Tak jak se máte, už jste začala? Minulý rok – to bylo výročí korunovace Panny Marie Svatohostýnské, volby byly, nové zvony v Bystřici a na Hostýně, otevřeno nové centrum pro seniory – ó to jsem ráda, že jsem to už nemusela všechno sledovat. Abyste to tak do května a června stihla…
Abych pravdu řekla, zatím mám jen přehled událostí doma a ve světě a tak nějak se v tom topím. Když jsem si prohlédla vaši poslední kroniku z roku 2011, elektronickou devadesátistránkovou, pečlivě členěnou, vidím, že je to nepřeberné moře práce… Jak jste do toho před lety vkročila vy?
Já do toho vpadla úplně poslepu – to bylo v roce 2004. Přemluvil mě pan starosta Pánek  a taky pan Zdeněk Šrom, vedoucí tehdejšího městského odboru regionálního rozvoje. Bylo to těžké přemlouvání. Já se bránila a říkala, že to neumím, ale oni naléhali, ať prý  si to ještě rozmyslím, pomáhali mi, vyšli mi ve všem vstříc. Tak mě přesvědčili. Kdo jiný by prý měl psát kroniku města než češtinář v důchodu.  
Znala jste v té době kroniky svých předchůdců? Jak jste se učila být kronikářkou?
Z kroniky psané ručně mým bezprostředním předchůdcem panem Josefem Biječkem jsem  tenkrát viděla vlastně jen koncepty. On to psal asi šest let, od roku 1998. A před ním byla kronikářkou tuším paní Neužilová, ta byla taky zaměstnaná na úřadě. No, hodně mi  v začátcích pomohla paní doktorka Zezulová z kroměřížského archivu. Jako úplný začátečník jsem hlavně pátrala po tom, jak má taková kronika vypadat. Ona mi půjčila kroniku Kroměříže a já se pak držela toho stylu – jen jsem si ho trochu přizpůsobila podle sebe. Dvě nebo tři kroniky Kroměříže jsem pročetla, podle nich jsem texty uspořádala a paní doktorka mi to pak kontrolovala. Radila mi i po telefonu a já ji navštěvovala v archivu. Potom jsem taky hledala kroniky na internetu, abych měla nějaké další vzory. A zjistila jsem, že každé město má kroniku jinou, jinak zpracovanou. Někdo se třeba zaměřuje na kulturu a jiné události přehlíží, jiný zase na sport. Pak jsem se taky dostala k odborné literatuře o přípravě kronik a chodila na pravidelná roční setkání kronikářů do SOkA Kroměříž.  Nebyla to žádná legrace. Někteří kronikáři mají kolem sebe skupinu spolupracovníků – letopiseckou komisi – a každý se stará o informace z určité oblasti. Jeden o přírodu, druhý o kulturu, třetí sleduje politiku... A kronikář to pak celé zpracuje.  Jenže já žádný tým neměla.
Jak jste tedy informace sháněla?
Ze začátku jsem musela doslova obíhat lidi. Pan Biječek mi dal nějaké adresy, a tak jsem běhala po celé Bystřici – tu k Rychlovu, tu zase k Mrlínku, tam jsem jednoho ulovila, druhému telefonovala; já už bych to teď pravdu nemohla dělat, dyť já byla dočista uběhaná!
Vzpomínám si, jak jsem jednou potřebovala informaci o roční činnosti bystřického sboru dobrovolných hasičů. Dlouho jsem u zbrojnice zvonila, poskakovala a čekala, než jsem někoho našla. Dlouho jsem zezačátku naháněla i zahrádkáře nebo hledala po městě sídlo úřadu práce. Ale potom se to pomalu usazovalo, zavedly se kontakty a přišla elektronická pošta. Pan Biječek, ten ještě psal kroniku ručně, já už začala na počítači.
Takže kronika vás přivedla i k práci na počítači?
Když jsem kroniku začínala psát, tak jsem počítač doma vůbec neměla. Já jezdila za vnukem do Rožnova a tam jsme to dávali dohromady. Naučila jsem se používat poštu a základní věci, které jsem potřebovala. Já to zvládla jen díky svému vnukovi Petrovi. On tenkrát ještě studoval na VUT a pomáhal mi, když měl volno. Bavilo ho to. Když už jsem třeba někdy z té záplavy informací nemohla, texty zkrátil a roztřídil. Bez něho bych to zvládala dost těžko. Vytahoval texty z internetu, ze Zpravodaje, přepisoval, upravoval. Vymyslel i grafickou podobu elektronické kroniky a obsah, takový, že když se ťukne na řádek, otevře se vám přímo kapitola, kterou jste si vybrali, ani nemusíte listovat a hledat ji ručně. Ke konci už to šlo tak, že jsme se všemi, kdo nám poskytovali informace, s předsedy spolků, vedoucími zájmových organizací, řediteli škol, městským úřadem, pořadateli kulturních akcí, byli v kontaktu přes mailovou poštu. Vždycky jsem je obeslala hned na začátku roku, že prosím například o zaslání výroční zprávy. Pryč byly časy, kdy mi třeba paní ředitelka Bezděková ze školy pod Dubíčkem posílala ručně psanou zprávu po paní kuchařce.
Poskytují lidé kronikářce informace ke zvěčnění rádi, nebo je z nich musí loudit a páčit?
Někteří posílali ochotně a rádi a vše vypsali dopodrobna. Mnozí ani nečekali na vyzvání. Chtěla bych jim všem moc poděkovat, že mně s kronikou pomáhali. Ale byli i takoví, kteří nic neposlali ani na několikeré prosby. Školy poskytovaly informace ochotně. Dobrá byla spolupráce také s panem farářem Jordánem nebo Valašským souborem písní a tanců Rusava a dalšími a dalšími. Pobíhání a doprošování – to mě na psaní kroniky nejvíc nebavilo.
