoupil krátkou masáž. (…) Délku masáže jsem si stopoval, každá minuta pro mě byla důležitá, i když to nehrálo až takovou roli, protože na limit jsem měl dostatečný náskok. Masáž mi pomohla.

Postupně se blížil nejvyšší bod ve výšce přesahující 1 000 metrů nad mořem. Na začátku stoupání byla hezká asfaltová cesta, sklon již neumožňoval běh, takže jsem šel pěšky. Čím víc se blížil vrchol, tím horší cesta byla, po asfaltu přišla šotolina. Co ale následovalo na několika posledních stovkách metrů, jsem opravdu nečekal. Kluzké kameny, písek. Občas jsem musel zastavit a bál se udělat další krok. Po 160 kilometrech jen za svitu čelovky to nebylo moc příjemné. Pokud bych spadl ze skály, pravděpodobnost, že přežiju, by nebyla příliš vysoká. Na vrchol jsem se ale nakonec vyškrábal. Překvapivě jsem několik závodníků i předběhl. Nahoře už na mě čekal vlastní batoh se suchým oblečením.(…) Klesání bylo bohužel ještě horší než stoupání, začalo vydatně pršet, kameny byly mokré a kluzké a štěrk klouzal. V silničních botách opravdu zážitek. Několikrát jsem škaredě uklouzl, i když jsem si dával velký pozor a nikam nespěchal. Naštěstí jsem nespadl a celý kopec v poloběhu v pořádku sestoupal.Překonání tohoto vrcholu jsem považoval za velký psychologický moment, říkal jsem si, že už jsem pouhé dva maratony od cíle. Cítil jsem se relativně dobře a pomalu začínal věřit, že bych se mohl stát jedním z vyvolených, který závod dokončí. Tato myšlenka mě neskutečně nabíjela další a další energií a já mohl pokračovat dál a dál. Chůze byla sice čím dál častější, ale já se stále pohyboval s náskokem okolo 3 hodin na limit.

Horší to začalo být nad ránem – silně pršelo, začala mi být zima, bylo mi hodně špatně, motala se mi hlava, byl jsem totálně bez energie a chtělo se mi spát. Největší krize, jakou jsem zažil. Kličkoval jsem mezi kalužemi, až se mi podařilo dopotácet na občerstvovačku. Zeptal jsem se, jak daleko je další velká občerstvovací stanice. Když mi oznámili, že je to hned ta následující, byl jsem radostí bez sebe. Byla necelé 3 km daleko, tam se konečně vyspím! Chuť rychle se dostat do horizontální polohy mě hnala kupředu. Na občerstvovačce mě ale bohužel čekalo velké zklamání – lehnout si nebylo kde. Možná jsem se jen špatně díval. Každopádně jsem se rozhodl pokračovat, z nejhoršího jsem se mezitím dostal, i když mi stále nebylo nejlíp. Více a více jsem chodil a hodně ostatních mě předbíhalo. Toho jsem si ale nevšímal a koncentroval se pouze na sebe. Brzo mělo svítat a na to jsem se těšil, z 24hodinových závodů vím, že mi to umí dodat energii.

Pomalu jsem se dostal na metu 200 km, kde jsem měl další svoje věci. Ale vůbec nic jsem nepotřeboval, takže jsem tam vše nechal. Náskok se v průběhu noční krize smrskl ze 3 hodin na stále ještě slušné 2,5 hodiny. Čím více se blížil cíl, tím více rezerva opět narůstala. Maraton před cílem jsem již věděl, že se stanu finisherem. To mě velmi nabíjelo a vlastně ani nevím, kde se brala další energie. Stále jsem dokázal běžet. Tempo dávno nebylo nijak vysoké, běžecký styl připomínal spíš pohyb zraněného zvířete a tempo se blížilo sprintujícímu hlemýždi.

Třicet kilometrů před cílem jsem se dozvěděl, že ještě 10 km bude zvlněných a posledních 20 km bude už jen z kopce. Takže jsem se začal soustředit na následujících 10 km a závod mi tak rychleji ubíhal.

Poslední půlmaraton jsem si už jen užíval. Byl jsem zničený, ale už jsem si pomalu začínal představovat euforii v cíli. Spočítal jsem si, že pokud poběžím, mohl bych se s časem vejít pod 33 hodin, což byla obrovská motivace. Takže jsem prakticky celou dobu běžel. Trať měla být stále jenom z kopce, ale občas se malý kopeček našel. A po více než 220 km se zdá být jakýkoliv malý kopeček pořádný krpál. Voda mi došla, ale těšil jsem se, že se pořádně napiju v cíli.

