Dovolím si vás provést některými momenty z historie našeho filmu, které zachycuje výstava Československý filmový plakát 1930–1992. Nejsem znalcem výtvarného umění. Všechny věci, které tady mám, pro mě dlouho znamenaly jen doplňky ke sbírce filmů. Až v posledních letech jsem s překvapením zjistil, že počet plakátů už vzrostl natolik, že by se z toho daly dělat výstavy. Mám jich v archivu kolem dvou tisíc. 

První plakáty, které jsme pro výstavu vybrali, mapují počátky zvukového filmu. Máme tu ale i jednoho zástupce němého filmu – Pancéřové auto režiséra Rolfa Randolfa z roku 1929. Kdo vytvořil plakát, není známo. Pak jsou tady plakáty z konce třicátých let nebo vzniklé za okupace – Ducháček to zařídí (1938, režie Karel Lamač, plakát od Otto Ušáka), Dívka v modrém Otakara Vávry (1939), plakát vytvořil Albert Jonáš, Provdám svoji ženu z roku 1941 s Vlastou Burianem, známý Přednosta stanice z téhož roku, Ryba na suchu Vladimíra Slavínského (1942), plakát opět od Alberta Jonáše, nebo proslulý Kristian režiséra Martina Friče (1940) – plakát podepsán příjmením Pavlík. Celá filmová produkce 30. let 20. století byla založena stejně jako u světového filmu především na hereckých hvězdách, takže většina plakátů představuje v detailu právě hlavní aktéry jednotlivých snímků. Vymyká se tomu snad jen jediný vystavený kousek z tohoto období, umělecky nejhodnotnější, plakát k filmu Gustava Machatého Extase z roku 1932 s prvky expresionismu. Tady byl výtvarníkem Willi Weigelt. Tři velké plakáty k filmům s Vlastou Burianem a k Dívce v Modrém jsem získal od sběratele Milana Wolfa z Prahy, s nímž jsem v kontaktu už 20 let. Mimo hlavních plakátů velkého formátu vycházely i menší, takzvané nudle, ty máme tady, pocházejí z období od roku 1933 do roku 1945.  Vybral jsem nejúspěšnější a nejznámější filmy. Jména tvůrců těchto plakátů většinou neznáme. Třeba Klapzubova jedenáctka v režii Ladislava Broma z roku 1938, Příklady táhnou (režie Miroslav Cikán, 1939). Tady je například film Velká přehrada Jana Alfreda Holmana. Kolem toho filmu se chodilo trochu po špičkách, a dokonce byl považován za kolaborantský, což je myslím přehnané. Natáčel se v letech 1940–1942, v reálné době, je to trochu sociální příběh inženýra, který je zneužíván svým šéfem, podnikatelem. Pokud byste okolnosti jeho vzniku neznali, nepůsobil by na vás film nepatřičně. Tenkrát ale vadilo hlavně to, že se odehrává za války, a přitom tomu nic nenasvědčuje.  Film se dlouho nehrál, poprvé se objevil na filmových kanálech kolem roku 2000 a byl těžko sehnatelný. Tady je pak ještě plakát velice zajímavého filmu – Jiný vzduch Martina Friče z konce 30. let. Ten film je unikátní především tím, že jako jediný živě zachycuje koncert České filharmonie dirigované Rafaelem Kubelíkem, která hraje Mou vlast. Na počátku okupace měly filmy vlastenecké zabarvení, jde o vzácný záznam. Autorem plakátu je Josef Burjanek.

Když opustíme 30. léta a válečné období, dojdeme k plakátům z 50. let.  Tady je voják Švejk ve filmu Poslušně hlásím Karla Steklého. Ke Švejkovi existovaly dva plakáty – toto je podle mého mínění nepodepsaný původní návrh Jiřího Trnky. Zde film z období kolektivizace Slepice a kostelník (1950). Taková smutná veselohra, kde se poprvé po válce znovu objevil Vlasta Burian v roli kostelníka-záškodníka. Je tady zastoupen i cestopisný film Zikmunda a Hanzelky Z Argentiny do Mexika (1955), Cesta do pravěku Karla Zemana z téhož roku. Z těch hodnotnějších filmů, které tady vidím, jsou to určitě Ztracenci (režie. Miloš Makovec, 1956). Nad námi svítá – tenhle Krejčíkův film z roku 1952 je taková úlitba bohům. Vypráví o hornickém úderníkovi, který se choval individualisticky, nemohl pochopit sílu kolektivu, ale nakonec zmoudřel. Krejčík se za ten film hluboce styděl. Natočil ho jen proto, že mu slíbili povolit natáčení filmu o Boženě Němcové, což byl jeho velký sen. Když jsem s ním mluvil krátce před jeho smrtí, ptal jsem se ho, jestli k filmu o Boženě Němcové existuje scénář. Říkal, že ano, ale že ho někomu půjčil a už mu ho nevrátili.

