Milý Petře,
musím zdůraznit, že pro mne bylo setkání po čtyřiceti letech od maturity krásným zážitkem, nejen pro preciznost Vaší přípravy a nasazení, ale také pro velký počet zúčastněných  maturantů a stoprocentní účast všech žijících učitelů. Domnívám se, že tak pěkný zážitek ze setkání asi již nebude překonán. My staří žijeme hodně ze vzpomínek. Cítím povinnost Vám některé, tak jak je emotivní zážitek vyvolal, sdělit, říci Vám něco o tom, u čeho jste nebyli a co bylo dál po Vašem odchodu ze školy.

Uvědomil jsem si, že jste byli úplně poslední třídou, pokud jde o systém přijímání žáků a velikost školy od jejího založení. Co jsem na školu přišel, v roce 1957, maturovaly dvě třídy (1957–1958) a potom už byl vždycky jen jeden čtvrtý ročník k maturitě, a tedy škola čtyřtřídní. Naše škola byla jedinou školou na Moravě svého zaměření. Stejné školy byly ještě na obou koncích tehdejší vlasti, a to v Praze a ve Spišské Nové vsi na Slovensku. Nejen já, ale i jiní kantoři jsme naléhali na ředitele, aby se škola zvětšila, protože je potom možná větší specializace učitelů a z toho snad plynoucí lepší úroveň. Pan architekt Ryba, ředitel, nebyl pro tyto novoty. Říkal, že malý počet absolventů má jistotu uplatnění na té úrovni, pro jakou jsou vyškoleni, a specializace učitelů vede ke ztrátě široké odbornosti. Nejdůležitější že je, aby absolvent tu patřičnou úroveň měl, aby byl vzdělaný nejen po odborné stránce. Myslím, že to sice přesně tak neříkal, ale již dávno vím jistě, že myslel, aby absolvent byl poctivým pracovníkem, čestným člověkem, a to nejen v továrně, ale tak nějak vůbec – celkově v životě. Protože on sám takovým byl…

Po roce 1968 a době takzvané normalizace po roce 1970, asi pod vlivem ostřejší konkurence mezi světovými seskupeními, začal spěch, kvalt, úsilí, vyprodukovat všeho co nejvíce. To se bohužel začalo týkat i počtu tříd, tedy i počtu absolventů škol a tím i naší školy. Nový ředitel Ing. Grygar s velkým úsilím a nasazením svého umu a s buldočí zarputilostí prosazoval na nadřízených orgánech zvětšení školy. To se mu podařilo ve dvou etapách, dle přidělených prostředků z nadřízených orgánů. V osmdesátých letech v každém ročníku již byly dvě paralelní třídy. Myslím, že v roce 1989 měla již škola nastoupeno na 12 tříd, protože se zavedl obor dřevařství (prvovýroba), který existoval v předchozích letech jen v Hranicích. Tam přirozeně si zase založili obor nábytkářský. To byla tragikomická ukázka toho, jak ve dvacetikilometrové vzdálenosti existovaly dvě školy se stejnými studijními obory. To je vlastně předobraz toho, kam se později vydala celá vlast, i když již bez Slovenska. Zakládaly se školy bez ohledu na to zda jsou pro absolventy pracovní místa. Kocourkovská komedie se zvětšovala i tím, že v průmyslu se spěchalo opačným směrem. Podniky, závody i provozy se dokonce rušily tempem tajícího sněhu. Okolní konkurenční svět slabého konkurenta hravě zvládal. Vznikající živnosti si vystačily bez středních THP. Mistr si na to stačil sám a ekonomiku hlídala manželka či daňový poradce.

Já se jen skromně domnívám, že se nerozlišovaly pojmy: demokracie a svoboda. První pojem je společenské uspořádání rovných občanů, respektujících názory jiných, o záměrech společnosti diskutujících, respektujících zákony a sociální spravedlnost, poctivost, ohleduplnost a jiné etické zásady. Jen v takové společnosti může být občan svobodný. Především však musí být demokratický. U nás se svoboda rozjela silou, co se nedívala ani na levou ani na pravou stranu, a hlavně ne dopředu. Kdyby na to někdo upozornil, byl by smeten jako překážka vývoje.

