Maršálova hrobka
V Rakousku se už léta spekuluje o tom, zda je maršál Laudon, tato významná osobnost vojenské historie, skutečně pohřbena v místě, na kterém stojí kamenný sarkofág. Ten se totiž nachází v blízkosti silnice, která vede z Hadersdorfu do obce Mauerbach. Navíc dnes Laudonův hrob obklopuje značně neudržovaný les. Historici i turisté se proto dlouho zabývali myšlenkou, jestli se v případě sarkofágu nejedná spíše o jakýsi památník či zda nebyl sarkofág odsunut z nějakého jiného místa, na kterém byl maršál skutečně pohřben. Výstava ukázala, že místo maršálova odpočinku je skutečně pod sarkofágem. Důkazy pro toto tvrzení jsou hned dva. Tím prvním je původní plán zámeckého parku v Hadersdorfu z roku 1865, na němž je maršálův hrob zakreslen v místě, kde se nachází dodnes. Druhý důkaz podává v maršálově monografii rakouský historik Franz Pesendorfer. Ten popisuje, jak se komise složená z představitelů města Vídně a rakouského Spolkového památkového ústavu rozhodla hrobku otevřít: „Odsunuli jsme betonovou desku před sarkofágem i vlastní sarkofág a před očima se nám objevily úzké strmé sutí pokryté schody, které vedly do místnosti pod sarkofágem. Na jejím konci jsme objevili cihlovou stěnou zazděnou další cestu. Bylo ale zřejmé, že se do místnosti kdysi pokoušeli dostat vykradači hrobů, protože ve zdi byla malá díra. Díru jsme využili k prozkoumání další místnosti. Vsunuli jsme do ní lampu zavěšenou na tyči a v záři jejího světla jsme spatřili dvě rozpadající se rakve, a v nich kosti. Výsledek byl jednoznačný. Jedná se o skutečný hrob Gideona Ernsta Laudona a jeho manželky Klary.“ Z Pesendorferovy monografie se dále dozvídáme, že komise díru potom zazdila, místnosti vyčistila a betonovou desku uchytila tak, aby se sem už žádní vykradači hrobů dostat nemohli.

Louisa Loudonová
Méně známou skutečností je samotná existence Louisy Loudonové, o níž se historické prameny nezmiňují vůbec. Louisa byla prvorozená dcera maršálova synovce Johana Ludwiga Alexandra a jeho manželky Amalie hraběnky z Fünfkirchenu. Narodila se v roce 1793, v sedmnácti letech ale zemřela. Zůstal po ní jediný dopis uložený v Moravském zemském archivu, kresba krajiny a její posmrtný portrét. Univerzálním dědicem veškerého hadersdorfsko-bystřického majetku se proto stal její o dva roky mladší bratr, Bystřičanům dobře známý Olivier Loudon.

Olivierovy botanické úspěchy
Olivierovo působení v Bystřici je dobře známé především díky neúnavné propagátorské práci MVDr. Josefa Stojana, který o něm v 70. letech publikoval několik článků. Z nich potom čerpaly i novější texty, které se věnovaly Olivierovým botanickým úspěchům. Vždy se ale soustředily spíše na užitkové rostliny, které na svých panstvích pěstoval, velkou pozornost poutal už za Olivierova života ananas. Ten patřil ale ke zdrojům vitamínů, nikoli ke špičce Olivierova botanického snažení. Díky úsilí studenta olomoucké přírodovědecké fakulty Davida Horáka se na výstavě podařilo ukázat i Olivierovu sběratelskou práci na poli botaniky. Návštěvníci si tak mohli prohlédnout dobové kresby rostlin pěstovaných v zámeckém zahradnictví výhradně ke sběratelským účelům. David Horák je vyhledal v botanických publikacích vydaných v polovině 19. století v knihovně přírodovědecké fakulty a v olomoucké vědecké knihovně.

Muž s ryšavým plnovousem
V botanické práci Olivierově pokračoval úspěšně i jeho syn Ernst, který jako jediný z rodu získal titul jeho excelence. Ernstův velký portrét, olejomalba na plátně, byl dlouho nezvěstný. Za ztracený jej považovala i rodina Loudonů. Pro účely výstavy se ho ale nakonec podařilo nalézt v depozitářích Národního památkového ústavu, který jej eviduje jako „portrét muže s ryšavým plnovousem“. V inventářích proto nebylo možné portrét dohledat. Vzhledem k tomu, že byl objeven nedlouho před uskutečněním výstavy, nemohl být už zrestaurován. Pořadatelé se rozhodli návštěvníkům portrét představit i přesto, že bylo plátno nad Ernstovým čelem poškozeno nevelkou trhlinou.

