Milí čtenáři,

léto je už zas na odletu a září nejspíš dostalo jméno po světle. Derou se k němu můry. Ťukají do stěn, šelestí huňatými křídly a skřípou drápky po okenních tabulích, usedají na displeje a svítící stránky knih i novin a jsou tak velké, že dokáží zasednout i půlku rozečteného příběhu. Zpravodaj nám přes prázdniny utěšeně přibral na váze, ale nijak se pro to netrápí, nic si totiž nemíní nechat pro sebe. Jeho první část je věnována blížícím se komunálním volbám a aktuálním problémům, zejména poslednímu vývoji situace kolem Podhoranu, jenž se stal kamenem, který nepadá ze srdce a kterým po sobě začínáme vzájemně házet. Radostnější obsah má překvapivě objemný blok čísel a fotografií mapující změny k lepšímu, dokonalejšímu a účelnějšímu, jimiž město prošlo během posledních let. Nadějeplná je také zpráva o znovuotevření bystřické sokolovny, oblíbeného loutkového divadla a návratu všech sportovních možností se sokolovnou spojených. A co Bystřičané v poslední době všechno dokázali! Jaroslav Velička ve svých sedmdesáti letech poprvé uběhl maraton, řezbář Josef Biječek vytvořil pro louku na Klapinově překrásnou sochu portáše v mírně nadživotní velikosti, Milena Hošťálková se svým patrovým podnosem z pálené hlíny, dřeva a kovu předstihla všechny soupeře v soutěži na největších keramických trzích v České republice, minigolfistka Alena Doleželová získala čtvrté místo na mistrovství světa juniorů ve finském Lahti a Lucie Málková z městského informačního centra objevila v Hostýnských vrších místo, kde rostou kouzelné klanějící se hříbky. Přestože jako správný houbař neprozradila, kde se místo nachází, největší exemplář pro nás vyfotila. Díky všem místním pozoruhodným osobnostem, tvůrcům a objevitelům velkých i malých věcí je zářijové číslo Zpravodaje světlé, optimistické a inspirativní a smiřuje nás s tím, že každý den není posvícení.

Jeden podvečer na konci prázdnin, když se po táhlém dešti na chvíli rozsvítilo, jsem po cestě z Hostýna přes Chvalčov do Bystřice nepotkala skoro nikoho. Jen pár modráků v jehličí, jednoho houbaře a na celkem liduprázdné chvalčovské cestičce zezadu kolem Bystřičky paní se psem a tři cyklisty. Dva jeli po směru, jeden však mínil odbočit, a protože kvůli mně musel na okamžik zastavit, tuze se zachmuřil. Vytáhla jsem sluchátka z uší, poděkovala mu, že mi dal přednost, a nadsadila omluvně: „To víte, nevidím, neslyším…“ „Hm,“ procedil, aniž hnul koutkem, „a v tom je právě ten problém!“ – Hostýnské vrchy jsou rozlehlé, chodím, vidím, slyším, prý moc přemýšlím. Těším se, že jednou přijdu na to, v čem je ten PROBLÉM doopravdy.
Přeji nám všem krásné září, i kdyby snad všichni nejeli naším směrem, a co nejméně žabomyších tahanic na křižovatkách.

Ilona Musichina