Milí čtenáři,

znáte je, ty návraty – z pozvolných rán s kávou do postele a z večerů pod lampou v rytmu blues, z líných houpacích sítí prázdninových dnů: zpět! Do školy, do práce, k pravidelnému tikání a zvonění. Teď! Tak přesně takhle to bylo. Po měsíční přestávce se do redakce Zpravodaje, nadmíru uvolněné, začaly sbíhat informace ze všech možných koutů a okolních kopců jako splašené stádo ovcí. Krajské volby – za dveřmi; nový zákon o sociálním bydlení – ach jo (zdůvodnit a opatřit názory několika stran); nový pan farář – propánajána, v Bystřici je už od července; nová ředitelka Střední školy nábytkářské a obchodní – rychle na návštěvu, než vypukne školní rok; běh na Hostýn startuje ve dvě z náměstí – běžet tam neprodleně; koncert na Hostýně – zajistit si místo v první řadě (jinak vyfotíš jen široká záda ladiče cembal) a na vždy skvělou a zasvěcenou recenzi kolegy Malénka čekat trpělivě; pojednat o nadmořské výšce Bystřice pod Hostýnem? – jedině pod dohledem pana doktora Barboříka; Cestování v čase – vypůjčit si scénář kvůli přesnému znění té pěkné historky o lásce kyperského prince a francouzské princezny; Alena Doleželová mistryní světa v minigolfu – do čela sportovní rubriky; kácení stromů v Zahájeném – vysvětlit, sehnat odborníka na boj s kůrovcem; stěhování prodejního stánku na sídlišti – oskenovat skvělá špionážní fota od paní Nevřalové; Bystřické dřevosochání 2016 – pozvat na vernisáž; komentovaná prohlídka výstavy filmových plakátů – text poslat panu Tichému k opravě, přejmenovat režiséra světového jména a plést si úředníka s úderníkem není žádoucí; staré raportní knihy – pro velký úspěch vymámit z kolegyně Evy další díl (staré fotografie bystřických strážníků už prý ale došly); a pozor, padá zámecká zeď! – vlastně ne, prochází rekonstrukcí, napsat, hned… No to by jeden utek´. Ovce moje, ovce, nech vás pase, kdo chce… Ale už klepou na redakční dveře Ladislava Hradilová s Daliborem Kolbingerem, vždy vítaní, milí hosté, a jako svátost pokládají na stůl rukopis nové dlouho očekávané knížečky pro naši Edici – Valaši, salaše a žinčičné lázeňství v našem kraji. Ano, ano, dáme se do ní se vší důkladností a (zatím je to tajné) do Vánoc snad vyjde.
„Takhle si přece se stádem neporadíš,“ promluvil ke mně blízký hlas, „ne všechno naráz, hezky jednu ovečku po druhé, jemně ostříhat každou zvlášť, vlnu uložit…“ A tak jsem dala na jeho rady a přestala stádo vnímat. Výsledek? Všechny zprávičky a reportáže tu najdete napojené, nakrmené, pečlivě vytvarované a vlnou obložené. A ještě editorial – poslední malá domů….
Je tady září, měsíc jako stvořený k filosofování, a to by člověk neměl probendit ve spěchu. Léto ještě slyšet jako ozvěnu, za tmy se z luk od Babyky nese zvuk bubnů, koně popocházejí ve vysoké trávě, na loudonském hřbitově žije osamělý zajíc polní jménem Ernst Olivier – jen prosím nedupat. „V tom je celý smysl života,“ praví zas blízký hlas, „že prostě žiješ, že žiješ, že se to všechno tak náhodně, a přitom správně seběhlo.“ A díváme se spolu nahoru do podzimního halasovského nebe („vy vlasy starých žen"), jak pavouci házejí svá lasa po větru, aby se ještě stihli připoutat k odlétajícím vzducholodím.

Krásné září den po dni.

Ilona Musichina