Dobrodružná cesta na Karakolská jezera
V okolí Čemalu je bezpočet možností pro výpravy za krásami přírody. V centru městečka sedí pod slunečníky u stolečků mladí lidé a prodávají zájezdy. Zastavila jsem se   u všech tří. Zjistila jsem, že všichni prodávají celodenní zájezdy ke Karakolským jezerům. Někteří ještě k tomu prodávají sjezd řeky Katuň na raftech. Mají tu také půldenní zájezdy. Například k vodopádům. Nejvýhodnější cena na Karakolská jezera je 1.000 rublů. Odjezd od turistické základny ráno v 6.30. Jak mi slečna vysvětlila, jede se na jedno místo, odkud pak je možnost jít k jezerům pěšky 6 km nenáročným terénem nebo jet terénním autem. A další možnost, jak se k jezerům dostat, je jízda na koni. Zvolila jsem možnost číslo jedna. Půjdu pěšky, těch šest kilometrů nenáročným terénem je maličkost. Cestou do svého přechodného domova jsem si zjistila, odkud autobus odjíždí.

 V 6.30 před „turbazou“ (turistickou základnou) nikdo nebyl. No co, počkám. Kolem sedmé hodiny přijely tři vojenské náklaďáky značky ZIL. Jsou to auta, která projedou snad všude. Zapátrala jsem v paměti a naskočilo mi, že mají spotřebu 100 litrů na 100 kilometrů. Tak tím jsem ještě nejela. Šlápnout do železného oka stupačky, veliký krok – a jsem nahoře. Sedám si na jedno ze starých autobusových sedadel k okýnku. Skříňový přepravník se naplnil cestujícími. Při čtení jmen účastníků to moje v seznamu chybělo. Stvrzenku od zaplacení přece mám. Za 3 minuty mi slečna přinesla nějaký „voudžr“. Nepochopila jsem, na co mi ten papír je. Odjezd!

 Brzy jsme odbočili z hlavní silnice do nějakého jiného údolí. Míjíme pár chalup. Náhle se zpevněná polňačka dramaticky změnila a za chvíli zmizela pod vodou. Vzali jsme to po louce, jako mnoho našich předjezdců. Řvoucí motor hnal všechna čtyři kola stále vpřed. Celé auto se divoce kymácelo, slečna na protisměrném sedadle vepředu spadla na podlahu. Vjeli jsme do řečiště. Nevěřila jsem svým očím. Proč nejedeme po mostě? Vždyť jedeme vedle něj!? Po vydatném nočním dešti se zpěněná voda valila přes velké balvany. Naše auto se zmítalo za strany na stranu, nahoru dolů a plynule postupovalo vpřed. Polorozpadlý most by nás evidentně neunesl. Vyjeli jsme na břeh a najeli na cestu. Po sto metrech se cesta ztratila v obrovské kaluži rozměrů malého bazénu. Voda sahala až k okolním stromům. Nikdo neví, jak je maxikaluž hluboká a jaké záludnosti ukrývá její dno. Celé auto se chvěje a zmítá sebou. Ještě že jsem si vybrala k sezení tohle místo. Cestující sedící v protisměru na sedadle vepředu mají už otlučené hlavy. Malý chlapec zvrací. A už je tu další řeka! I tu zdoláváme a pokračujeme po cestě necestě. Těch brodů bylo celkem sedmnáct. Po třech hodinách jízdy s jednou 15minutovou přestávkou zastavujeme na louce, kde stojí několik chatek. Konečná, vystupovat!

 Ujímá se nás naše průvodkyně. Lidi se rozdělí a skupina pěších neprodleně vyráží. Jsme v časovém skluzu. Cesta lesem je příjemná. Jdeme svižně, žádné zdržovačky. Starší ženy s taškami v ruce to asi po dvou kilometrech vzdávají. Můj zlomený malíček v botě hodně bolí. Začínáme stoupat do prudkého kopce. A to je začátek. Velmi prudké stoupáni se střídá s prudkým stoupáním. Jdu jako robot. Jsem na konci sil. Malíček bolí stále víc. Jenže já to dokážu! V duchu jsem osočovala slečnu, která mi prodala lístek. Určitě tudy nikdy tu svou tlustou zadnici pěšky netáhla! Pokud u jezer kdy byla, jela určitě autem! A tak jdu a jdu. Široko daleko není živáčka. Snad jdu správně, snad jsem se neztratila! Všichni jsou přede mnou nebo daleko za mnou.