Otvírání stejných oborů i v místech naprosto nevhodných a na školách s úplně jiným zaměřením. Nastala nepochopitelná konkurence krajů bez ohledu na jejich potřebu absolventů. Tento fakt si nikdo nedovolil vyslovit. Počty studentů všech středních škol se zvyšovaly, nové školy se zakládaly. Dařilo se to nástupem populačně silných ročníků. Každý si osoboval právo na co nejvyšší vzdělání a tím se nevšímavě pominulo Darwinovo zjištění, že v rámci druhu si jednotlivci nejsou rovni.  Ale to je jiná problematika, která má na svědomí snížení úrovně vzdělanosti celé společnosti.

Tak to byl první běh myšlenek. Vaše třída je pěkným obrazem toho, že nábytkář s odborným základem ze střední školy se také naučil být, a zdůrazňuji s předchozím úsilím rodičů, dobrým člověkem, který ví přesně, co je to slušnost, kamarádství, ohleduplnost, pracovitost, smysl pro povinnost. Na každé i na naší škole byl student nucen vynakládat úsilí v konkurenčním prostředí, které je člověku dáno.

Potvrdila se myšlenka mého učitele a později ředitele Ryby, že méně je někdy i více v počtu skutečně vzdělaných. Přišla i radost, že jsem měl možnost ve funkci třídního vystřídat tuto vzdělanou až renesanční osobnost ve Vaší třídě. To je odvolání na dávné vzájemné diskuse o profilaci budoucích absolventů školy…

Souběžně jsem si uvědomoval, že vaše třída nakonec i doplatila na ekonomický převrat. Do roku 89 si mnoho z vás vybudovalo slušné pozice v podnicích plánovaného hospodářství. Přechodem na volnou soutěž v mezinárodním rozsahu (mezinárodní tvrdá konkurence), socialistické podniky ztrácely stálá socialistická odbytiště a bezradně se rozpadaly a mizely. Mnozí, asi téměř všichni, začínali znova. Tato skutečnost šla mou hlavou současně s faktem, který byl pro mne docela zásadní. Nikdo nežehral, nenadával, neobviňoval, neskučel ani nekňoural, i když vím, že mnozí začínali úplně znova, jinde třeba i jinak. I toto zjištění patřilo mezi nejpěknější z celého večera…

Musím pro úplnost dodat, že i těch pětadvacet let, co ve škole nejsem, z dálky sleduji, jak to na škole chodí. Celou tuto dobu je ředitelen školy Ing. Aleš Zapletal, také bývalý student. Po dalších studiích a praxi se na školu vrátil. Byli jsme kolegové. Ten naskočil již do velké školy. Respektoval školský i společenský vývoj a tlak odborné i široké veřejnosti, že se musí zvýšit vzdělanost občanů a maturita se stala téměř nejnižším požadovaným stupněm vzdělání člověka. Škola, co do hmotného vybavení rostla, zdokonalovala se. Byly postaveny nové dílny, byl zakoupen objekt bývalého JZD a přebudován na luxusní internát. Škola se spojila s bývalým odborným Učilištěm TONu. Celkový počet žáků narostl do počtu nad 700 a počet všech zaměstnanců se zvýšil nad 100. Zvětšil se počet studijních oborů způsobů zpracování dřeva i výroby nábytku. Přišly populačně silné ročníky. Dařilo se.

Když začalo být zájemců o studium s nástupem slabých populačních ročníků málo, pro školu to stále ještě nebyl problém, protože krajské školské orgány to řešily tím, že ekonomicky zaměřené školy, a to jak v Bystřici, tak i v Holešově, se pro malý počet zájemců o studium přiřadily k naší škole. Dostala nový název Střední škola nábytkářská a obchodní. I když tento název stále platí, budovy obchodních škol jsou již bez provozu. I naše dřevozpracující obory nyní zápasí téměř o život kvůli malému počtu zájemců o studium. Přestože vybavení pro studium těchto oborů je špičkové i ve srovnání s Evropou. Tento stav rušení nákladně vybudovaných škol byl vyvolán malou, lépe žádnou zodpovědností vůči demokratickému systému. V opojení bezuzdnou svobodou se naše studijní obory budovaly všude, a nyní se  z toho vzniklé ztráty bilancují. Demokracii, která je naším systémem již 25 let, zažíváme jako jakýsi zmatek, a mnozí dokonce pochybují o jejím kreditu.

