Když Mgr. Eva Nedělníková z městského muzea psala scénář k sedmému putování časem s někdejšími obyvateli bystřického zámku, nechala se inspirovat významnými letopočty, na jejichž konci se skvěla šestka. A tak, když bylo vše zinscenováno ve spolupráci s kroměřížskou skupinou historického šermu Biskupští manové, mohli návštěvníci projít ze srpnového odpoledne 2016 zámeckou branou rovnou do roku 1616, aby se nechali vést Václavem Bítovským z Bítova a jeho manželkou Bohunkou z Víckova.

Šlo se nejprve do dílny, kde právě pod rukou kamenosochaře vznikaly erby obou manželů se společným heslem „Milosrdenství Boží je naše blaho“. „V erbu Prusinovských z Víckova jsou dvě břevna, v tom našem hořící srdce,“ pravil Václav Bítovský. „Podle legendy bojoval náš prapředek ve francouzských službách a poznal i lidi na královském dvoře. Zasloužil se o milostné sblížení kyperského prince s francouzskou princeznou, a tak za odměnu obdržel povýšení do stavu rytířského a s ním i hořící srdce do erbu.“

Pak se skupinka návštěvníků stala v témže raně barokním roce svědkem ostré hádky mezi ševcem a řezníkem o čestné místo v kostelní lavici. Který cech je starší, který důležitější? Kdo si bude moci umístit svůj cechovní postavník, dřevěný symbol cechu na vysoké tyči, do první řady? I takové spory kdysi vrchnostenští úředníci museli řešit. Původních cechovních postavníků má městské muzeum ve své sbírce několik.

V zámeckých zahradách byl rok 1766 a Marie Amalie z Rottalu právě probírala plány na přestavbu bystřického zámku s věhlasným architektem Františkem Antonínem Grimmem. „Předložil jsem paní hraběnce devět možností, a její milost si vybrala variantu, která se dost podobá zámku Ditrichštejnů v Napajedlích,“ divil se mistr stavitel. „Dohodli jsme se ale, že tady v Bystřici necháme většinu starých zámeckých budov stát. Zůstala renesanční část zámku ve tvaru podkovy, v níž se nachází kaple a kanceláře správy panství. A stojí i raně barokní část. Do arkád navrhuji umístit zámecké divadlo s orchestrem...“ „Směrem k městečku tedy budou správní budovy a honosný reprezentační vstup pro panstvo z parku? Výborně!“ tleskala hraběnka Marie Amalie. Jen plánované nárožní terasy, jejichž základy jsou vidět ve sklepeních dodnes, se kvůli vlhkému podloží nikdy nepodařilo k bystřickému zámku přistavět.

Ve svátečním kruhovém sále se zrovna psal rok 1856, bylo 29. srpna, a všichni po dvoukřídlém schodišti přibyli na svatbu Ernsta Oliviera Loudona a Henrietty hraběnky Seilern-Aspang. Mladičká nevěsta v překrásných šatech samou trémou málem ztratila řeč. Jak by ne, do večera (prohlídek bylo několik), se musela vdát ještě třikrát.

Vzápětí se chronocestovatelé měli dozvědět, že po deseti letech poklidného manželského života tohoto slavného páru vpadla do městečka i zámku pruská vojska. V roce 1866 se pak od 21. července do 8. září hodně křičelo a bylo to jako u hokynáře. Prušáci požadovali od Loudonů krávu, 80 rohlíků, 10 liber másla, 12 lahví rumu, 30 liber slaniny a bůhvíco ještě, a navrch si dovolili přejmenovat celé město na Nové Prusko. „Zřejmě největší převrat ve městě tehdy způsobil regiment pruského maršála Friedricha hraběte Wrangela, 82letého polského šlechtice, který doprovázel svůj pluk na cestách,“ líčil vypravěč. „V Bystřici se rád procházel parkem a náměstím, pozoroval hrající si děti a rozdával jim drobné mince. Účastnil se všech důstojnických zábav. Dochovala se historika o tom, jak z hotelu U města Vídně okny přímo do sedel svých koní vojáci o závod skákali.“

Zámecký pán si dal skleničku na kuráž a opustil místnost rázným krokem, aby se s nezvanými hosty vypořádal. Návštěvníci však věděli, že mu to nebude nic platné. Celkové škody vzniklé z pobytu pruských vojáků vyčíslila komise pro válečné škody na 4.313 zlatých 24 krejcarů. Z císařské kanceláře obdržela Bystřice na žádost barona Loudona 2.199 zlatých na zmírnění škod a zbytek doplatil Ernst Loudon sám. Vrchní velitelství armády mu za to udělilo nejvyšší vyznamenání a návštěvníci se vydali zámeckými chodbami na zpáteční cestu do svého roku s šestkou na konci. Kdo ví, co si o něm jednou budou lidé vyprávět.
msch, -eda-