Rybníčky byly napájeny vodou ze studánky vyvěrající nad pravým rohem pravého rybníčku (dnes je tam osazena stará skruž), voda z nich vytékala „rygolkem“ – vykopanou příkopkou – do studánky na kraji lesa poblíž hájovny. Hlavní část studánky tvořila vydlabaná část kmene velkého stromu a rozšiřovala se do malé tůňky. Pak voda odtékala ze svahu do potůčku.

Zajímavostí jistě je, že vodu z této dolní studánky, napájené z rybníčků, mnoho let používala rodina i hosté na hájovně. Na pití, na vaření, pro dobytek. Do upravené a udržované tůňky    u studánky o průměru asi 1 metr se chodili mýt a osvěžovat i hoši z katolické školy, kteří v hájovně bydleli o prázdninách. Až po mnoha letech si kdosi z nadřízených povšiml, jakou vodu používá hajný s rodinou. V okolí hájovny nechali vyhledat pramen kvalitní vody pro vykopání studny. Kolík, kterým místo označili, však při senoseči sekáči přehlédli a pak jej umístili náhodně kousek stranou. Tak se stalo, že studna byla sice vykopána, dokonce do hloubky přes 10 metrů, ale vody v ní moc nebylo. Zas tedy zbývala jen studánka.

Loni na jaře, než vyrašila tráva a olistily se stromy (abychom dobře rozeznali reliéf louky), jsme se vydali rybníčky a studánku hledat. Paseka dnes vypadá úplně jinak než tehdy. Jiné rozměry, les postoupil, místo kosené louky nálety dřevin a nepořádek po lidech. Prochodili jsme celý prostor pod nynější cestou – a našli jsme je. Dnes jsou to tři plytké výmoly obdélníkového tvaru, les pokročil až k nim, kolem nich je mezi stromky a náletem pár prastarých vyvrácených kmenů. Ty určitě pamatují ony rybníčky v plné kráse, dobu, kdy se nad nimi skláněly mladé olše, na loukách okolo se sušilo seno, kolem hájovny voněl ovocný sad i s kouskem políčka. Šli jsme kolem zaneseného rygolku a po troše námahy jsme našli i tu dolní studánku. Dnes je to jenom její starý, suchý a zanesený pozůstatek, je znatelná i ta tůňka.

Život na Schwaigrovce byl dříve sice krásný, ale i moc tvrdý. Daleko na nákup, do školy, do práce. Krásná příroda a klid v protikladu cestám sněhem, blátem, v dešti , ve slunečním úpalu. Za každého počasí pěšky do školy na Chvalčov, do práce do Bystřice. Dnes si to neumíme ani představit.

Na hájence trávili v bytě v 1. patře dovolenou letní hosté, např. rodina Starých z Prahy, za rodinou hajného chodili známí a kamarádi dětí – např. pan Pepa Pospíšil, světově uznávaný malíř, malíř Janek Uruba s nemocným synkem, ten byl s rodinou vzdáleně příbuzný.

Hodně jsem o tom slýchala, protože na Schwaigrovce býval hajným můj děda Hudec. Se svou rodinou tam bydlel od roku 1938 do roku 1956. Zažili tam válku, osvobození, roky dobré i horší. Dnes z pamětníků žije jenom moje teta, paní Minksová. Je jí 86 let a na Schwaigrovce prožila nejlepší roky dětství a mládí. Dodnes na ně moc ráda vzpomíná.
    
I podle jejích vzpomínek zapsala Irena Hudcová.