Stáže vysokoškoláků z různých zemí na středních školách v České republice jsou pořádány v rámci projektu Edison mezinárodní studentské organizace AISEC, která působí také při univerzitě T. Bati ve Zlíně. Pozvaní zahraniční stážisté každý týden pobývají na jiné střední škole v kraji a snaží se během připravených multimediálních přednášek prezentovat kulturu své země. Akce probíhá v angličtině a její cíl je dvojí: studenti si procvičí angličtinu – většinou s nerodilými mluvčími, a dozví se něco o mateřské zemi přednášejícího. Mluví se hlavně o základních geografických a historických faktech dané země, ale když je hotovo, je možné probrat všechno, co středoškoláky zajímá.

Každý ze stážistů má denně pro své prezentace zajištěno pět vyučovacích hodin a ve volném čase pak pro ně program vymýšlejí domácí studenti. Georg učil studenty řecké lidové tance. Li Xiao Tang, jíž všichni v holešovské škole začali říkat Karina, mimo jiné prozradila, jak se připravují speciality čínské kuchyně, předváděla čínskou kaligrafii, mluvila o vynálezech, hudbě a cvičila se studenty tai-či. Při přednáškách ohromila místní skvělou v počítači připravenou prezentací, která vedle běžně užívané powerpointové působila jako papoušek vedle vrabce. „Zahraniční návštěvníci přinášejí něco nového, překvapivého a je dobře, když nejsou rodilí mluvčí – naši studenti se tak mohou v angličtině setkat s různými typy výslovnosti. Na naší škole se snažíme angličtinu učit právě se zřetelem ke konverzaci a živé řeči, jako jazyk mluvený, prostředek dorozumění. Pokud se jedná v přednáškách o specifická složitější témata, domlouváme se s našimi studenty čtvrtých ročníků, kteří jsou v angličtině pokročilí, aby případně tlumočili,“ říká Mgr. Irena Solařová z holešovského gymnázia.

Karina v Číně studuje statistiku, bakalářský program, magisterský by chtěla začít v Americe. George studuje environmentální nauku, ochranu přírody. Třetí stážistka Natasha z Řecka chce v budoucnu pracovat jako učitelka. Stážistů mělo být v březnu na holešovském gymnáziu víc než tři, ještě o jarních prázdninách to vypadalo, že přijede i student z Ghany, ale nepodařilo se. Každopádně se v předstihu hlásila početná skupina domácích, kteří chtěli stážisty u sebe ubytovat. Nakonec vzhledem k věku a jazykové pokročilosti vyhrály Kristýna Štípková z Bystřice pod Hostýnem a Alena Jurásková z Chvalčova. Nejprve měly trochu obavy, jestli svým hostům dobře porozumí, ale všechny bariéry prý padly hned na začátku.

George: Jsem z Řecka a je mi 20 let. Pocházím z Mitilini, hlavního města ostrova Lesbos. Mám rád hudbu, hlavně jazz, a rád cestuju a poznávám nové lidi. Musím říct, že kolem Bystřice je opravdu nádherná příroda a že se mi tu moc líbí, nejvíc řeka. Klidně bych tu mohl žít natrvalo.

Alena: Když ho poslouchám, tak vidím úplně jiný svět, třeba s ním ani ve všem nesouhlasím, každý máme svůj názor. Chce se hodně bavit o politice, o krizi v Řecku, a to tedy vidí úplně jinak než my. A je takový… sebestředný, asi. George by tady nejspíš zůstat nechtěl – až vystuduje ochranu přírody, chce se starat o tu řeckou. Má velké plány. A hodně mluví – rodičům musím pořád něco překládat. Někdy si vybírám, co přeložím, a co ne…

Karina: Jmenuji se Li Xiao Tang, Li je příjmení. Tady mi říkají Karina. Když napíšete moje jméno čínsky, jsou v něm dva znaky pro strom – rodiče chtěli, abych dobře rostla. Žiju ve městě Changsha, hlavním městě provincie Hunan, na jihu Číny. Je mi jedenadvacet let, ráda sportuju, cestuju a fotím, ráda zkouším něco nového. Changsha má 800 000 obyvatel, Bystřice je menší a na ulicích tu nejsou žádné semafory. Zaskočilo mě, že tady v obchodech tak brzy zavírají – u nás můžete nakupovat i v noci. Lidi jsou tu boží! V Bystřici jsou hrozně zvědaví a chtějí toho o Číně hodně vědět. Vaří mi tu různá zajímavá místní jídla a byli jsme i tancovat. Jistěže bych sem chtěla někdy znovu přijet, pokud by se mi podařilo dostat vízum. Ale natrvalo žít bych tu asi nemohla, možná ve stáří – myslím, že je tu klid, příjemní lidé, je tu bezpečno.

Kristýna: Já jsem byla hodně překvapená, co jsem se od Kariny dozvěděla. V Číně je to hodně jiné než u nás, třeba pokud jde o stravovací návyky. Překvapilo mě, že si po večeři nechce sednout, že 30 minut stojí a říká, že je to zdravé… Taky prý u nich vůbec nejedí máslo, protože je moc kalorické. Mandarinku si oloupe a jí ji jako jablko. Chtěla vařit nějaké čínské jídlo, po něm se jí hodně stýská, ale tady je s tím problém, tady tak v supermarketu čínské nudle. Byli jsme se podívat v bistru na bystřickém náměstí, ale tam se jí nelíbilo, říkala, že tam žádné čínské jídlo není, že je to jen náhražka. Chtěli jsme doma, aby mluvila čínsky. Naučila mě pár základních slov – na zdraví, děkuju a tak. Ukazovala nám, jak se jí hůlkami. Je na ní hodně poznat, že mají u nich ve škole přísný režim, daleko přísnější než u nás. Vstává prý v šest, do sedmi se dopraví do školy, pak mají všichni půlhodinové cvičení a pak poslouchají každodenní projev ředitele školy. Kdo ze studentů něco minulý den provedl nebo se mu něco nepodařilo, musí se při téhle příležitosti do rozhlasu všem omluvit. Pak se čtyři hodiny učí, odpoledne mají zase čtyři hodiny. A po vyučování zůstávají ve škole a až do jedenácti večer studují. A tohle všechno šest dní v týdnu!
Karina je naprosto přesná, vždycky chodí načas, nikdy se nezdrží, není vybíravá v jídle. Prý nikdy nebyla v Číně ani na diskotéce... Vezmeme ji aspoň do Sušila na zumbu.

Alena: George si z ničeho nic moc nedělá. Zrovna v pondělí, už bylo deset minut do odchodu, a on ještě pořád nevstával! Musela jsem ho vzbudit. V Řecku je krásně, chtěla bych se tam někdy podívat.

Kristýna: I v Číně musí být nádherně. Karina mi ukazovala fotky krajiny, kterou se inspirovali pro film Avatar, čínské zahrady, parky.

Alena: Myslela jsem, že domluvit se bude problém, že nejsem moc dobrá v angličtině, ale my se na sebe jenom podíváme, a už si rozumíme. To mi zvedlo sebevědomí, že si rozumíme, to jsem nečekala.
 
„Smysl celé akce je také v tom, že naši studenti pochopí, jak mohou se svými znalostmi angličtiny naložit, že mohou cestovat do zahraničí a poznávat lidi a nové země. Anebo vidět svůj domov a kulturu z odstupu a hlouběji je pochopit. Až se dostanou na vysoké školy, budou mít jistě možnost se podobných programů v rámci organizace AISEC zúčastnit nebo je také organizovat,“ dodává Mgr. Irena Solařová. 
            msch