Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Kantořina, to je řemeslo

Z výšky městského činžáku jsem důvěrně znala jeho dům – ve sněhu, v bouřce, když opadávaly sakury. Každé ráno procházel brankou a mířil do města, později, když nohy už tolik nesloužily, si brával kolo. Znali jsme se od vidění a já nevěděla nic – že ten neobvyklý dům postavil vlastníma rukama, že rozumí dřevu a dokáže to zařídit tak, aby mu rozuměli i druzí. Že jednou od té své branky jel se vší slávou v kočáře přes celé město do školy, v níž strávil se svými studenty 32 let života. „Pan Eduard Pokorný,“ napsala mi o něm jedna z jeho žákyň, „je legenda dřevařské průmyslovky, ikona, zkrátka "Pan Profesor". Takových lidí se rodí málo a on se Pánu Bohu výjimečně  povedl…“
A tak jsme se jednoho dne, měla jsem to štěstí, konečně dali do řeči; s chutí dvou bývalých kantorů, pro které je mluva životní potřebou a pro něž svět vzniká, jakmile byl vysloven.

… Ale co když toho napovídám moc. Budete z toho nešťastná –  mě vždycky z domu hnali do školy, jen aby měli chvilku klid. Když jsem zůstal sám, zdálo se mi, že začínám trpět samomluvou, proto jsem si pořídil fenku Bony. Když tu zrovna nejsou děti ani kamarádi, povídáme si spolu, já jí nadávám, ona na mě kouká, že mi nerozumí, tak jí to vysvětluju znova a znova – a je všechno vpořádku. 

Jaké to tenkrát bylo, když jste jako učitel poprvé přišel v Bystřici do školy?
Psal se rok 1957, průmyslová škola nábytkářská už několik let existovala, oboru dala dva ročníky maturantů, byly malá jen čtyři třídy, a řídil ji arch. Jan Ryba. Mně bylo osmadvacet, měl jsem ženu a dva malé syny. A učit jsem musel jako kandrdas všechny odborné předměty. 

Vystudoval jste přímo dřevařinu? 
Nikdy jsem si nemyslel, že bych dělal něco jiného. Já začal od základu. Napřed jsem se vyučil truhlářem doma u tatínka, ale nemyslím, že bych se vyučil špatně nebo pod protekcí. My měli doma v Kostelci na Hané truhlářskou dílnu, tatínek živnost z roku 1887 převzal od svého otce. Bývali u nás vždycky  tři čtyři tovaryši a jeden dva učni. Můj pradědeček, když se vyučil, šel prý vandrem do Vídně a ve Vídni pak u nějaké firmy pracoval, aby nabral zkušenosti. Když jsem se vyučil já, řekl otec, že na zkušenou půjdu do Prahy. Sehnal mi tehdy v Praze dvě místa – jedno bylo v  lepší firmě, která dělala na zakázku luxusní  nábytek, a to druhé v továrně, která vyráběla nábytek lidovější. V Praze to bylo úžasné. Měli jsme tam takovou kosteleckou kolonii, já a kamarádi, co tam studovali. Chodili jsme do divadel, do kina. Když je člověk mladý, tak je všechno nějak hezčí. Pak jsem šel na mistrovskou školu do Olomouce, odmaturoval na Slovensku ve Spišské Nové Vsi a dalších pět let strávil ve Zvolenu na vysoké. Ale ze všeho nejdřív jsem byl truhlářem a taky jsem jím zůstal.

A stal jste se Bystřičanem…
Dostal jsem po škole umístěnku do TONu, ale Jan Ryba mě znal z mistrovské školy, nabídl mi učitelskou práci a já přijal. Záhy jsme dostali byt v ulici Odboje, u staré mlékárny, postavili to vojáci, ale část bytů dali k dispozici městu. Bydleli jsme tam 14 let. V roce 1968, tři roky po tatínkově smrti, jsem dům v Kostelci, stavení se živností i s hospodářstvím, odprodal obci, která už ho stejně zčásti využívala. V létě 1968 přišly ty události a já trochu dostal strach, abych nezažil novou měnovou reformu. Šel jsem na stavební úřad, že bych si koupil jeden dům v zakládané ulici Barbořiny. Dostal jsem plány a začal stavět podle architekta. Dnes jsem rád, že ten dům mám, i když to období, kdy se svépomocí stavěl, nebylo jednoduché –  ze školy rovnou do montérek.