Demokratický systém je soutěž politických sil, aby se mohly podílet na rozhodování o chodu země. Každá soutěž musí mít pravidla. Pravidla musí být dodržována, ale musí být také celou společností respektována, a zdůrazňuji, musí být žitá. Demokracie nikdy nemůže být lepší než demokraté, řekl W. Churchill. Náš člověk opojený svobodou a lidskými právy čerpá tyto plnými doušky, dychtivě, obchází pravidla, myslí jen na své požitky a společnost to „musí“ respektovat. Tato touha mít všechno zachvátila převážnou část obyvatelstva. Práva jednotlivce jsou na prvním místě a tento individualismus je podstatou problému. Viditelným společenským jevem je postupný, ale mohutně rychle se prosazující zánik obecných kolektivních ctností. Je to solidarita, jednota, svornost, loajalita, úcta k autoritám vztahovaným k podstatným kolektivům důležitým k přežití společnosti: k rodině, k obci, k národu, ke státu. Dnes se již zřetelně věrnost nevztahuje k rodině, nemluvě o obci a státu. Bojovat za vlast je dnes již směšná výzva.

Svévole označovaná za svobodu bourá tradiční řád a praxí vyzkoušené hranice svobody a rovnosti a rovnováhu mezi právy a povinnostmi. Požitkářství z bezbřehé svobody je vzpourou proti přirozeným principům celé společnosti. Zájem jednotlivce nemá reciproční povinnosti ke společnosti, která produkčně nestačí na uspokojení nenasytnosti. Vyčerpávají se zdroje, ničí se prostředí, plýtvá se potravinami i energiemi, ničí se lidský rod snižováním porodnosti a fyzicky pohodlným způsobem života.

Naši bývalí studenti se vyškolili ve škole, která si mohla vybírat z velkého počtu žadatelů, byla na studenty náročná, na budoucí povolání byli připraveni a věděli, že se uživí. V dnešní době má každý právo studovat, co se mu zlíbí, a to i tehdy, když přírodou ke studiu nebyl obdarován. Školská zařízení se tomu musí přizpůsobit. Nároky se snižují. Přirozené malé procento nadaných se prosadí, velké množství nedouků je odsouzeno k celoživotnímu trápení a závislosti na pomoci státu…

Vztah učitel a žák formuloval náš pedagogický i lidský génius J. A. Komenský, zvaný učitel národů: „Školou dokonale účelnou jmenuji tu, která je pravou dílnou lidskosti.“ Je to škola spolupráce rodičů, žáků, učitelů i společnosti, tedy všech i se společným cílem. Myslím s jistou neskromností, čtyřicetiletý běh času to i potvrdil a já již jen skromně dodávám, jaká výchova a vzdělání, na všech stupních přípravy člověka pro život, takový občan a taková společnost. Toto je stále znova a znova potvrzováno. Antický filosof Seneca před Kr.: „Učitel a žák mají mít týž cíl, prospěch, který má jeden přinášet a druhý získávat.“

Doma jsem otevřel knihu Ilustrovaná kronika Bible, kterou jsem od svých chlapců a děvčat dostal na památku, a přečetl si věnování: „Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje.  Nejlepší učitel inspiruje.“ Následovala jména a podpisy všech těchto studentů. Ještě než jsem krásnou knihu začal prohlížet, promnul jsem oči a duši prostoupilo štěstí, že má celoživotní práce byla pěkná i smysluplná. Snad jsem někdy některou tuto charakteristiku byť jen částečně splnil…

Petře, moc se omlouvám za dlouhé psaní, ale sezení je má hlavní poloha a my hodně staří starobní důchodci máme čas na sledování a uvažování, a to hlavně o tom, co bylo, i o tom, co je. Všechno to píši při vědomí, že to, co vidíme, je jen úhel pohledu, a nikoli pravda, a to, co slyšíme, je jen názor, nikoli fakt, jak řekl Marcus Aurelius cca 170 let př. Kr. Víme většinou jistě, co bude, je to prosté – my nebudeme. Tak ještě znova poděkování.