 Najednou chodník prudce klesá. Hurá! Vidím vodu! Jsou tam i stany! Konečně! První jezero.Z lesní stezky vidím v dálce na louce stát pod stromy minimálně 50 osedlaných koní. Říkám si – koňské depo. Kolem koní mířím k chatkám. Snad tam potkám lidi, se kterými jsem šla. V celé výpravě jsem jediný cizozemec. Sedám na lavičku před hangárem, ve kterém si skoro všichni výletníci objednali za 300 rublů oběd. Sedím a hledím „do blba“. Dokázala jsem to! Jsem borka! Jen to pomyšlení, že zpět půjdu stejnou, cestou mi kazí náladu. Naše skupinka se pomalu schází. Slečna průvodkyně láká všechny na procházku k jezerům. Je to jen trošku do kopce. Nechávám se přemluvit a jdu s nimi. Nevidět dalších pět jezer by mi bylo líto, když už jsem se vydrápla až sem. Od slečny dostávám cennou informaci. Na 8 kilometrech jsme vystoupali 1 000 metrů převýšení.

 Velké kameny v potoce, kterým jdeme, nepříjemně kloužou. Za malým lesíkem začíná planina. Nic než kámen. Doslova „kamenopád“. No to je zas terén! Upadnout tady – no, líp si to ani nepředstavovat. A tu po levé straně – nádhera! Horská louka plná květů! Žlutá, růžová, oranžová, modrá! Louka je lemována asi metr vysokými keříky zakrslých vrb, olší a bříz. A je tu jedno jezero. Támhle další a o kus dál ještě jedno. Je to doslova jezerní planina ze všech stran obehnaná hradbou skal a prudce stoupajících srázů lysých hor. Snad je to bývalý kráter sopky! Nad posledním, pátým jezerem prudce vybíhá skalnatá hora pokrytá ledovcem. Teď abych se snad sama před sebou uklonila. Tvar ledovce odpovídá obrazu hory s ledovcem, který je vidět z velké dálky. Jsem opravdu borka! Povedlo se mi to i přes nepříjemný hendikep zlomeného malíčku. Ostatní ještě šli obejít celý kráter. Já sedím na vyhřátém kameni, fotím a nabírám síly. Pomaličku dojdu zpět k hangáru. Minimálně hodinu čekám na zbytek výpravy. Už je 16 hodin! Do údolí k autům zrychlený přesun. 8 kilometrů v těžkém terénu za necelé dvě hodiny. Žádné zdržování, rychle nasedat, jedeme! A vy paní z Československa, pojďte, sednete si se mnou k šoférovi, ať máte ten správný zážitek! „Vperjod!“ Zážitek to tedy byl unikátní! Voda z „bazénů“ na cestě chvílemi stříkala otevřenými okny až do kabiny. Sedmnáct brodění potoky a říčkami bylo kolikrát opravdu „o hubu“. Z kabiny přepravníku se to ani tak hrozné nezdálo. Obdivovala jsem a zároveň jsem chválila šoféra. Moje lichotivá slova chvály dělala čerstvému důchodci evidentně radost. Když jsem pochválila i auto, vzpomněl si, že před dvěma lety tady byl nějaký muž, který pracuje v automobilce Tatra. Prý si pěkně popovídali. Slečna si nepamatuje, že by tu kdy jaký Čech byl. Do Čemalu jsme se vrátili už potmě. Bylo kolem 22 hodin. Táňa i její otec na mě doma netrpělivě čekali. Měli prý strach, jestli se mi něco nestalo.
 