Když jsem vbíhal do Sparty, auta troubila, lidi v ulicích tleskali, dvě děti se ke mně přidaly, aby mě na kolech doprovodily až do cíle, k soše krále Leonida. Posledních zhruba 500 metrů bylo naprosto nezapomenutelných. Stovky lidí v ulicích a kavárnách povzbuzovaly a atmosféra byla absolutně nepopsatelná. Nikdy jsem nic tak emotivního při závodě nezažil a dojalo mě to k slzám. Po 33 hodinách běhu a chůze a bez jakéhokoli spánku jsem konečně v cíli slavného Spartathlonu, navíc povzbuzovaný stovkami lidí.

Dostal olivový věnec na hlavu, plaketu za dokončení závodu, gratulaci a zapózoval jsem fotografům. V celé historii závodu jsem doběhl jako 11. Čech. Byl to nezapomenutelný zážitek a bojím se, že už nikdy nic takového v cíli žádného závodu nezažiju. Opřel jsem se o nohu krále a užíval si ten úžasný pocit.“

Kdo je v současné době kromě vás na špičce českého ultramaratonu, máte tam kamarády?
Nejlepší u nás je asi Dan Orálek, dobrý je i Radek Brunner nebo Pavel Sedlák. Ultramaratonci jsou výborná parta, poznal jsem mezi nimi hodně přátelských a srdečných lidí. Podporujeme se a fandíme si. V ženské kategorii často boduje Tereza Gecová nebo Míša Dimitriadu, ta se stala mistryní světa v běhu na 24 hodin. Ultramaraton teď získává na oblibě, běhá ho stále víc a víc lidí, tak nám možná s léty přibudou noví silní soupeři.
Myslím, že jako běžec dlouhých tratí musíte být cílevědomý, soustředěný, vytrvalý a k sobě tvrdý, soutěživý, dobrodruh a tak trochu samotář… Je to pravda?
Docela to sedí. A samotář při běhu opravdu trochu jsem – raději běhám sám. Dřív jsem běhal s bráchou nebo tatínkem, s kamarády. Vždycky se mě ptali, jaký mám plán a jaké zvolíme tempo. Já ale, když vyběhnu, mnohdy nevím, jak rychle poběžím. Někdy vyběhnu a cítím, že to jde, tak pak ve výsledku běžím rychleji, než bych podle plánu měl. A když jsem na někoho vázaný, tak je nepříjemné zjistit, že najednou běžím jinak, než jsem slíbil. Jak jsem řekl, raději běžím sám. Utřídím si v běhu myšlenky, promítnu si, co se za celý den událo v práci, jestli jsem na něco nezapomněl, a třeba i na něco nového přijdu. Běh o samotě je docela kreativní.
Vidíte, a pan Murakami tady píše: „Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Běhám možná právě proto, abych se dostal do prázdna…“
Jasně, přemýšlet se dá hlavně při kratším, osvěžujícím běhu. U těch delších taky vypínám a po 30.–40. kilometru už na nic nemyslím. Mozek pak nejspíš zaměstnává fyzická námaha, myšlení a velké fyzické vypětí nejdou dohromady.
Jak vás běh změnil?
Myslím, že jsem se stal klidnějším. Nebo že by to bylo věkem?
Přináší vám někdy i zdravotní potíže? Na kolena prý při běhu působí až trojnásobek tělesné váhy.
Občas něco zabolí, ale to jsou jen drobnosti. S koleny jsem měl největší problém hned ze začátku, ale pak se to upravilo. Já většinou nemám potíže, dokud nejdu k doktorovi. Loni mě zranění holeně na čas vyřadilo z tréninku a já musel k doktorům a na rehabilitaci. Tam jsem vyslechl spoustu latinských názvů, kterým jsem ani nerozuměl a které označovaly, co je na mé tělesné schránce všechno špatně. Až jsem si říkal, že je vlastně zázrak, že chodím. No, doktory moc neposlouchám. Radek Brunner i Dan Orálek ostatně tvrdí, že všechno se dá přeběhat, zranění i bolesti.
Který sport vás teď na rozdíl od běhu vůbec nepřitahuje?
Když jsem v dětství dělal cyklistiku, tak mě to hrozně bavilo, ale paradoxně loni, když jsem se zraněním v tréninku musel jezdit na kole, bylo to pro mě hrozné trápení… Běh si užívám, je to volnost, nepotřebujete žádné nářadí ani zvláštní pomůcky, stačí pár věcí na převlečení a kvalitní boty.
Na svém blogu často používáte pěkné slovo BĚHATELNÝ? Jaké počasí je běhatelné, jaká denní doba, jaký terén?
Veškeré počasí je běhatelné, pokud máte správné vybavení. Nemám ale rád sníh a led, to pak trénuju doma na pásu. Pěkně to klouzalo zrovna letos v Brně na Tuřanském novoročním půlmaratonu. V životě jsem zatím vzdal jen jeden závod, svoji první stovku, a bylo to kvůli počasí. Běželo se venku v zimě a celou dobu padal déšť se sněhem. Úplně mi zmrzly nohy. Běhatelná denní doba? Běžet se dá myslím kdykoliv, i přes noc nebo brzy ráno. Já nejčastěji běhám odpoledne po práci. Pokud nemůžu, tak si přivstanu, abych se nepřipravil o trénink. Nějaký čas si vždycky najdu. Běhatelnost ale hlavně znamená hodnocení terénu. Na blogu nejčastěji píšu o běhatelnosti kopce. Když je na trati nějaký příkrý kopec, už ho nemá smysl běžet, to by závodníka jen zpomalilo. Je efektivnější přejít k chůzi. Člověk si navíc při ní trochu odpočine, zapojí jiné svaly. Z terénů nejradši běhám po asfaltu a po rovině. To vyhledávám i v tréninku. Kopečky moc ne. Ještě tak domácí běh na Svatý Hostýn nebo Hostýnskou osmu – její první ročník, to byl vlastně můj první ultramaraton.
Co byste poradil začátečníkům, kteří to s během myslí vážně? Jak konečně začít?
Nejlepší je podle mě začít chůzí. Byly doby, kdy jsem lidem radil, ale zjistil jsem, že je to špatně. Lidem nemůžete radit, jak mají běhat, jaké si mají pořídit boty. Každému sedí něco jiného, každý má jiný běžecký styl. Lepší než číst návody a poslouchat rady je prostě vyběhnout nebo vyrazit na procházku a technické věci neřešit.
V loňském roce jste úspěšně dosáhl hned několika svých cílů. Jaké jsou ty nové?
První metou pro mě dlouho bylo postoupit do reprezentace ČR, což se mi v minulém roce podařilo. Běžel jsem za Českou republiku v Holandsku ve Winschotenu mistrovství světa na 100 km. Doufám, že i letos bude mistrovství světa a já se někam podívám. Můj osobní cíl stále je zaběhnout 100 km pod 7 hodin, zatím mám osobní rekord 7.38. Pokud bych se dostal pod 7 hodin, myslím, že by to byla i taková moje hranice, odkud už by to asi dál nešlo. Nevím. Světový rekord je 6 hodin a 14 minut. Taky bych se určitě chtěl dostat do reprezentace v běhu na 24 hodin, to je můj cíl pro letošní rok, zaběhnout limit a pak v dalších letech reprezentovat. A stálým cílem je zlepšovat čas – na Spartathlonu bych se mohl, kdyby se to povedlo, dostat pod 30 hodin.

