Letošní pozvání přijalo  jedenáct výtvarníků. Jako první se představila hned u pódia malými formáty malířka Eva Nádvorníková. Její větve a stromy jsou hodně abstraktní a na cihlovém pozadí a v nejtemnějším koutě nijak zvlášť neoslovily.

To Václav Kupský, který vloni zaujal svými kukátky, letos představil vývoj svých dlouze exponovaných fotografií sklepních prostor, oživených rozfázovanými pohyby. Jen nevím, zda se nevyčerpává a zda by mu neprospěla odvaha k experimentu. Tím neříkám, že některé jeho práce nemají švih a nápad.
František Květoň se představil několika abstraktními pracemi. Nejlépe by se asi jeho obrazy vyjímaly v moderních strohých prostorách manažerských pracoven. Jeho teplé a syté barvy kolidují se syrovostí obsahu.
Více mne oslovily práce Jiřího Wiesnera. Pastelové kopce a hory nejsou zdaleka tak studené a myšlenkově jsou bohatší a upřímnější.

Ač se může zdát, že jsem letos skeptický, nadchly mne letos nadmíru některé kolekce vystavovaných děl. Mezi prvními, které mne ihned oslovily, byly batiky Jiřího Ročáka. Různě barevně laděné formáty visely ve volném prostoru, takže je bylo možno vnímat zepředu i zezadu. Odtud  je bylo možno vidět s nechtěným zázemím rámů, které kontrastovaly s decentností předního pohledu.

Petr Kuba se představil jako malíř i sochař. Jedno nevylučovalo druhé a mohli bychom klidně hovořit o společné inspiraci. Více mne oslovily jeho sochy, které mohly vzdáleně odkazovat na gutfreundovskou inspiraci. Surový cín byl na exponovaných částech zušlechtěn čistým výbrusem.
Naše milá Eva Navrátilová se představila, jak ji známe – komorně, tiše a skromně. Její postavy jsou jakoby v mlze, mírně zastřené, vedle Strážců hranic, kteří vystupují z představ  autorů fantastické literatury 70. let minulého století. A hned vedle krásná Boží muka, u nichž se tají dech. Anebo Podzim s jeho nostalgií a draky létajícími  ve větru…Věru, pěkné kousky děláš, Evo!
MgA. Viera Sobková, absolventka  brněnské FaVU, se představila především ve skle.
Její Královna matka provokuje, a v této prostoře dvojnásob. Jinak má nápady skutečně originální – odlité mrtvolky husy a králíka, ze skleněných provazců nápaditě vytvořený artefakt Fragment cintorína – ležící prasátko a ryba. Moc se mně líbilo Mojemoje – v dlouhé, na zemi položené sádrové desce otisknuté dětské hračky.

Lubomír Jarcovják prezentuje, jak jinak, svoje technicistní věci. Řemeslně dokonale zpracované stavební hmoty oživené starými neupravovanými částmi nástrojů a součástek. Někdy staví na odiv kontrasty. Z bloku surového materiálu (beton) vystupuje krásný, zušlechtěný stejný materiál v podobě půlky hranolu nebo linky.
Emil Sláma se představil svými krásnými dřevěnými sochami. Dokáže z ořechového a lipového dřeva vytvořit krásné linie (Dvojice, Maria, Jaro, Dívka s vlasy jako len aj.).

Největší dojem na mne udělaly obrazy Davida Segeti. Tento vystudovaný šperkař se pustil do oboru, v němž se také velmi brzy našel a bezesporu se prosadí.  Segeťa má rád větší formáty. Rád kombinuje barvy, experimentuje třeba s kombinací černí a růžové, modré v zelené apod. Některá plátna používá bez úprav a využívá jejich přirozené barvy jako podkladu. Na ně pak maluje pouze základní obrysy objektů.  V obrazech umí navodit pohyb, byť by jej zachytil jen v jednom malém detailu. Je to kultivované moderní umění vyžadující po divákovi spoluúčast. Nabízí mu ovšem dostatek informací pro orientaci i utvoření vlastního dojmu.

Letošní rajnochovická stodolní výstava výtvarně zmámených Valachů posunula snažení dua Navrátilová-Slámková opět o kousek vzhůru. Rajnochovičtí, podporujte jejich snažení, máte totiž něco, čím se můžete pyšnit.                                 PaM