Sama do hor
 Během svého pobytu v Čemalu jsem si dopřála ještě jeden soukromý minivýlet. Nad Čemalem ční nádherné hory. Jedna mě obzvlášť provokovala. Táňa není žádná turistka a ani do lesa ji nebaví chodit. Je tam prudký terén a má strach, že by se zranila. V neděli po obědě jsem prohlásila, že jdu do lesa. Byli zvyklí, že chodím na procházky skoro denně. Svůj plán  s horou jsem taktně zamlčela. Borový les byl stále řidší a terén prudší. V jednom místě   v nedávných letech les. hořel. Některé ohořelé stromy se zuhelnatělou kůrou kupodivu nesly zelené koruny. Rostly tu vynikající maliny a spousta rostlin stejných jako u nás. Les pozvolna končil a vystřídal jej prudce stoupající terén s travnatým porostem s nestabilním kamenitým podkladem. Kameny pod nohama se drolily a pohled ze svahu byl hodně nepříjemný.   V duchu jsem volala ku pomoci všecky místní skřítky a svoje andělíčky strážníčky. Bylo mi jasné, že jsem si ukousla hodně veliký kus koláče. Kdyby to věděli Táňa a děda! Ještě že jsem mlčela! V půlce hory jsem byla odměněna nádhernými pohledy do údolí. Řeka Katuň se leskla jako zelená stuha, ke které směřovaly pravoúhlé ulice Čemalu. Jižní obzor zdobilo pásmo vysokých hor, které jsem z nížiny vidět nemohla. Z úplného vrcholu hory bylo vše ještě zajímavější a krásnější. Městečko Čemal bylo hluboko pode mnou a jednotlivé domky  v pravoúhlých ulicích už nešlo skoro rozeznat. Hory v dálce otevřely naplno svou náruč a ukázaly se mi v plné nádheře! Se slzami v očích jsem hleděla na tu mohutnou a čistou sílu přírody. Jak nádherná jsi, Matko Země! A my lidé tě vykořisťujeme nevídanými způsoby. Děkuji, že jsem se sem dostala!

Na hřebeni hory nastal neuvěřitelný zlom, co se týká vegetace. Z mé strany nevlídný kamenitý terén se o dva metry dál na opačně klesajícím svahu přeměnil v hustý pažit s všelijakými květinami a bujným, vláhou překypujícím lesem. Aha. Tak takhle vypadá strana návětrná a strana závětrná. Moc zajímavé! Najít cestu zpět v tom ujíždějícím kamení na prudkém svahu nebylo nijak lehké. Večer se blížil. Snad o 200–300 metrů níže vidím klikatící se chodníček. Asi zvířecí stezka. Jenže jak se na ni dostat? Mnohokrát jsem měla namále. Nakonec jsem ještě musela obcházet skály o jejichž existenci jsem samozřejmě nevěděla. Když jsem přišla v půl deváté večer domů, bylo mi řádně vyčiněno. Děda prý už málem volal policii. Že za mě mají zodpovědnost, a kdyby se mi něco stalo, nikdy by si to neodpustili! Bylo to až dojemné, jak úplně cizí lidé mají o mě starost. Je pravda, že jsme si byli za těch několik dní hodně blízcí. Moje argumenty, že jsem na tu horu jít musela, nepochopili. Prý jsem mohla přijít o život a nikdo by mě nenašel. Taky lidi jsou tu všelijací. Natožpak když vidí samotnou ženskou v divočině! Sama na taková místa přece chodit nesmíš!!! Jenže já tam neměla nikoho, kdo by se mnou šel. Už jsem nic nevysvětlovala. Styděla jsem se.
 
