Proč z Bystřice odešli?

Pro odpovědi musíme jít do roku 1939, do začátku okupace a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Postupně byly zaváděny zákony zakazující židům vykonávat určitá povolání. První byli postiženi lékaři, advokáti a soudci, dále zaměstnanci veřejné správy, obchodníci směli prodávat jen souvěrcům. Poté se útlak zvětšil – židům byly sníženy příděly potravin na potravinové lístky, nesměli vlastnit celou řadu věcí, mj. gramofony, rozhlasové přijímače, nesměli chovat hospodářská zvířata, bylo jim odpíráno navštěvovat filmová a divadelní představení, směli vycházet na ulici jen určeném čase, dětem bylo znemožněno chodit do  škol s českým a německým vyučovacím jazykem. Jejich majetek byl zabavován, museli se vystěhovat ze svých domů a bytů, aby jejich majetky mohli zabrat Němci. Nejznámějším a nejviditelnějším projevem rasistických zákonů bylo povinné nošení žluté šesticípé hvězdy s německým nápisem JUDE  pevně přišité na levé straně prsou. Ani to nacistům nestačilo a výsledkem bylo tzv. „konečné řešení židovské otázky“. Proto bylo v posádkovém městě Terezín  zřízeno židovské ghetto. Pro mnohé z nich to byla přestupní stanice do vyhlazovacích koncentračních táborů, nejčastěji do Osvětimi.

15. leden 1943 – začátek konce

Toho dne bylo místním židům přikázáno, aby si připravili zavazadlo do 50 kg s nejnutnějšími věcmi osobní potřeby a nejvýše 10 kg potravin, své byty vyklidili a v pondělí 18. ledna nastoupili do připravených vagónů a „odstěhovali se“ do Uherského Brodu. Tohoto vystěhování byli ušetřeni (dočasně) židé žijící ve smíšeném manželství. Po příjezdu do Uherského Brodu byli židé z okolí Holešova a Bystřice ubytováni v místním ghettu a gymnáziu. Shromáždilo se tam na 3 000 židů z východní Moravy. Po provedených soupisech byli pak během tří dnů ve třech transportech po 1 000 osobách odvezeni do Terezína. Bystřičtí židé odjeli transportem Cn dne 23. 1. 1943, bylo jich 31, ale 22 z nich v Terezíně zůstalo jen do 26. 1., kdy odjeli jiným transportem s označením Cs na východ. Nikdo z nich netušil, že jedou na smrt, která většinu z nich čekala ihned po příjezdu do Osvětimi.

Osudy bystřických židovských rodin

V Terezíně zemřela již 12. 2. 1943 Františka Spitzkopfová, před ní, také v Terezíně, zemřel osmaosmdesátiletý Šalamoun Tauber (9. 2. 1943), jeho manželka Bedřiška odjela z Terezína v transportu Dl až 6. 9. 1943 do Osvětimi, tento den se považuje za její poslední. Z rodiny Tauberových válku přežil jen jejich syn Pavel, který v době vyhlášení protektorátu byl v zahraničí na obchodní cestě a domů se vrátil až po válce. Zahynula jeho manželka Ilsa s dětmi Helou a Robertem, sestra Olga a další sestra Markéta, provdaná Jedličková, s manželem a dvěma dětmi – všichni zemřeli po příjezdu 26. 1. 1943.
Zahynula také rodina MUDr. Hugo Fuchse, kromě hlavy rodiny manželka Alžběta a dcera Mirjam. Z rodiny Kleinových zemřely matka Růžena a dcery Marta a Gréta. Synové Karel a Hugo nešli po selekci do plynové komory a měli to štěstí, že útrapy věznění přežili a do Bystřice se vrátili.

Rodina Kohnova – otec Jan (Hanuš), matka Gertruda a syn Robert – měla pobyt v Terezíně  o několik měsíců delší. Do transportu Dm na východ byli zařazeni až 6. 9. 1943 a tento den v Osvětimi zřejmě nepřežili. Podobně později byli zařazeni do transportů směr Osvětim Olga Grünová a Julius Tauber (Dr – 15. 12. 1943) a Helena Neumannová (Ds – 18. 12. 1943) – dny příjezdu jsou považovány za dny, které nepřežili.

Z rodiny Langfelderových  zahynuli 26. 1. 1943 matka Růžena a syn Hugo. Jeho bratr Armín měl štěstí, dožil se konce války a osvobození. Bratr Maxmilián (Max) se synem Karlem žili v Brně a do Terezína byli odesláni již 2. 12. 1941 – strávili tam celou dobu až do osvobození. Další bratr Otto žil se svou rodinou ve Zlíně, manželka pocházela také z Bystřice, ale nebyla židovka. Otto Langfelder byl ve Zlíně zatčen již 23. 5. 1941 na základě udání – údajně tajně navštívil filmové představení. Zřejmě se jednalo o závist a nedobré sousedské vztahy. Byl poslán do koncentračního tábora Osvětim a zemřel 13. 2. 1942. Přeživší členové rodiny si po válce změnili příjmení na Lánský.
Po příjezdu transportu Cs 26. 1. 1943 zahynuli ještě bystřičtí židé Aron Tobias a svobodné sestry Marie a Alžběta (Eliška) Rübensteinovy.

Uniknout svému osudu

Odsun v lednu 1943 některé židy z různých důvodů nepostihl, ale svému osudu neunikli. Hilda Vaculíková byla zařazena do transportu Dt II z Prahy do Terezína až 11. 1. 1945. Zde byla osvobozena a pak se vrátila do Bystřice. Jolana Gränzerová byla deportována transportem AE 1 z Prahy do Terezína 31. 1. 1945, ale předtím byla zřejmě vězněna i ve Svatobořicích a také přežila, její manžel okresní soudce Adolf Gränzer nebyl žid, ale také byl internován ve Svatobořicích a Terezíně pro manželství se židovkou. MUDr. Alfréd Grosner byl rakouský státní příslušník, také židovského náboženství, byl vzat do zajišťovací vazby 19. 9. 1942 a umístěn do tábora ve Svatobořicích, kde neznámo kdy zemřel.

Za dramatických okolností se zachránil Leopold Altenstein. Žil v Bystřici ve smíšeném manželství, pak dostal 17. 9. 1944 předvolání od Židovské náboženské obce Praha na nucené práce do Prahy. Místo do Prahy odjel do Hranic, u propasti odložil své šaty, aby vyvolal dojem, že spáchal sebevraždu skokem do jezírka hranické propasti, a skrýval se v Bystřici zejména u rodiny Ermisových. Tak se dočkal konce války, po ní si změnil jméno na Alenský.

Neblahý osud měl JUDr. Siegfried Anton Josef Ehrenfreund. V Bystřici bydlel teprve od r. 1941, přistěhoval se sem z polského Těšína (Cieszyn). Ačkoliv se hlásil k římskokatolickému náboženství, podle norimberských zákonů byl považován za žida. Aby nemusel do transportu, 15. ledna se otrávil, zemřel teprve 17. ledna 1943. I jeho je třeba počítat k obětem holocaustu, i když zemřel v Bystřici.

Celkem si nacistické „konečné řešení židovské otázky“ vybralo 30 obětí z bystřických obyvatel, jen sedmi se podařilo přežít. I po sedmdesáti letech je třeba na ně vzpomínat a nezapomínat.
                                

-Zk-