Jak se škola na konci šedesátých let vyvíjela?
Ve škole 68. rok způsobil, že před důchodem odvolali ředitele Rybu. Nakonec přišel z učiliště činorodý inženýr Grygar a s tím jsme pak ve škole zůstali jako vrstevníci stejně dlouho. Ing. Grygar se do toho vložil a malá škola se začala zvětšovat.  V celé Československé republice byly tyhle školy původně tři. V Praze škola bytové kultury, která se pak přeměnila  na uměleckoprůmyslovou školu, kde byl náš obor jedním z mnoha dalších, pak škola v Bystřici pod Hostýnem a třetí ve Spišské Nové vsi na Slovensku.


Pamatuju si, že dobré období nastalo někdy v roce 1972, to se u nás zavedlo experimentální studium. Ti, kteří se v osmnácti  vyučili v oboru, mohli chodit ještě tři roky na průmyslovku, udělat si v 21 letech maturitu a prohloubit si vzdělání. Byli výborní v tom, že uměli řemeslo a hodně chtěli. To byla krásná práce.  Trvalo to asi 12 let.


Učil jste odborné předměty – které to byly?
Technologie výroby nábytku, nauka o materiálech, vedl jsem technická cvičení a provozní praxe v TONu. V roce 1963 se jeden kolega odstěhoval do Brna, tak jsem po něm převzal výuku technologických předmětů. Ing. Grygar jako ředitel měl pochopení a zájem o obsahovou modernizaci výuky a já si mohl občas zajet i do Brna na Výzkumný a vývojový ústav nábytkářský. Tam jsem získával informace o nových materiálech, výrobních zařízeních a technologiích. Mohl jsem tyto nové poznatky zařazovat s předstihem do vyučování. U studentů novinky padaly na velmi úrodnou půdu.


Když jsem nastoupil, tak jsem pár let učil taky konstrukci. Studenty jsem vedl k tomu, aby si dokázali udělat návrh, třeba psací stůl podle svých představ, a aby to konstrukčně propracovali. Dělali jsme to tehdy tak, že na tom pracovali doma a pak mi práci odevzdali bez podpisu. Napíchali jsme výkresy na tabuli a já je začal anonymně hodnotit. Podle toho, jak se kdo červenal, jsem stejně poznal, o čí práci jde. Ale líbilo se to oběma stranám. Na to všichni rádi vzpomínáme.

Měli dobré nápady?
Měli někdy výborné nápady. Někdy jsem opravdu zíral, jak řemeslem málo zasažený člověk může být ve svých představách o výrobku a jeho realizaci úplně svobodný. Starý praktik, někdy příliš spoutaný starými zkušenostmi, od některých nápadů couvne, ale oni se v debatách často odradit nenechali. Tak vznikaly i zajímavé nové věci. Někteří, kteří mýma rukama prošli, pak u toho zůstali a stali se z nich architekti.


Takový třídní má práce o hodně víc než obyčejný učitel, a nejen se dřevem…
Měl jsem za svou praxi 10 tříd jako třídní, to je opravdu trochu jiná práce. To s dětmi, nebo přesněji s dospívajícími mladými muži a děvčaty, navážete bližší kontakt, stanete se součástí jejich školního a někdy i soukromého života, jejich problémů, ale i jejich večírků a dalších akcí. Mám díky nim třeba superkrásné vzpomínky na své padesátiny. Já tehdy o svých narozeninách samozřejmě nikde nic neříkal. Z mé třídy přišli za mnou, že si chtějí udělat večírek na Podhoranu, abych prý o tom věděl, že jsem taky zvaný. Já tam přišel, oni sedí v salonku, všichni ve společenském oblečení s motýlky a v lodičkách – a všechno nejlepší, najednou se ukázalo, že je to večírek na oslavu mých narozenin… To bylo dojemné. Anebo – to byla ještě větší legrace – jsem dovršil ve škole 25 let práce. Taky se to nějak prolátlo. Začal školní rok, bylo 1. září, já vytahuju kolo z branky, chystám se, že pojedu do školy, a na chodníku stojí moji dva žáci. Povídám, co je, chlapci, o co jde? A oni pořád, že se musíme chviličku zdržet, že to bude momentík, a pořád takhle divně mleli. A najednou vám přijel kočár, dva koně, nóbl vyštafírovaný, a oni povídají, když teda nastupujete do té druhé pětadvacítky, tak přece nepojedete na kole… No jeli jsme vám přes celou Bystřici, přes velkou křižovatku u Benetkového. Já se tam krčil, aby si lidi nemysleli, že se předvádím. Přijeli jsme ke škole a tam už stál dlouhý uvítací špalír a já jím prošel… no mně to připadalo jako ulička hanby… Taková legrace.