V ruské lázni
Je pátek. Den hygieny. Táňa roztopila pravou ruskou baňu. No to vám je vynález! Jestli někdy budu bydlet v domku, určitě chci mít ruskou baňu! Od artézské studny na dvorku vozíme vodu ve velikých konvích 50 metrů přes zahradu do baně. Něco naléváme do nádrže speciálních kamen, ostatní zůstává v těch hliníkových 35litrových konvích. Mezi topeništěm a částí nádrže s vodou je otvor pro kameny. Ty se nahřejí na vysokou teplotu. V kamnech se topí z chodbičky před místností, ve které probíhá podobný proces jako u nás v sauně. Poprosím Táňu o instruktáž, jak se „baňovat“. V lavoru si namíchám vodu. Poleju se, namydlím se, spláchnu se, nahřívám se, šlehám se březovou metličkou, poleju se, drhnu se sisalovou žínkou, poleju se, poleju žhavé kameny, procházím se, umyju si vlasy, poleju se. Odtok vody je přirozený – vytéká škvírami mezi prkny podlahy. A pak už to vedro nejde vydržet. Musím ven! Lapám po vzduchu. Příjemný podvečerní vzduch mě trochu ochladí a jdu tam znova. Stačilo. Balím se do Tánina županu. Jsem jako znova narozená! Paráda! Ten pocit harmonické čistoty těla i ducha jsem nikdy nezažila. Ochladit se jdu na rozvrzaný balkonek na střeše bani. V zapadajícím slunci se rýsují vrcholky hor, kousek pode mnou šplouchá řeka Katuň, jemný vánek mi čechrá a vysušuje vlasy. Všechno to tu voní podivnou vůní čistoty, volnosti, přirozenosti a opravdovosti. Těch 6 500 kilometrů od domova jako by nebylo. Je tu jen Země, Já a Vesmír. A ti hodní lidé, u kterých bydlím. Táňa už jde z bani ven. Otvíráme 2litrovou pet-láhev s pivem značka Pilsner. S chutí každá vypijeme dvoudecovou skleničku. I děda si rád dá trochu dobrého piva. Prý se po baňování musí vypít troška alkoholu. Tělo to potřebuje, aby se lépe čistilo. Pravidelně se baňuje také Tánin 84letý otec. 
 
Domů
Přišel den mého odjezdu do Barnaulu. Z té krásné, zdravé přírody, jakou si pamatuji ze svého raného dětství i u nás, musím odjet. Se slzami v očích se loučíme a Táňa i děda mě vyprovázejí k autobusu. Za těch dvanáct dní života u nich doma nám připadalo, že jsme příbuzní. Loučení bylo smutné. Už se asi nikdy neuvidíme.

 V Barnaulu na nádraží mě čekal Oleg. Jako gentleman mi přece měl nést batoh… Nesla jsem jej sama. Bylo to asi dost srandovní. Kousek od jejich domu nás zastavil jeho známý a smál se. Veliký urostlý chlap kráčel vedle malé ženy, která 2 kilometry táhla na zádech velikánský batoh. No, byla by to pěkná fotka!

Pozítří jedu domů! Jdu se ještě rozloučit se sibiřským veletokem Obem. Pak na autobusovém nádraží zjišťuji, jak se dostanu na letiště. Jezdí tam nějaké mikrobusy. Našla jsem to místo. Bylo úplně jinde, než autobusové nádraží. Jenže od domu Jakubovských hodně daleko. Jít sama pěšky s téměř třiceti kilogramy zavazadel skoro 2 kilometry, to fakt nedám! Oleg musí do práce. Prý si nemůže vzít ani ty 2 hodiny volna, aby mě mohl doprovodit na letiště. Nevím, je to jeho věc. Rozhodla jsem se pro taxi a udělala jsem moc dobře. Rozloučení s Olegem i s jeho matkou, poděkování za vše, co pro mě udělali. A někdy na shledanou zase u nás v Česku! Řidič taxi mi pomohl se zavazadly a cena za těch 25 kilometrů na letiště byla z našeho pohledu neuvěřitelně nízká. Chtěl jen 300 rublů, což je 200 Kč. Dala jsem mu 350. Odbavení letu proběhlo rychle. Pár pohledů z okýnka letadla na klikatící se veletok Ob a pak vše mizí v hustých mracích.
                       

Marie Lacná