Občas nás navštíví naši známí s dětmi. A to pak vyvstane úkol, jak zabavit děti, aby se nenudily a my dospělí si mohli popovídat. Když jsem tedy promýšlela, co podnikneme letos, vybavila se mi věta z nějakého dávno přečteného almanachu, kde se mezi jiným psalo: „Potoky v Hostýnských vrších bývaly zlatonosné…“ To je ono! Budeme rýžovat zlato! Lokalit, kudy teče lesem potok nebo potůček, je mnoho, tak jen ať je teplo.

Když návštěvníci přijeli a děti měly už předem otrávené obličeje, co za nudu je u nás čeká, navrhla jsem „zlatou vycházku“. Vezmeme do batůžku svačinu a pití, pytlíky na všelijaké nálezy, co nosí z lesa a od potoků i moje děti, a to hlavní – ve sklepě přibereme starou pánev, která čeká na výlet do sběrného dvora. Maminka připustila, že „trochu“ mokré a špinavé botasky nevadí a vzhůru za pokladem.

Vyjeli jsme k lesu, nechali tam auto a vyrazili na „Zlatý vršek“ – přes Kozlůvky upravenou cestou k bývalému Arnoštovu mostu. Děti hned u rozcestí slezly k potoku, kde jsme jim ukázali, jak se asi zlato rýžuje (díky, pane Hejcmane, za knížku Zlatá jáma). Kousek jsme se plahočili kolem řečiště s nimi, pak jsme my rodiče vystoupali na cestu a z dětí se stali prospektoři. Musím se přiznat, že bych klidně vydržela prohrabávat potok s nimi, tak mě to lákalo. Zlato sice nikde, ale brzy k nám doputovaly objevy: prázdné ulitky šnečků, barevné kamínky, křemínky, no kdeco. Živou žabku a brouky jsme odmítli. My rodiče jsme šli po cestě nad potokem, měli na povídání klid a děti pod dohledem.
U zbytků Arnoštova mostu jsme posvačili, dětem jsem předvedla dobovou fotku mostu a jako prémii děti na zpáteční cestě druhou stranou „objevily“ studánku „Byli naši byli“.

Po této návštěvě odjížděli všichni spokojení, děti si odvážely plno zážitků a nalezených pokladů, dokonce chtěly i tu rýžovací pánev. Nakonec se přiznám – jedinou obavu jsem celou dobu měla: co kdybychom přece jen nějaký valounek nebo zlatěnku našli? 
                   Irena Hudcová