Železnice a vlaky ve vzpomínkách starého Bystřičana
(část 1.)

Patřím ještě ke generacím, jimž vlak byl neodmyslitelnou složkou denního života. Vzpomínám na svého otce, který ještě za císaře pána projezdil trať Bystřice pod Hostýnem – Holešov a zpět za osm let studií na holešovské reálce. Po maturitě 1914 byl povolán do I. světové války na ruskou frontu. Jako válečný zajatec se přihlásil do legií a jel znovu na vojnu sedě obkročmo na cisterně ruského nákladního vlaku. Chápu to jako klasické hrdinství – vydat se do války znovu a pro ideu svobody národa zdarma riskovat krk. Jako legionář 6. pluku po boji s Němci u Bachmače v březnu 1918, za nějž byl vyznamenán svým prvním čs. Válečným křížem, prodělal anabázi legií od Volhy do Vladivostoku. Ruští legionáři s vlaky srostli. Ve vagonech jeli rozkládající se zemí, žili v nich, okolo vlaků bojovali, opravovali trať, stavěli mosty, ba u Bajkalu prorazili i destruovaný tunel a zajišťovali vše, co šest desítek tisíc organizovaných vojáků potřebovalo. Do Vladivostoku dojel za dva roky bojů jako důstojník štábu legií v dubnu 1920, tedy v době, kdy v Evropě byl už rok a půl mír.

Snem mého otce bylo železniční inženýrství. Když se však vrátil z války domů, své si zatím už odjezdil vlakem na gymnázium do Holešova jeho mladší bratr a nastoupil na školu vysokou. Na dva vysokoškoláky rodina mistra soustružníka dřeva u Thoneta neměla. Starší bratr proto zůstal na vojně. Napadá mne, že jsme boje za naši svobodu během I. světové války pustili za komunistických úprav dějin i v éře postmoderního relativismu z hlavy.      

Když jsem v bystřické chlapecké škole T. G. Masaryka v červnu 1939 ukončil 5. třídu obecné školy (tehdy nás tam bylo 54 žáků a do života nás vzorně připravovala paní učitelka Hauková), stal se vlak též mým letitým denním údělem na cestě do holešovského reálného gymnázia a zpět domů. Dojíždět jsem začal právě na začátku II. světové války v září 1939. Bylo to také v období rodinného dramatu, neboť táta koncem srpna odjel služebně vlakem do Zlína a místo něj přijelo gestapo provést domovní prohlídku u nás na Schwaigrově náměstí. Táta, člen armádního odboje, zmizel ve spárech nacistů na léta. Svoji křížovou cestu s měsíci výslechů a lety žalářů a koncentráků jako zázrakem přežil.

Moje denní dojíždění vlakem za války a vůbec vztahy s železnicí by vydaly na dobrodružnou pamětnickou knížku. Ve vlaku do školy za časného rána jsme se navzájem informovali, kdo nezapomněl zapsat slovíčka či vypracovat domácí úlohu. Bylo nutné nabýt dovednosti průvodčích – psát čitelně i v kodrcajícím vlaku. Pokud vlak dojel včas, bylo možné opomenutí domácích úloh dohnat v „útulku“. Útulkem byla jedna ze tříd určených pro přespolní po příjezdu do školy brzy ráno nebo před odjezdem vlaku odpoledne. Za krutých zim 1942 a 1943 a vánic jsme ovšem přijížděli do školy obvykle se zpožděním tak, jak železničáři stačili ošetřit výhybky – třeba i v druhé vyučovací hodině.

Vagony se za války na naší trati postupně měnily, přibývalo oken zatlučených prkny místo skla nebo vagonů s nefungujícím topením v zimě. Nebyli jsme zhýčkaní a tak jsme brali povděčně i místo třeba v prostředním „kupé“ u záchodu se dvěma sedátky, jemuž se říkalo řízně „hajzlkupé“. Nebylo zrovna vonné, ale bylo tam soukromí. I počty vlaků se snižovaly a počty cestujících houstly. Takže jsem tam jednou zažil zvláštní chvíli, když si  ke mně  přisedl muž z lidu. Povídali jsme si a řeč tohoto člověka byla stále nadšenější. Mluvil o Lidové frontě na Ostravsku, kde pracuje, a posléze začal vytahovat z aktovky komunistické brožurky jako sílu, která smete fašismus. Když jsem to po válce povídal tátovi, řekl mi své mínění důstojníka-zpravodajce: úspěšný odboj je možné dělat jedině bez mluvků a s lidmi, kteří se psychicky nesloží po prvním zařvání nebo po první facce, co je shodí ze židle při výslechu.

Časem jsme postřehli, že mezi železničáři a dojíždějícími studenty panuje jisté srozumění. Ukazovaly to i zážitky v klukovském věku velice vítané. Stalo se mně nejméně dvakrát, že jsem se zdržel odpoledne ve škole ze zcela pochopitelného důvodu. Mou první studentskou láskou byla krásná spolužačka Irča, dojíždějící autobusem ze Zlína. Děvčata mívala tělocvik odpoledne, a tak jsme se občas sešli v době, kdy čekala na autobus a já ovšem nechal odjet svůj vlak. Jak jsem pak seděl po takové schůzce na lavičce na nádražním peronu, přijel vlak nákladní. Pan strojvedoucí, jako by věděl, mne prostě vybídl, abych vylezl k němu na parostroj. Tak jsem absolvoval trať do Bystřice mezi topičem a strojvůdcem na lokomotivě. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl překvapen, když těžký železný kolos nabíral rychlost a já ucítil jeho mírné kolébání podle toho, jak zabírala pára v pístech po stranách stroje.

 Sympatie železničářů ke studentům jsme vděčně ocenili, když nám pomohly v další krajní nouzi.  Na podzim 1945 se v holešovském gymnáziu pořádaly taneční hodiny pro žáky i další zájemce, a to v naší tělocvičně. Žíněnky a nářadí krom laviček se uklidily na úložiště, lavičky se naopak postavily ke stěnám pro dámy, byla zajištěna jednoduchá hudba, ba i taneční mistr s partnerkou v gala. Ob týden se pořádala „prodloužená“ končící až ve 22 hodin.  Pro přespolní, vlakem dojíždějící a lačné tance, tak vznikla potíž – poslední osobní vlak na Bystřici odjížděl okolo 20. hodiny. Tři čtyři odvážlivci jsme se tenkrát spolehli na možnost nocovat na nádraží v čekárně, byť to bylo proti předpisům. Když jsme zaťukali v mrazivé pozdní podzimní noci na okénko nádražní kanceláře, pan výpravčí v noční službě nás pustil k sobě do vytopené místnosti a slíbil poslat nás domů „Raketou“ – nákladním vlakem, jenž rozvážel po stanicích plné vagony a sbíral prázdné. Jak řekl, tak i učinil. Když od Hulína „Raketa“ k půlnoci přisupěla a vykonala své posuny, nastoupili jsme do služebního vozu „hytláku“, jak se mu říkalo. Takže k jedné hodině jsme byli doma, a to nikoli naposled. 

S železnicí jsem se za války musel sžít nejen jako každodenní cestující, ale i jako dělník na trati. Byl to kousek života těžkého, válečného – moje nasazení čili „ajnzac“ na dráze... 

Vladimír Krečmer

Pokračování příště.