Dirigentem tohoto orchestru byl vždy profesionální hudebník. Od roku 1978 je to Emmanuel Pirard. Takřka 60letý flétnista a dirigent, který je zároveň diplomovaným elektrotechnickým inženýrem, má orchestr pevně v rukou. Většinu repertoáru diriguje zpaměti. Jen na úvodní skladbu Koncert d moll pro hoboj a housle J. S. Bacha si vzal partituru. Sólisté: hobojista Damien Bernard je inženýr přes finance a houslista Martin Pirard je jazykovědec. Další skladba patřila orchestru. Balletti J. H. Schmelzera, dvorního kapelníka císaře Leopolda I., vznikly ve Vídni v roce 1677 a byly velmi oblíbené. Orchestr oživil nymfy, tritony a čtyři živly – jen se roztančit. Dnešní interpretace barokních skladeb je poměrně uvolněná, takže obsazení barokních orchestrů se dosti liší. Orchestr z Lutychu hrál ve složení 1. a 2. housle, violy a violoncella (bez kontrabasů a cembala).

Jediná skladba, která vybočila z barokního období, byl Haydnův houslový koncert A dur. Historie tohoto koncertu je zajímavá. Byl napsán v roce 1770 na dvoře knížete Esterházyho. Koncert byl dlouho nezvěstný. Teprve v roce 1949 byl nalezen jeden opis v rakouském klášteře v Melku a potom druhý v Benátkách. Houslového partu se v bystřickém kostele ujal velmi sympatický koncertní mistr orchestru Samuel Denis. Absolvent konzervatoře, teď diplomovaný inženýr a doktor věd, přednesl s přehledem zpaměti svůj nelehký sólový part. Sklidil zaslouženě největší potlesk večera.
Poslední skladbou byla Orchestrální suita g moll barokního „hitmakera“ G. P. Telemanna. Sled dobově oblíbených tanečních čísel působil velmi optimisticky a bylo vidět, že je to oblíbená skladba jak orchestru, tak dirigenta. Krátké barokní skladby, kde se střídají nálady, lze doporučit jako relaxační hudbu snad pro každého. (Jak říkají někteří hudební vědci, „od baroka se už nic nového nevymyslelo“.)

Je škoda, že kostel byl spoře obsazen. Nebyla to sice „přesilovka“, ale asi 50 lidí je na Bystřici dost málo. Návštěvnost kulturních akcí se stává pro pořadatele sázkou do loterie. Nezájem veřejnosti, zdá se, narůstá. Někdy je problémem dramaturgie, někdy – kdo ví…? Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit: čím více je lidí, tím lépe se hraje. Optimista by řekl, že se posluchači možná doma připravovali na páteční koncert.
V pátek 5. srpna pozval Bystřický kulturní nadační fond (BKNF) do bystřického zámku již podruhé houslistu Jaroslava Svěceného. Tentokrát přijel s kytaristou Miloslavem Klausem, aby představili jak skladby psané přímo pro housle a kytaru, tak úpravy oblíbených klasických skladeb. Pracovní název tohoto projektu je Koncert pro deset strun. Nástrojové obsazení housle a kytara není často ke slyšení, i když je posluchačsky velmi příjemné a do bystřického zámku jako stvořené.

Zámecký sál byl tentokrát plný do posledního místa a to se letos na koncertě ještě nepodařilo. První polovina byla ve znamení italských skladatelů (dvou kytaristů a houslisty). Koncert začal příznačně zámecky, drobným Menuetem Maura Giulianiho. Kytaristé se určitě s jeho skladbami setkali nebo setkají.
Jaroslav Svěcený si celý koncert, jak je jeho zvykem, uváděl. Seznámil nás nejen s repertoárem, ale i s mistrovskými houslemi (dvoje italské z počátku 20. století a dvoje z 18. století – české a italské), které během večera vystřídal. Jeho průvodní slovo bylo velmi přirozené a příjemné. Hraní strhující. Svěcený dává do hry vše. Vedle něho vypadal kytarista Klaus lehce staticky. I oblečení mohli lépe sladit. To je jediná drobná výtka. Jinak vše působilo tak, jak má být.
Klasické sonáty pro housle a kytaru Filippa Gragnaniho a Nicola Paganiniho proložil Svěcený svou vlastní sólovou skladbou Paganiniada. V ní se doslova vyřádil. Posluchačům předvedl hudební invenci, skvělou techniku (i tu moderní). Tak nějak by asi dnes hrál Paganini.

O přestávce je vždy čas na výstavu a občerstvení. Čekalo nás nepříjemné překvapení – zaniklo posezení v malé kavárničce u baru (doufejme, že ne natrvalo). Bylo to příjemné místo vytvořené s láskou a vkusem. Sedět na průchozí chodbě u toalet  není úplně ono.
Druhá polovina večera byla sestavena z úprav slavných českých a světových maličkostí. „Air“ J. S. Bacha zná snad každý, původně klavírní „Nevinnost“ a „Vzpomínka“ B. Smetany už je spíše pro znalce, stejně jako „Pavana“ G. Fauré. Úprava skladbičky B. Martinů „Kolombína tančí“ z klavírního cyklu Loutky zazněla v Bystřici už v dubnu ve výborném podání Českého saxofonového kvarteta.

Následovala vlastní sólová skladba „Chrámová fantasie“. V sólových skladbách Svěcený dokazuje, že žánrové přechody pro něj nejsou problémem. Spolupráce se skupinou Jablkoň, i projekt Vivaldiano s bývalým členem skupiny Lucie Michalem Dvořákem svědčí o jeho nevšední muzikálnosti a širokém hudebním záběru. Skladbu „Ave Maria“ známe od Schuberta nebo Gounoda, interpreti zvolili zajímavou kompozici od „skladatele tanga“ Astora Piazolly. Na závěr koncertu zazněla tklivá ústřední melodie z filmu Schindlerův seznam skvělého oscarového skladatele Johna Williamse. Posluchači byli nadšeni a interpreti také. Ještě dva přídavky. Tentokrát už Schubertova „Ave Maria“, která vháněla posluchačům slzy do očí, a potom opět sólové housle.

BKNF se letos podařily minimálně dva vynikající koncerty – vedle Jaroslava Svěceného již zmíněné České saxofonové kvarteto (15. dubna), které neprávem zůstalo, co do návštěvnosti, za očekáváním. Přejme členům BKNF, aby měli i nadále elán a šťastnou ruku. Vzkaz pro bystřickou kulturní veřejnost: CHOĎTE NA KONCERTY. I když interprety neznáte, vždy někoho nebo něco nového objevíte. A navíc, hudba uklidňuje. To není zase tak málo.
Pavla Caletková ml.