V názvu Valašského souboru písní a tanců Rusava se objevovala často průrva, protože se nikdy nepoužíval v hovorové mluvě název celý. Rodičům blesklo v hlavách a hned to měli. Řekli mi, co to je ta mladá krev a že můj VALA-ch je vlastně lidově VALACH – taneční kroužek, který zpívá lidové písně z Valašska a kde tanečníci mávají nad hlavou takovou malou valaškou, tedy malou sekérečkou. To bylo pro mě překvápko!

Ten páteční den mi rozproudil v žilách krev. Bodejť by ne! Psal se rok 1954 a mně bylo pouhých sedm let. K červeným trenýrkám jsem si obul kopačky a oblékl dres z oddílu žákovské kopané s číslem jedna na zádech. S tátovou starou kytarou a malou štípací sekerkou na dříví jsem zamířil do prostor nácviků souboru, tedy do Valacha. Šel jsem nejistě, ale trefil jsem. Ve velké hale nebylo ani živáčka. Na sladkém dřevu jsem zkoušel první dva známé akordy, to jen proto, abych mohl včas vyniknout. Měl jsem snahu vejít do všeobecného povědomí jako kytarový doprovod a bavič číslo jedna.

Začali postupně přicházet tanečníci a muzikanti. Housle, štěbenec, vlastně klarinet, kontrabas a cimbál jsem uviděl poprvé v životě. Kdosi podotkl: „To bude jen generálka pro venkovní vystoupení, tak si toho hleďte!“ Pokud si vzpomínám, před nimi a potom kolem nich se rozprostřela pro mě neznámá vůně – cosi stále mrmlali o valašském všeléku. Možná byli opravdu nemocní. Ale chyba lávky! Podle pozdějšího zjištění to byla opravdu pradávná medicína s názvem SLIVOVICE. Nezapomenutelné poznání! Generálka!? Cosi mi tu neštymovalo, ale vidinou spoluúčasti na ní jsem se začal opájet. Viditelně se mi zrychlil pulz. „Nástup na svá místa a jedeme!“ zněl pokyn pravděpodobného vedoucího celého ansámblu. Následovaly poslední krojové úpravy ve stylu, co dům dal, o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí. U některých tanečníků chyběla ještě ta správná valašská košula, brunclek, gatě, ba naopak někdo už měl kopyce, krpce, župicu a klobouk. Opasek a pověstnou valašku měl málokdo. Tanečnice litovaly, že některé mají jen domácí rukávce, kordulku, spodničky, že tamta a tamta už má opléčku, fěrtoch, ponožky a krpce. O perleťových kotulích nebyla ani řeč.

 A muzikanti už hráli první takty: nápěv byl známý, ale slova jsem neznal. Cosi mi velelo, abych nevnášel do víru tance zmatek. Dalo se očekávat to nejhorší. Došel jsem do středu tanečníků, má dušička byla v peří, a stál jsem s otevřenými ústy. Pohlédl jsem zpět na stůl na své valašské doplňky. Nebylo vyloučeno, že mě teď vynesou se vším před budovu. Stal se ale pravý opak – jedna tanečnice si mě vzala do kola. Otáčení v kruhu mi hned dopomohlo k několika pádům. Tehdy jsem uviděl, jak vypadá pravá valašská spodnička. Byl jsem ve snách. Při jedné otáčce se má ruka dostala do fěrtušku. Oblil mě studený pot! Mezi lopatkami jsem měl najednou malý potůček z potu a trémy – ba ne – ze studu. Generálka skončila. Beze mě! Usadil jsem se předčasně za stůl.  „Jdeme na plac, to bude dobrý!“

Byl jsem vysvobozen. Celý soubor se odebral na náměstí v Bystřici pod Hostýnem, kde předvedli svůj program písní a tanců. Úspěch byl velký. Valašský soubor písní a tanců Rusava. Na několik let jsem potom spojil svůj zájem o lidové písně a tance právě s nimi.