Milí čtenáři,

tak tedy konečně, znovu a zas, po dlouhé odmlce. Přestože dvojčíslo leden-únor vychází už od roku 2010, pořád se ještě nestalo zvykem a věrní příznivci Zpravodaje se stejně letos jako loni od Třech králů pídili po čísle lednovém. Děkujeme jim. Dokazuje to, že je pro ně náš skromný měsíčník v podstatě tikáním hodin, východem a západem slunce, zkrátka pravidelným tepem města.  Díky dvojčíslu jsme se elegantně přehoupli přes neradostné první dny nového roku, které jsou jako povinný nástup na plně osvětleném betonovém dvoře, a skočili už osměleni rovnou doprostřed proudícího dění. Vzpomínek na vánoční sladkosti přinášíme už jen pár, daleko více je novinek – úředních (tentokrát opravdu objemný balík), kulturních, sportovních i atmosférických. A vracíme-li se zpět v čase, pak jenom kvůli pátrání po minulosti bystřické radnice. Letos to bude už neuvěřitelných 420 let, co všeobecně známá budova na náměstí hraje svou roli. Co o ní ale vlastně víme? V silné konkurenci slavných městských výročí, která se tentokrát nabízela k vytvoření nového emblému pro  pravý dolní roh obálky, zvítězila radnice díky své letitosti. O těch dalších ale v průběhu roku také pojednáme.
Uběhli jste už někdy 100 kilometrů v jednom dni? Bystřičan Ondřej Velička ano. Za minulý rok jich urazil skoro 5 000 a také pro ten letošní má velké plány. Povídání s ním bylo zajímavé a inspirující – mnozí z nás si však o tolika běžeckých radostech mohou nechat jen zdát. 
Loni 14. ledna jsme pozorovali nad městem duhu, letos 17. ledna to bylo něco mnohem zajímavějšího. Nezvyklý optický jev vyfotila nad Hostýnem Jindřiška Nožičková a my se snažili přijít mu takříkajíc na kloub. Snad se to díky moudrým poradcům povedlo.
Téměř všechny barevné tiskové plochy jsme tentokrát věnovali snímkům hloubavých pozorovatelů města a podhostýnské krajiny. Vnitřní strany obálky jsou vystlány opálově laděnými krajinkami Františka Nedělníka, barevný dvojlist přináší skvělé letecké fotografie Jiřího Kučírka pořízené z kabiny ultralightu Moby Dick pilotovaného Milanem Obkráčilem. Proč má jejich štíhlý stroj jméno zrovna po bílém vorvani, na to jsme se výše jmenovaných zapomněli zeptat.
I letos chceme být zvědaví, hledat, smát se, psát dobré zprávy a po vzoru malého vnoučka jednoho z našich redakčních kolegů věřit, že za každou nehybnou věcí je pravdivý příběh o jejím původu, který se dá vyprávět na mnoho způsobů. Kdoví, zda velký svět protékající denním tiskem právě běží vpřed nebo vzad? Při sledování zpráv ze světa si často vzpomenu na skvělý Ecův román Jméno růže s detektivním příběhem ze 14. století. Na jeho konci zapálí fanatik Jorge klášterní knihovnu s poklady moudrosti celého křesťanstva a pozře otrávený rukopis Aristotelova pojednání o komedii a smíchu, který pokládá za ďábelský, jen aby ho už nikdy nikdo nemohl číst. „Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotni zemřít za pravdu,“ říká tam františkán Vilém z Baskervillu svému učedníku Adsonovi z Melku, „protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe. (…) Možná že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě…“
Ale dost velkých slov. Nový rok vám napíšeme takový, že ho slupnete jako malinu.

Ilona Musichina