Tak to jste myslím patřil k těm, co jim maturanti při posledním zvonění zpívají Sbohem, lásko, nech mě jít…
Já jsem myslím byl s dětma vždycky zadobře. Vzájemná úcta je jeden z prvků kantorského řemesla, a kdo na to nedbá, tomu se pak nedaří. Já měl navíc výhodu, že jsem v oboru byl doma, ten jsem znal i pozpátku. Studenti byli různí. Někdo měl u mě čtyřku, někdo jedničku, ale myslím, že nikdo snad neměl nikdy pocit, že bych si tím vyřizoval nějaké účty. Konflikty jsem vždycky řešil dobrým slovem… Studenti  to poznají. Jakmile s nimi nehrajete čistou hru, tak to pak šlápnete vedle a je to zlé. Já se snažil, aby k tomu nikdy nedošlo.


Jenom když jsem učil poslední dva roky, tak jsem kolikrát přišel do kabinetu a říkal jsem – mně se zdá, že se ty děti nějak mění, že jsou z nich takoví obranáři, o všem diskutují. Já když dřív řekl, uděláte si na příště tohle a tohle, nikdo se neptal, proč a jestli by to nemohlo být jindy. To dřív vůbec neexistovalo. Nevím, možná to byl jen dojem kantora před důchodem. Šel jsem do něj v roce 1989 a pan nastala jiná doba.  No a už jsem v důchodu 24 let.


Překvapil vás někdy nějaký student něčím?
Vzpomínám si na jedno děvče – ona začínala ve škole tak těžce, nešlo jí to, byla ze všeho nešťastná. Pak přišla do jiného stavu, školu přerušila, a když ji pak dokončovala už jako maminka, tak vám měla téměř samé jedničky.
A znáte firmu Kuchyně Hanák? Tak toho jsem taky učil a po letech jsme se náhodou potkali. To jsem byl jednou s ramenem v nemocnici a čekal v jídelně na sanitku. A najednou slyším: „Dobrý den!“ Objevil se takový vypulírovaný člověk a říká: „Že si nevzpomenete, kdo já jsem.?“ A já říkám: „Vy jste Hanák.“ Tak to jsem zabodoval. A on na to (a to je taky takový kantorský potěšení): „To jsem rád, že jsme se potkali, víte, my si kolikrát se ženou o vás doma vyprávíme. Když vzpomínám na svý mládí, tak to nemůžu vynechat!“ Pak mi představil i svoji paní – no cítil jsem se tenkrát moc dobře. Jemu se dílo daří, má myslím obchody i v Anglii a v Americe.


Vidíte se občas taky se svými kolegy?
S mnohými se potkávám do dneška. Se dvěma kolegyněmi z dřívějších časů si pořád telefonujme. Jedna pro mě dokonce začala dělat rodokmen, protože se tím na stará kolena baví. Nebo František Jurásek, ten z Bystřice odešel do Zlína, ale s tím se taky vidívám, chodíval za mnou i do nemocnice. A když mě zvou bývalí studenti na nějaké setkání, vždycky říkají, že pan učitel Jurásek přijede, jenom když tam budu já. Tak si spolu vždycky popovídáme, ale samozřejmě i s jinými, co přijdou. Se dvěma bývalými kolegy se setkáváme každou středu na několikahodinovém rozjímání.

Někteří kantoři se shodují na tom, že obvyklý učitelský zlý sen vypadá takhle: dávno už zvonilo a já chodím zmateně po prázdných chodbách a nemůžu za nic na světě najít třídu, do které mám jít… Míval jste taky takový?
Ten můj byl trochu jiný. Víte, ve třetím a čtvrtém ročníku jsem jezdíval  na třídenní exkurze po nábytkářských továrnách u nás a na Slovensku. Já s tím nikdy potíže neměl. Ale když už jsem byl tak 10 let v důchodu, (většinou se mi nic nezdává) se mi tak měsíc každou noc zdálo, že jsem na té exkurzi a že se třeba před námi otvírají dveře – a za nimi nejsou schody, nic, díra. Anebo zničehonic vybuchovala pára… Asi ve mně musel zůstat nějaký strach z té doby, aby se nikomu nic nestalo. Děti chodí kolem nebezpečných strojů a jen tak z dlouhé chvíle si můžou chtít na něco sáhnout, co se zdánlivě netočí, a prst je pryč…


Musel jste před studenty někdy přiznat chybu?
No jistě, chybu člověk přiznat musí. Náš obor je úžasně široký a pořád se rozvíjí, člověk nikdy neví všechno. A dneska už je nábytkářské řemeslo úplně jiné než dřív, už je to spíše průmyslová výroba další generace. Do obráběcího centra vjede materiál a ze všech možných stran se vyvrtají otvory a drážky i jiné konstrukční spoje, dílce pak uloží do krabice a spotřebitel si to pak doma sám smontuje.

