Jednu noc princeznou

Stejně jako každý rok se i letos konal v našem městě ples spolku rodičů, na kterém jsme vystupovali my, žáci devátých tříd. A protože nacvičování tanců na tuto akci nám dalo pořádně zabrat, museli jsme začít s časovým předstihem už v listopadu.

V hodině tělocviku přišel pan učitel a začal nám radit: „Holky, popadněte kluka za ruku a dotáhněte ho sem. Ale hlavně – hlavně musí mít pocit, že si vás vybral on!“ Po tomto upozornění se budoucí tanečnice zadaly svým partnerům a nové páry začaly v zástupu pochodovat, zatímco paní učitelka v náruči svého kolegy kroužila kroky valčíku po celé hale.
Po této hodině následovaly desítky dalších, ve kterých se naše pohybová zdatnost v oborech polonéza, valčík a polka čím dál více zlepšovala, alespoň dle tvrzení našich instruktorů. Už jsme si tolik nešlapali po nohou, nevráželi jsme do sebe, a dokonce jsme se někdy zvládli i vlnit do rytmu. Přesto jsme měli nejradši přestávky, při kterých sice většina účastníků padala únavou na stoly, ale jiní místo rozvážného šetření energie začali trsat na své oblíbené písničky.
Jenže čas plyne rychle a ještě rychleji, když z něčeho máte trému. A tak se do kalendáře dostalo datum 17. února poměrně brzy. Ale to mělo i své výhody. Třeba v jedné nejmenované hodině byla za slov našeho pana učitele – „Hlavně to neberte jako trest!“ – zkoušena většina těch, kteří tanečnímu shonu utekli. Další výhoda se pak nazývala nácvik, tomu padla za obět‘ hodina angličtiny a fyziky.

Potom už ale museli devát’áci, a hlavně deváťačky zamakat, aby stihli všemožné úpravy svého vnějšího já. Jak jinak si vysvětlit, že ty rozcuchané holky v upnutých džínách, s mírně rozcuchanými vlasy a rukama plnýma náramků přátelství se přeměnily v Popelky na plese. Až na jednu výjimku si každá z nich užívala ten krásný pocit vláčet po zemi dlouhé šaty. O poznání jiný pocit však byla ladná chůze na vysokých podpatcích nebo spíše na jehlách, kterou holky zvládly skvěle. A navíc každá   z nich byla krásnější i díky výraznému večernímu líčení a účesům, které je zároveň dělaly dospělejšími.A co teprve kluci, které jsem zvyklá vídat ve vytahaném tričku nebo zababoulané do mikin a s batohy frajersky hozenými přes jedno rameno. V tmavých oblecích byli vážně k nepoznání, a to některé z nich znám už devět let.
Zatímco nervózní taneční páry čekaly, až budou v plném počtu, o zábavu se staraly malé mažoretky. Mezitím vzniklo plno krásných památečních fotek, kterými se účastníci následující den chlubili na svých profilech na sociálních sítích s komentáři, že to byl ten nejkrásnější ples.

Asi kolem půl deváté napochodoval do sálu zástup letošních devát’áků, kteří si s klidem troufli nejen na polonézu, ale i na zmíněný valčík a polku. Ta v podání dívek v šatech jako z pohádek vypadala sice trošku netradičně, ale věřím, že se divákům líbila.
Mimoto vystoupila i skupina, která předvedla hip hop. Pak mohli všichni kluci vytáhnout své (nejen) taneční partnerky na parket, aby si s nimi zatančili na písničky skupiny Novios. Musím říct, že tohle si mí kamarádi užili nejvíce. A at‘ už za to mohlo krásné přítmí, pozdní noční a brzké ranní hodiny, uvolněnost, malilinkaté posilnění alkoholem nebo celková skvělá nálada, myslím si, že ples si všichni zúčastnění pořádně užili a budou na něj ještě dlouho vzpomínat.
  
 Kateřina Nečacká