Tady je ještě plakát k zajímavému filmu Komedianti Vladimíra Vlčka (1953), to byla jedinečná režisérská osobnost. Natočil jak filmy době poplatné, tak i několik hodnotných filmů, k nim patřil například přepis románu Jarmily Glazarové Advent z roku 1956. Žižkovská romance z roku 1958, to je debut Zbyňka Brynycha, velice půvabný film, který zachycuje prostředí Žižkova a po všech stránkách navazuje na italský neorealismus. Patří mezi skvosty české kinematografie. Špionážní film Miloše Makovce Severní přístav z roku 1954. Taky tady máme film Jeden ze štafety (1952), celovečerní film o Emilu Zátopkovi. Byl zajímavý hlavně tím, že v době, kdy se natáčel, se Zátopkovi ještě příliš nevěřilo, a protože neměli záběry z jeho prvních závodů, nechali ho běhat po prázdném stadionu, zabírali ho v detailech a stříhaly se k tomu plné tribuny. Je taky zajímavé, že tam jako divák, tenkrát zcela neznámý mladý chlapec, vystoupil Vladimír Brabec, později oblíbený major Zeman. Naproti vidíme ještě dvě ukázky české plakátové tvorby padesátých let, jak tehdy vypadala typická grafika zasažená socialistickým realismem. Plakáty jsou z roku 1958, kdy se slavilo 60 let české kinematografie. Tehdy dali do distribuce několik předválečných filmů a udělali k nim nové plakáty. Máme tady Panenství režiséra O. Vávry (1937) a Paličovu dceru režírovanou Vladimírem Borským z roku 1941. Oba plakáty jsou podepsány jménem Příbramský.

Vedle vidíte plakát k filmu Hordubalové z roku 1937. Asi všichni víte, že Čapkův román, který byl pro film předlohou, se jmenoval Hordubal. Proč ta změna titulu? Režisér filmu Martin Frič pracoval předtím na Slovensku s Karlem Plickou na slavném Jánošíkovi. Když u nás došlo na zpracování Čapka, požadavky firmy, která film vyráběla, byly takové, aby zbyla role taky pro Pala Bielika, který se proslavil právě rolí Jánošíka. Nevím, jestli postavu Hordubalova bratra do scénáře Karel Čapek připsal, ale rozhodně ji tam přidali s jeho souhlasem. Připsaný bratr, to byl zdatný venkovský chasník, který skáče po horách a uplatňuje svůj fyzický vzhled a kondici.

A přejdeme k 60. letům. Šedesátá léta jsou asi nejvýznamnějším obdobím naší kinematografie. Poválečné zestátnění filmu se samozřejmě podepsalo na kvalitě snímků, v průběhu 50. let byly do značné míry naplněny představy o tom, že stát bude naši kinematografii podporovat, ale i kontrolovat. Díky politickému uvolnění v 60. letech došlo k tomu, že stát přestal tolik mluvit do obsahu filmů a filmy se staly pravdivějšími a umělečtějšími. Rozhodně v souhrnu snímků vzniklých za téměř 120 let rozvoje naší kinematografie vynikají. Pro toto období jsme se tedy s panem doktorem Nedělníkem, který mi pomáhal vybírat plakáty, zaměřili na výtvarníky. V 60. až 80. letech totiž u nás došlo k poměrně unikátní situaci, která neměla ve světě obdoby. Na plakátech, z nichž postupně vymizeli hlavní aktéři filmů, se začala objevovat skutečná umělecká díla. Také na nich pracovali nejlepší výtvarníci své doby. Mnozí z nich neměli možnost se uplatnit ve svém oboru, takže se pro ně tvorba plakátů často stávala jediným zdrojem obživy a vítanou možností seberealizace. Mnohdy i k filmům, které pak nestály příliš za zmínku, vznikly vynikající a dodnes velice ceněné plakáty. Mimochodem, možná víte, že nejslavnějším českým plakátem byl plakát z roku 1970 k filmu Něžná od Olgy Poláčkové Vyleťalové. Jak jsem zjistil, v současné době se jeho cena pohybuje kolem 20.000 Kč. Ve vedlejší místnosti pak máme plakát od téže autorky k filmu Radúz a Mahulena.