Kam podle vás směřuje nábytkařina?
Dřív truhlář postavil výrobek tak, jako se staví dům – napřed si připravil materiál, pak ho postupně opracovával, až z toho vyšla skříň, příborník, ložnice nebo obývací pokoj. Dneska pracovníci přemísťuji palety, anebo vymýšlejí programy. Třísky už asi v prstech mít nebudou.


Víte, my se s bývalými spolužáky ze Spišské Nové vsi každý rok scházíme (zbyla nás polovina). Minulý rok jsme byli na exkurzi ve zlínské firmě, kde dělají nábytek na zakázku. Je tam 18 šikovných řemeslníků, ale pracují jen s jednotlivými dílci. Zato jsem tam v praxi viděl i technologie, které jsem ještě, tehdy s jistým předstihem, učil. Vývoj, to je prolínání, něco přijde, něco se zopakuje v nové kvalitě, něco zanikne. Když teď v televizi opakují seriál Sanitka, tak se s potěšením dívám na tehdejší tradičně dělaný nábytek – dýhy, kavkazský ořech s kresbami… Dneska se už nedýhuje, zpracuje se folií povrchově upravená třísková deska a je hotovo. Vzpomínám si, že mě otec vybavil do samostatných začátků poměrně honosným nábytkem, a když jsme bydleli v prvním bytě, kde byl obývací pokoj, do kterého vedly čtvery dveře a k tomu jedno okno, musel jsem kvůli tomu nábytek rozmontovat. Pak jsme ho se ženou raději prodali a koupili si sektorový nábytek. Otec přišel na návštěvu, podíval se na to a povídá: „No máte to tady pěkný, je to tak trochu, jako když chce, a nemůže…“ Řemeslníkovi, který uměl dělat pěkný práce, to muselo připadat jako krabice. To víte, dřív byl nábytek až na úrovni užitého umění, dneska to bohužel ve většině případů už tak není.¨


A kam vlastně míří školství?
Myslím, že třeba  ta naše bystřická škola zažila pod vedením Ing. Zapletala po všech změnách v roce 1989 obrovský rozmach. Spojením s Odborným učilištěm TONu se vytvořil přirozený školský komplex. Byly postaveny kvalitní školní dílny, na evropské úrovni. Podařilo se získat budovu, ze které se přestavbou stalo zařízení typu vysokoškolských kolejí, a navíc byly ke škole připojeny i školy obchodního zaměření z Bystřice i z Holešova. Je přirozené, že po tučných letech přicházejí i léta hubená. Zase přejdou. Pokud počet studentů ve škole dnes klesá, časem jich jistě zas přibude, už jenom pro její nesporné kvality získané za těch uplynulých 60 let. To a všechno dobré jí ze srdce přeji jako její, asi nejstarší žijící, učitel.


A kam školství míří? Nechci dnešní školu hodnotit a nechci být škarohlíd, ale myslím si, že v odborném školství chybí usměrnění přesahující krajskou nadřízenost. Víte, mám pocit, že po sametové revoluci si mnoho lidí začalo myslet, že svoboda znamená dovolit si všechno. Dřív bývaly školy řízené z jednoho centra, osnovy byly jednotné a dodržovaly se. Po změně ekonomického systému nastalo myslím moc volné období. Když se ve školství začne příliš experimentovat, ztrácí podle mne vzdělání kvalitu. Student se nedozví, co má, boří se mezipředmětové vazby. Když máte dobrý učební plán a osnovy, když všechno na sebe navazuje, je to, jako když hraje dobře laděný orchestr – v opačném případě je to paskvil.


Když se nad tím zamyslíte, dneska každý sbírá drobečky informací a má jich pak obrovské množství – ale vzdělání potřebuje systém. Ono je něco jiného být informovaný – a být vzdělaný. Dneska se může stát, že dítě je v jistém směru informovanější než kantor. Ale když má učitel pevný kramfleky, tak nemusí mít nikdy obavy.

                  

Ptala se msch



Design By Macik