K panu Janu Sládkovi jsem začal chodit na klavír na počátku druhé světové války. Můj otec  v té době koupil pianino. Moje maminka, která hrála na citeru a pěkně zpívala, arpegiovými akordy nástroj oživovala a vzbudila tak ve mě zájem o hru na tento nástroj. Rodiče se ale rozhodli, že se muzika musí dělat poněkud jinak, a tak jsem se dostal k panu Janu Sládkovi do hodin klavíru.

Nastoupila bayerovka a řada nespočetných drobných skladeb. A samozřejmě na začátku každé hodiny stupnice. Můj učitel si obvykle po předcházející hodině šel do kuchyně něco slupnout a já se pustil do stupnic a hrál je pořád, než přišel. Potom zkorigoval můj prstoklad, držení ruky a začala druhá fáze hry stupnic. Ta byla mnohem náročnější. Ach, jak jsem byl tenkrát ze stupnic netrpělivý, ale jak mně tento trénink byl v mém hudebním životě k užitku. Obvykle jsem měl hodinu po zkušených starších žácích. Když přede mnou hrála třeba Carmen, obdivoval jsem tu krásu jejího přednesu a bohatost hudebních zvuků a umanul jsem si, že se o to musím také pokusit.

V Komárně, kde jsme bydleli, se v době mého mládí zprovoznila nově postavená kaple. Můj otec do ní pořídil harmonium. Byl to kanadský nástroj a Jan Sládek neodolal a přijel se na ten nástroj podívat. A hned, vzhledem k mým začátečním hracím pokusům, mně upravil několik kostelních písní a zapsal na notový papír se slovy „budeš to jistě potřebovat“. Písmo Jana Sládka – to je kaligrafické umění. Občas se probírám starými zápisy v indexech z klavírních hodin. Říká to mnohé o charakteru toho vzácného muže. Po letech, kdy jsem už na Moravu přijížděl málokdy, setkal jsem se se svým učitelem v Bystřici náhodou. Radostně jsme se přivítali. Věnoval mi dva klavírní výtahy – Pergolesiho Stabat Mater a Dvořákovu sv. Ludmilu. Dodnes je používám.

V roce 1940 uspořádal můj učitel hudební přehlídku svých žáků v sále bystřické sokolovny. Vše se dlouho pečlivě připravovalo. Onehdy mně jeho dcera Viktorie, s níž jsem v častém e-mailovém kontaktu, poslala plakát z této hudební akademie. Zúčastnilo se jí 26 žáků – do přestávky nižší učební ročníky, po přestávce hrála již zkušená klavírní elita. Byl jsem samozřejmě jako jedenáctiletý v té první kategorii a hrál jsem skladbu Říhovského Do přírody – bez problémů i při odpolední zkoušce v sokolovně. Večer při koncertu to však bylo jiné. Vstup na plně osvětlené podium a pohled do tmavého neprůhledného sálu způsobil, že se mně z toho všeho zatočila hlava, přestal jsem rozeznávat noty a já místo Říhovského hrál svou první klavírní improvizaci. Byl jsem z toho nešťastný a obával se odsudku svého učitele. Místo výčitek jsem byl přijat v zákulisí s otevřenou náručí a laskavým slovem. Na tuto příhodu si často vzpomínám při svých varhanních improvizacích. A jako by učitel předvídal můj improvizační zájem, vzal mě několikrát v Bystřici k varhanům, aby mě zasvěcoval do jejich tajů. A tak jsem měl příležitost naslouchat jeho improvizacím s přesnými harmonickými obraty a postupy. Vzpomínám si i na Křičkovu Valašskou jitřní, jejíž provedení o Vánocích 1941 inicioval a do důsledku uskutečnil i se zajištěním rozhlasového přenosu. Pro dvanáctiletého vesnického kluka to byla mimořádná událost.

Laskavá povaha mého učitele se projevovala trvale – třeba když jako roztržitý gymnazista jsem při cestě z hodiny klavíru (jezdil jsem vlakem do Rajnochovic) zapomněl ve vlaku všechny noty, nebo když jsem se bez omluvy po skončení války po několik měsíců na hodině klavíru neukázal. Když jsem znovu přišel, nebyly žádné výčitky. Učitel poznal, co se v pubertálním mladíku tenkrát odehrávalo.

Jak jsem se nedávno dočetl, Jan Sládek absolvoval varhanní hru na Petrových varhanách v kostele sv. Ignáce v Praze. Více než padesát let jsem na tyto varhany při různých příležitostech hrával a působil zde jako regenschori.

Když jsem se před několika léty při cestě z Hostýna zastavil na bystřickém hřbitově u hrobu svého učitele, procházelo mně hlavou mnoho vzpomínek – jeho milé oslovení „Jene“, jeho skvělá praktika ve výuce klavírní hry i jeho otcovský vztah k žákům. 

Ing. Jan Blabla, CSc.

Ing. Jan Blabla, CSc., se narodil v Praze v roce 1929. Dětství prožil v Komárně. Absolvoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze, působil v Čs. akademii věd, Českém metrologickém institutu. Klavír studoval u Jana Sládka v Bystřici pod Hostýnem, varhany a hudební teorii u Jiřího Ropka v Praze. Ředitel kůru u sv. Ignáce v Praze, umělecký vedoucí Svatoignáckého sboru Praha, zakladatel hudebního vydavatelství Editio Spectrum.