Tady všichni poznáte Káju Saudka, komiksový plakát k filmu Kdo chce zabít Jessii. Saudek vytvořil plakáty k několika filmům. Zajímavý je plakát Antonína Dimitrova a Karla Vacy k filmu Spalovač mrtvol z roku 1968, velice slavný film. Tady je plakát od Jana Tománka z roku 1963 k filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour, plakát K. Vacy k filmu Adelheid Fr. Vláčila z roku 1969. Tady jeden plakát z kolekce Josefa Vyleťala k filmu Všichni dobří rodáci. Josef Vyleťal byl asi vůbec nejceněnějším výtvarníkem filmového plakátu u nás. Máme tu i jeho Valerii a týden divů (režie Jaromil Jireš, 1969). Tady velice slavný plakát k debutu Miloše Formana Černý Petr (1963) od sochaře Zdeňka Palcra. Plakát byl nějaký čas zavrhován kvůli nahé ženské postavě v koláži a tisknout se musel bez ní.

Z novějších filmů a filmových plakátů máme ve druhé místnosti zastoupeny práce výtvarníka Zdeňka Vlacha, tady je Karel Tessig a jeho plakát k filmu Kainovo znamení z roku 1989 natočenému podle scénáře Vladimíra Kőrnera. Neprakta, Dým bramborové natě režiséra Františka Vláčila s plakátem od Zdeňka Zieglera. Jaroslav Sůra – Oldřich a Božena, Hrubínova hra, kterou zfilmoval Otakar Vávra. Všichni mají talent, to je film zlínského studia, tady Josef Pinkava – Chlapi přece nepláčou (výtvarník Milan Grygar). Jeho další film Cizím vstup povolen z roku 1986 a Vratislav Hlavatý, výtvarník zajímavý i tím, že dělal večerníčky pro děti. Džusový román Fera Feniče, to je Eva Švankmajerová, plakát k filmu Srdečné pozdravy ze zeměkoule, jak je na první pohled zřejmé, je dílem Vladimíra Jiránka. Najdeme tady i Zahradu Jan Švankmajera (1968) či Poslední leč Vladimíra Síse s plakátem Petra Síse. Jako svérázný tvůrce plakátů se projevil i režisér Juraj Jakubisko – zde plakát z roku 1992 k filmu Lepšie byť bohatý a zdravý, ako chudobný a chorý.

A tamhle máme Kulhavého ďábla (plakát od Antonína Dimitrova). To je takový trošku zvláštní film Juraje Herze z roku 1967. Měl to být film o neřesti. Ještě před začátkem natáčení mu ale všechny neřestné scény zakázali, z filmu zbylo torzo a on pak točil naprosto otráven. Vznikla z toho hudební komedie s Václavem Neckářem a Herz si v ní s nechutí zahrál titulní roli. Občas prý zapomínal i to, na kterou nohu má kulhavý ďábel napadat. No, točení procenzurovaného snímku ho zkrátka nebavilo. Film má ale velice zajímavě výtvarně řešené titulky – jsou dělané stejně jako v klasické britské sérii filmů Růžový panter. Podobnou techniku pak tvůrci využili ještě ve filmu Holka na zabití… Přijela k nám pouť, to je jeden z velice slavných filmů režisérky Věry Plívové Šimkové, plakát opět Karel Vaca. 

Samozřejmě nemohu při této příležitosti nezmínit, že Zlínské filmové ateliéry založené v roce 1936 letos slaví výročí. Napřed tam vznikaly hlavně baťovské reklamní snímky, ale koncem 30. let už byl zájem i o hranou tvorbu. Otakar Vávra natočil celovečerní film Kouzelný dům podle K. J. Beneše. Ve Zlíně se před nuceným nasazením za druhé světové války ukrývalo velké množství umělců a vedení zlínských ateliérů jim umožnilo pracovat.

A výstava skoro končí Kaňkou do pohádky Oty Kovala (1981), plakát opět od Karla Vacy, a dvěma trezorovými filmy. Oba plakáty jsou z doby po 90. roce – Ucho (1970) Jana Procházky a Karla Kachyni, to patří mezi desítku českých filmů, které putovaly do trezoru, aniž by se dostaly do kin. A také Žert Jaromila Jireše z roku 1968, natočený podle slavného románu Milana Kundery.
Na výstavě najdete také díla dalších renomovaných výtvarníků, kteří se stali součástí dějin československého filmového plakátu – Theodor Pištěk (Upír z feratu Juraje Herze, 1982), Petr Poš (Dobří holubi se vracejí, rež. Dušan Klein, 1988), fotograf Jan Saudek (Rekviem pro panenku, rež. Filip Renč, 1991), Filip Heyduk (Obecná škola Jana Svěráka, 1991), Adolf Born, Stanislav Holý, Emma Srncová, Jiří Šalamoun a další.

