Tak na co by ses jako novinářka zeptala šéfredaktorky úspěšného časopisu ze všeho nejdřív?
No třeba na to, co je na něm zvláštního, že je tak dobrý.
Co je na Clicku zvláštního, že je tak dobrý?
Když jsem se dívala do těch ostatních časopisů, které v soutěži měli, tak bylo vidět, že v tom našem je narozdíl od nich vlastně úplně všechno, od každého něco. Každý si v něm najde to svoje – od rozhovorů přes názory studentů, až třeba po informace o programu ekoškola nebo jiných akcích, které škola dělá. Taky máme rubriku Listování, kam každý, kdo chce, může poslat svůj literární výtvor. Tam se dávají třeba povedené slohovky.
Jak časopis vznikl?
Napřed se dělal v kroužku, který se scházel až po vyučování – to jsem byla v šesté třídě. Kroužek vedla paní učitelka Češková. Teď už se časopis píše ve volitelném předmětu Základy žurnalistiky, který má paní učitelka Mikešková. Nejmladší z redakce jsou sedmáci a nejstarší my, deváťáci. Název Click, asi vymyslela nějaká třída před náma už před x lety. Vím, že názvy časopisu se hodně měnily, podle toho, kdo ho zrovna dělal.  Jednu dobu to byl Amos. Teď je to pár let Click.
Podle názvu bych řekla, že Click je internetový časopis. Hádám správně?
Ne, je papírový. Chtěli jsme, aby byl na internetu, ale paní ředitelka dává přednost papírovému.
Jak a kde se vyrábí?
Tiskne se ve škole v učebně informatiky. Vždycky je toho strašně moc. Click má 27 autorů – takže každý novinář musí dostat svůj výtisk, pak ještě přijde po jednom do každé třídy a paní ředitelce a do jídelny a tak. Takže jedno číslo vytiskneme asi tak padesátkrát. Několik i barevně. Teď se snažíme časopis trochu zmenšit, protože když to děláme v polních podmínkách a je moc stran, tak už to cvakačka nebere a nedá se to sešít. Takže jedno číslo mívá tak do 20 stran.
Jak často vychází?
Náš časopis je dvouměsíčník.
Má taky redakce někoho, kdo by příspěvky před vydáním četl a kontroloval?
To dělá paní učitelka a pak taky máme dvě holky, které tvoří obrázky a grafiku.
A tvoje práce?
Já jako šéfredaktorka vlastně dělám skoro to samé, co všichni. Navíc píšu ke každému číslu úvodníky. Píšu články a děláme ještě s jedním spolužákem rozhovory. Máme takovou svoji rubriku. Snažíme se oslovovat hlavně dospělé, kteří nějak souvisí se školou. Buď jsou přímo ze školy, nebo jsou s ní nějak spojení. Ve škole už jsme skoro všechny probrali, tak teď hledáme lidi na rozhovor i venku, třeba ve Včelíně.
Jsou redaktoři Clicku pilní nebo líní?
Snažím se všechny nahánět, aby dodávali příspěvky včas. Ale někdy ani nemusím, většinou to jde dobře. Když jsou třeba písemky, tak to moc nestíhají, ale to nemám čas ani já. Vždycky se nějak dohodneme.
Co píší neradi, a o která témata se naopak perou?
Neoblíbená je práce na rubrice „Co jste možná nevěděli“, to nikdo moc psát nechce. Tam se dávají články třeba o vánočních a velikonočních zvycích. Nejradši naopak mají rubriku, kde se uvádějí novinky z filmů, z hudby, z knih  – do toho se hrnou.
Máte v redakci nějaké nápady, jak Click ještě vylepšit a příští rok vyhrát na celé čáře?
Já už jsem ve škole poslední čtyři měsíce, tak nevím, moc plány nedělám. Příští rok už si budou muset poradit sami. Paní učitelka se pořád snaží přijít na  nějakou novou rubriku, čím bysme časopis ještě oživili – ale hodně bojujeme s místem, aby se tam to nové ještě vešlo.
Budeš novinářkou?
Dlouho jsem si myslela, že novinářkou určite být chci, ale poslední roky už tomu moc nedávám. Je to hrozná dřina a myslím, že člověk musí být pořád 24 hodin na příjmu a řídí ho jiní. Spíš by mě bavilo pracovat v cestovním ruchu, v cizině. Ale nějakou tu novinařinu na volné noze nevylučuju.

msch