Objevila se ještě jiná úskalí?
Zpracovávání materiálů, to je taky práce úmorná. Já kvůli tomu kolikrát ani nespala, a když už jsem usnula, tak se mi o tom zdálo. Hrabete se v hromadách papírů, musíte vybírat, co je důležité, spojovat informace z několika zdrojů. To byl Zpravodaj, Pokroky, regionální noviny, hlášení městského rozhlasu, výroční zprávy, důkladné texty o sportu od pana Doležela… Mně dávaly nejvíc zabrat sporty. Dodnes se mi plete, co je liga a co přebor. Někdy pro mě taky bylo složité zaznamenat ve zkratce politické události, získávat zprávy o místních závodech a firmách nebo zkracovat zprávy o financích, rozpočtech. A úplně nešťastná jsem byla ze zpráv o vzdělávání v jakémsi eGon centru – nedokázala jsem posoudit ani zjistit, jestli je to důležité, nebo není. Nejraději jsem psala o kultuře a školství.
Nelákalo vás někdy vrátit se k ručnímu psaní kroniky? Ty perem psané vypadají krásně.
To opravdu ne. Já ani nemám tak pěkné a čitelné písmo. Kdo by dnes kroniku psal rukou? To byste přepisovala celý rok. V prvním nadšení jsme kdysi s rodinou zkoušeli doplnit kroniku ilustracemi, jenom amatérskými – ale moc se to nelíbilo, tak je kronika bez obrázků. Mohla by ale jistě mít na konci fotografickou přílohu, tu tam udělejte.
Podle předpisů má být kronika objektivní, tak aby z ní kronikář jako osobnost nijak nevyčníval. Není potom tak trochu suchá a studená?
Kronikář sice nemá v kronice projevovat své názory a má být co nejvíc objektivní, ale uspořádat ji jistě můžete podle sebe. Je pravda, že staří kronikáři byli víc osobní, něco přibarvili, něco vynechali, něco změnili, třeba jen proto, aby chválili svého chlebodárce. To už dnes nejde. Josef Krumpholc, Jan Sova, Jan Galuška – jejich zápisky vycházejí na pokračování ve Zpravodaji, ti zas nepsali oficiální městskou kroniku. Mohli si v textu dovolit  jásat  nebo se zlobit. Dneska myslím lidi hledají hlavně fakta – co kde bylo, co se dělalo. No taky mně takové zápisy přijdou trochu studené.
Mě ale stejně ve starších kronikách baví číst, pokud nic konkrétního nehledám,  hlavně takové ty osobní poznámky – jak si kronikář povzdechne, že je draho, že zapomněl pravopis nebo že na ulici „mnoho louže a neřádu nahromaděno bylo“ a že si namočil boty. Nebo když píše, že panští úředníci jsou „známí bumbalové“. A navíc, když třeba čtete, že „v roce 1865 sestoupili se oudové starých cechů a založili občanskou záložnu,“ tak to má zvuk. 
Nevím, jestli dnešní kroniky budou stejně tak působit na lidi v budoucnosti. To máte těžké, když to napíšete stručně a nezúčastněně, je to suché. A když píšete o něčem, o čem toho hodně víte a máte k tomu osobní vztah (což je v mém případě třeba pěvecký sbor Tregler), zas se bojíte, aby to nebylo zbytečně rozvleklé – dyť kdo to bude číst? 
Myslíte, že kroniky mají budoucnost?
Snad ano. Zatím jsou to pořád archiválie první kategorie. Každé město by určitě mělo mít podchycené alespoň hlavní události toho kterého roku, nebo aspoň někde uvedené odkazy, kde informace o nich hledat. Víte, jak to má být – kronika by se měla napsat, očíslovat strany, odevzdat ke schválení, vytisknout ve třech exemplářích na trvanlivý papír, svázat. Jeden svazek přijde na radnici, jeden do archivu a jeden kronikáři. Dopsaná kronika se pak uloží do okresního archivu, nejpozději do deseti let po dopsání, nezapomeňte. A každá má být podepsaná starostou a kronikářem. Vy to zvládnete, nebojte se! Není to nezajímavá práce.
Já vím, kronikář musí být jaksi všudypřítomný nebo aspoň vědět, jak se vše dozvědět…
A vždycky poznat, co je důležité, a to poslat do budoucnosti. O nic jiného nejde. A psát.
Psala jste si někdy svoji osobní kroniku, zápisky, deník?
Myslím, že jsem za svůj život napsala už opravdu hodně dopisů. Ale deník, literární tvorba – to ne. Já na to psaní vlastně nikdy moc nebyla... 

msch

Kronikářce vše nejlepší

K významnému životnímu jubileu popřál na konci února paní Jaromíře Junkové také starosta města Zdeněk Pánek. Při společném setkání jí poděkoval za dlouholetou obětavou práci na kronice města Bystřice pod Hostýnem a všechno úsilí, které věnovala v době své pedagogické praxe několika generacím svých  žáků.
Paní učitelka Jaromíra Junková je rodilá Bystřičanka. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor český jazyk a literatura – ruský jazyk a literatura. Jako učitelka působila v Kelči a v Bystřici pod Hostýnem. Její životní bystřickou láskou zůstává  pěvecký sbor Tregler, kam ji přivedli už její rodiče. Jak sama říká, každý den, kdy se jde zpívat, je sváteční. 
            

msch