 Který byl vůbec první český barevný film?
Jan Roháč z Dubé, vznikl v roce 1947. Teď se uvažuje o jeho digitalizaci, ale byl natočen na velmi nekvalitním východoněmeckém filmovém materiálu, nic lepšího tehdy nebylo, takže jsou s ním potíže. Víc barevných filmů u nás začalo vznikat až ve druhé polovině 60. let.  Barevné filmy už pak byly výrazně levnější. Širokoúhlý barevný film u nás poprvé vznikl v roce 1957, jmenoval se V proudech a natočil ho Vladimír Vlček. To byla naše první filmová koprodukce se západem, s Francií. Hlavní roli v tomhle českém filmu hrála Marina Vladi a objevil se tam i mladý a tehdy zcela neznámý herec Robert Hossein, který později proslul jednou z hlavních rolí v sérii filmů o Angelice.

Co víte o celovečerním filmu s Vladimírem Menšíkem, který se točil v Bystřici pod Hostýnem? 
Jmenoval se Hurá za ním, točil se v roce 1987 a já v tom měl trochu prsty. Pro Menšíka to byl jeho poslední film, zdravotně byl na tom tenkrát už špatně. Večer po natáčení ho vždycky vozili k docentu Rybkovi do Zlína, aby se tam dal dohromady, ale on prý stejně nebyl poslušný pacient a celou noc tam místo odpočinku bavil sestřičky. Film u nás natáčel režisér Radim Cvrček. Já jsem se s ním sešel poprvé dva roky před tím, když se u nás točil pro slovenskou televizi seriál Safari. Pan Cvrček byl velice kamarádský člověk a tehdy sem s ním přišlo množství velmi slavných herců – Michal Dočolomanský, Milan Kňažko, Zuzana Cigánová, Lubomír Kostelka…Vzpomínám na krásné večery na Podhoranu, byl jsem pozván i na natáčení. Tenkrát točili scény v jeskyních v Teplicích nad Bečvou. Slovenská televize seriál asi před dvěma roky reprízovala. Radim Cvrček mně pak chtěl dát honorář za to, že jsem filmařům vycházel vstříc. To jsem samozřejmě odmítl, ale poprosil jsem ho, až bude mít nějaké hezké téma, nový scénář, který by se dal natočit u nás, aby zavolal a já že zajistím ubytování… Za dva roky se opravdu telefon ozval, Radim Cvrček scénář měl a ptal se mě, jestli bych chtěl, aby hlavní roli hrál pan Hrušínský nebo pan Menšík. To mě rozesmálo. No a tak se začala točit dětská detektivka Hurá za ním. Filmaři bydleli v Bystřici celý měsíc. Film jsme uvedli v rámci přehlídky Náš kraj a film letos na jaře. Pro město je zajímavý, jinak ale nešlo o nic mimořádného. Šel do kin v roce 1988 jako dětská detektivka a po roce 1989 zapadl.

Co nového chystáte?
Teď zrovna větší filmové pásmo v Dobrušce, bude to 16.–18. září. Věnujeme ho filmovým podobám díla Bohumila Hrabala. Hostem bude pan Koliha, režisér, který natočil Něžného barbara, i se svou maminkou, která byla přítelkyní pana Hrabala. Bude tam zapůjčena výstava z Nymburka, z muzea Bohumila Hrabala. Část filmových seminářů se uskuteční v místním pivovaru, kde se budou promítat Postřižiny. Kdyby se tedy někdo chtěl vypravit do Dobrušky, dejte mi vědět. Další plánovaná akce se bude konat ve Zlíně. Pokoušíme se společně s tvůrci zlínského filmového festivalu o přenos bývalého Filmového Tesáku na další místo. Akce by se měla uskutečnit 21.–23. října v rekreačním středisku blízko Zlína. Informace o místě konání a o programu určitě včas zveřejníme. Jisté je, že v programu bychom rádi připomněli nejvýznamnější tvůrce letos jubilujících zlínských filmových ateliérů. No a příští jaro, v podobném termínu jako letos, by se měl uskutečnit druhý ročník bystřického filmového minifestivalu. Pokud všechno dopadne tak, jak chceme, tak by tentokrát naším ústředním hostem měla být herečka Alena Mihulová. Program věnujeme jejím filmovým rolím a práci jejího manžela, režiséra Karla Kachyni.  Budeme rádi, když se zúčastníte.  

Připravili: Vítězslav Tichý, msch