Někde jsem četla, že spolehlivým nositelem vzpomínek jsou vůně. Něco na tom bude, už mnohokrát jsem si to na sobě ověřila. Naposled nedávno při vyjížďce na kole. U posečených obilných lánů se mi vynořily vzpomínky na rozpálené letní dny před mnoha – minimálně čtyřiceti – lety.  Jako malou mě hlídala babička s dědou, do školky jsem chodila až pár měsíců před 1. třídou. A protože měli doma slepice, chodily jsme s babičkou na klásky. Když se sklidilo obilí a odjely kombajny a balíkovače z pole, vyrazily vesnické robky na klásky. Do jedné ruky staré tašky, za druhou ruku vnouče, a šlo se. Jak já jsem to nesnášela! Babička si asi myslela, že i já něco nasbírám, ale mně se to brouzdání nekonečným strništěm zdálo nekonečné. Chodily jsme křížem krážem, sem tam v dálce další robečky, a sbíraly jsme zapomenuté klásky, abychom je v taškách přinesly pro domácí chov. Krátila jsem si chvíli tím, že jsem si klásky skládala do ruky jako kytici, kolik se mi jich tam vejde. Babička byla rázná žena neznající zahálky, proto jsem dostala hned vynadáno, co a proč to dělám, že hned všechno mám dát do tašky. Nejvíc jsem dostala "hubové", když jsem ztratila vršek od malé bandasky. Měly jsme v ní vodu na pití, ale já jsem ho nějak zapomněla kdesi na zemi. Pak jsme chodily hned vpravo a hned vlevo a hledaly a hledaly. Bez něj bychom snad nešly domů. Děda měl zase na políčku vyseto pár řádků kukuřice.  Na podzim jsme ji vázali na půdě na trámy, aby uschla, a v zimě se vylupovalo zrno. To šlo dost těžko. Ale dědovi šla práce od ruky jedna báseň, takže to vypadalo snadno. Chtěla jsem dokázat, že jsem šikovná, a loupat taky. Moc jsem toho neudělala, ale mozoly na palcích jsem měla pořádné.

Když jsme byli trochu starší a mohli pobíhat venku bez dozoru, chodili jsme se dívat na pole na kombajny. To byla zábava! Jak někdo viděl projíždět kombajny po silnici, už jsme šmejdili, kde sečou, domluvili jsme se tři čtyři a šlo se. Ty nejstarší kombajny byly tmavě vínové, obrovské stroje. Někdy nás jezeďáci (asi něčí tatínci nebo strýci) vzali do kabiny a kousek svezli, úžasný zážitek! Rádi jsme sledovali, jak vedle kombajnu popojíždí auto s korbou a přímo za jízdy do ní frká obilí. Pak nastoupily balíkovače. Pamětníci vědí, že vedle nich jel většinou zrovna traktor s vysokou vlečkou, do které balíky padaly. Nebo zůstávaly na zemi a sbíraly se pak na valníky. Na balíkovači běhalo do výšky rameno, které stlačovalo slámu. A právě toho ramena jsme se, nevím proč, báli a na pole se dívali jenom z meze. Zato stohy! Přísně zakazované, a tak vábící! Z balíků, které tehdy bývaly hranaté, se většinou pod Kozincem nad Chvalčovem stavěl stoh. A do stohu se nesmělo. Kdo byl na stohu spatřen, doma dostal a i ve škole ho čekal postih. My jsme tomu vábení chvíli odolávali, ale ne dlouho. To bylo něco! Šplhali jsme po balících až nahoru – krásný rozhled! Pak jsme se vozili po šikmé straně stohu dolů nebo skákali z výšky do měkkého. Navíc to mělo příchuť zakázaného ovoce. Je s podivem, že se nám nikdy nic nestalo. Naštěstí! Nikdo neskočil do mezery a nepolámal se, nikdo nepropadl dovnitř a neudusil se.

Dalším lákadlem byla oprava potoka a regulace břehů. Navezly se hromady velkých kamenů a roury, snad to tehdy bylo spojeno s plánovanou výstavbou Vesničky SOS. První ze všeho přijel pásák a trhal z koryta nálety a stromky. Jezdil i přes splávky – to bylo podívání! Nejdříve jsme se dívali z mostu, pak se osmělili a poprosili o svezení. Pan řidič nás občas svezl, právě jízda přes splávky byla lákadlem. Mezi sebou jsme machrovali, kdo přes kolik splávků přejel. No a ty složené roury nám taky nedaly spát. Prolézali jsme jimi, jak byly složené na hromadě. Asi nebyly až tak moc široké, protože jsem se v jedné šprajcla. Měla jsem tehdy čepici a bambulí a v půlce trasy jsem zjistila, že nemůžu zvednout hlavu, abych se podívala, jak ještě to mám daleko. To byla celkem hrůza. Vrátit se nešlo, podívat se dopředu taky ne. Myslím, že nikdy více jsem tam nelezla. Někdy v té době se zpevňoval i most přes Bystřičku, aby přes něj mohla nákladní auta na stavbu Vesničky. Další vyžití pro nás!  Dříve jsme pod mostem prolézali po šikmých kamenitých březích. Teď nám most vylepšili o široké kulaté vzpěry. Jak píďalky jsme po nich šplhali nahoru, soutěžili, kdo výše, každý na jedné nad vodou. A protože byly napuštěné impregnací, umíte si představit, jak jsme vypadali. Od prolézání trubkami jsme byli jak z vápenky, ale pořád to šlo vyprášit, teď ale ani náhodou. Dostala jsem párkrát i na zadek, protože černota a asfalt pustily jen těžko a jen ředidlem. První se čistila kůže a pak oblečení. A toho smradu! Mnohokrát se tepláky musely i vyhodit.

Ještě si dovolím jednu vzpomínku z velmi raného dětství, kdy na trati z Bystřice na Loukov přestala jezdit parní lokomotiva. Pamatuji si matně, že ještě můj děda chodil na žňovou hlídku kolem trati kontrolovat, jestli nechytlo pole od jisker. A pak najednou začaly jezdit dýzláky. Pro nás nevídaná novinka. Chodívali jsme se na ten zázrak dívat polní cestou blíž k trati, ale jenom kousek. Vzpomínám si, byly mi tak 4 roky, že tehdy u trati rostl len a celé pole nádherně modře kvetlo.
Kdyby se té době plné zážitků dalo poděkovat, tak se i pokloním. Za krásné dětství. Přeju všem barevný podzim.