Místo litografií akvarely
Objev přineslo také restaurování jiných obrazů ze sbírek tohoto bystřického pána. Na Ernstovu zakázku vznikly ve 2. polovině 19. století obrazy mapující jeho panství, jejichž autorem se stal německý malíř a grafik Wilhelm Gail. V roce 1933 darovala Gailovy obrazy Alice Loudonová, rozená hraběnka z Vossu, do sbírek nově vznikajícího bystřického muzea. V darovacím protokolu uvedla, že se jedná o litografie. Restaurování obrazů pro účely výstavy a jejich mikroskopický rozbor ale ukázaly, že se jedná o akvarely. Toto zjištění dodává obrazům na ceně. Na rozdíl od litografií totiž mohly být akvarely zhotoveny pouze v jediném originále!

Karikaturista Remigius
Pro Bystřičany zcela neznámým byl také výtvarný talent Ernstova syna Remigia Oliviera, z jehož pozůstalosti pochází více než 200 kreseb a karikatur uložených ve Vrbasově muzeu ve Ždánicích. Nejlepší z nich si mohli návštěvníci na bystřické výstavě prohlédnout. Život tohoto „druhého“ Oliviera, jak bývá v rodině titulován, trval ale pouhých pětačtyřicet let. Po smrti jeho excelence Ernsta Loudona nastoupil proto na pomyslný bystřický trůn až Olivierův syn Ernst Gideon.

Knihovna se neztratila
Ačkoliv se mu v hospodaření příliš nedařilo, což dokumentovala na výstavě zcela neznámá akcie neúspěšné společnosti Köflašské dřevařské závody z rodinných sbírek Loudonů, byl i on sběratelem umění a vzdělaným člověkem, který ovládal dobře i češtinu. Po jeho odchodu z Bystřice byly rodové sbírky rozděleny na několik částí a rozvezeny po příbuzných. Obrazy a některé kusy nábytku putovaly do Milotic a později Ždánic, odkud byly po znárodnění převezeny do depozitářů Národního památkového ústavu umístěných v zámku ve Slavkově u Brna, kde jsou dodnes. Památky na maršála Laudona byly rovněž převezeny do Ždánic, kde zůstaly ve sbírkách Vrbasova muzea. Knihovna se dostala do zámku v Kvasicích, kde v klidu, a pojištěna u společnosti Lloyd proti válečným útrapám, přečkala druhou světovou válku. Po znárodnění byla převezena na hrad Bítov, kde vydržela do devadesátých let 20. století. Tehdy byla převezena do Nového Jičína, protože o ni město Bystřice pod Hostýnem neprojevilo zájem. V Novém Jičíně je uložena dodnes a je badatelsky přístupná. Není tedy pravda, jak shodně píší rakouský historik Pesendorfer i jeho český kolega Pavel Bělina, že se knihovna ztratila. Několik drobných ukázek z ní, mohli vidět i návštěvníci výstavy.

Turecký kámen 
Na závěr přidáme k těmto zajímavostem ještě jednu, na výstavě neprezentovanou. Několik desítek metrů od zmiňovaného maršálova hrobu v Hadersdorfu se nachází památník s názvem Türkenstein, tedy „turecký kámen“. Jedná se o několik kamenných desek zasazených do cihlové stěny. Propagační tiskovina, kterou vydal Okrašlovací spolek Hadersdorf-Weidlingau, k této památce uvádí, že byl dříve Türkenstein považován za desku z hrobu Ibrahima Paši, kterou si s sebou přivezl maršál Laudon z bitvy u Bělehradu. Spolek ale dále uvádí, že se nejedná o desky z hrobu Ibrahima, ale Mehmeda Paši, který zemřel v roce 1743 v Lepantu. Dva kameny pocházejí podle členů spolku z jedné z bělehradských bran. Dále je ve zdi zasazen nápis s chronogramem sultána Mahmuda I. a kresba rajského ptáka Hümy – ten je zde ovšem bohužel postaven na hlavu, a není proto k poznání. Že se tato výtka spolku skutečně zakládá na pravdě, zdokumentoval dobrý kreslíř Remigius Olivier Loudon. Dnešní podobu desky, i její původní polohu v kresebném Olivierově provedení, můžete porovnat sami.
                          

-eda-