Neláká vás Transmoravský masochistický terénní běh na 100 mil?
Možná si ho taky někdy zaběhnu, ale závodů je hodně a není možné všechny v sezoně stihnout. Běžet každý víkend maraton, to se dá, ale pro běh 100mílovky potřebuje člověk regeneraci. Před závodem se vždycky snižuje počet naběhaných kilometrů a klesá tempo a po závodě pak zas přijde regenerace. Mám dobrého trenéra Pavla Nováka, který mi píše tréninkové plány orientované přesně na moje závody.
Který větší závod vás letos čeká jako první?
Mistrovství České republiky v běhu na 100 kilometrů, 26. března 2016, to je první letošní velký závod, na který se chci opravdu důkladně připravit.
Slyšel jste někdy o běžeckém splínu?
Moc ne. Ale každopádně, když jsem doběhl Spartathlon, tak jsem něco takového asi prožil. Cítil jsem se demotivovaný a těžko jsem hledal další cíl. Dosáhl jsem vrcholu, a co teď? Krátkodobě mě postihla nechuť k běhání… Ale brzo to přešlo. 
Sáhl jste si už někdy při běhu opravdu na dno?
Při většině závodů jsem si prošel krizemi. Člověk si při nich vždycky říká, jestli má tohle zapotřebí a proč to vlastně dělá, jaký to má všechno smysl. Čím horší stavy ale prožíváte během závodu, tím lepší je to pak v cíli. Při běhu mě často překvapí, čeho je člověk schopný. Cítím se úplně na dně, myslím, že to vzdám, že už to dál nepůjde, ale pak se přece jenom z krize dostanu, a ještě uběhnu spoustu dalších kilometrů. V cíli Spartathlonu jsem si připadal úplně na dně, ale věřím tomu, že kdyby ten závod měl třeba 260 km, že bych je nakonec ještě zvládl. Je otázka, kde vlastně je to dno. Věřím, že jsem ho ještě neobjevil.

msch