Zamyšlení starého Bystřičana nad vztahy Čechů a Němců – část první
(K 75. výročí Mnichovské dohody velmocí o nás bez nás)

Po klidných dobách od narození v Bystřici pod Hostýnem, s rodiči na trase Krnov – Praha, jsem se jako žák základní školy ocitl v roce 1937 v pohraničí, ve Znojmě.  Kdesi mimo můj dětský obzor vystupovaly černé mraky – táta byl jako důstojník generálního štábu na dva tři roky převelen k pěšímu pluku 24 do Znojma-Louky. Zpočátku se zdálo, že budeme žít v krásném bytě v kulturním městě s nádherným přírodním okolím, v kraji bohatě plodícím. V ten první čas jsem ho prošel jako skautské vlče a také na školním výletu až k rakouské hranici – pokojná krajina s poli, vinohrady a lesíky tam byla na obou stranách státní hranice. Na naší straně stála nová moderní budova celnice, na ještě rakouské straně jen dřevěná bouda a děda s fajkou, jenž tam dozíral na antiseptickou pokrývku silnice, aby vozidla nepřivezla k nim slintavku a kulhavku.

Henleinova strana, jedno z ramen nacistické chobotnice, však tenkrát rozpupovávala nacionální vášně Němců na našem území. Velmi brzo se srocovaly rozvášněné davy nacismem vybuzených sudetských Němců i ve Znojmě. Na náměstích se vztyčenými pravicemi a řevem hesel „Es kommt der Tag!“, „Heim ins Reich!“, „Heil Hitler“, „Nieder mit der Tschechei!“ ulicemi táhly za večerů semknuté řady fakelcugů s nacistickou vlajkoslávou, s duněním bubnů a pochodněmi. To masové, hlučné a nenávistné emoční pozdvižení na ulicích a náměstích nelze zapomenout. Často se slyšelo o přepadech našich celníků, četníků, pošťáků, železničárů a honbách na ně zejména v severním pohraničí ČSR. Tehdy jsem ve Znojmě zažil prvního mrtvého ve svém životě – našeho důstojníka tátova pluku zastřeleného za jízdy na motocyklu ordnery při přepadu celnice u Hnánic, jižně od Znojma. Jel tam zjistit, co se vlastně děje. Vykrvácel na silnici, protože soustavně ostřelovali i záchranu. Pro mne první zážitek s nacistickou zuřivou, až krvelačnou nenávistí.

Jak si vzpomínám, náš poměr k Němcům byl v dobách mého dětství bez nějakého nacionálního rozlišování. Mnohaleté půtky za Rakouska-Uherska s postupně získanou rovnoprávností Čechů a Němců v zemích Království českého i vzepření území s německou většinou jako provincií mimo nově vzniklý a mírovými dohodami uznaný Československý stát 1918/19 prostě přešly do historie a byly mimo naše myšlení. Při pravidelných pobytech o prázdninách v Bystřici ve 30. letech jsem byl členem klukovské party s českými i s německými kamarády ze sousedství – zejména Erin a Gerin souseda Lustiga či dcerkou zubaře Dieby. Když jsme se v roce 1937 přestěhovali z Prahy do Znojma, rodiče mi přivedli za kamaráda kluka od domovníků, Němců. Náš poměr k nim se nesporně měnil a nově utvářel postupem německých nacionálních tlaků. Byly to už nejen události v našem pohraničí, přepady nacistických teroristických komand, ale též jasné přípravy německého agresora k válce proti nám. Mise lorda Runcimana podle mínění táty naznačovala jasně, že naši „spojenci“ Československo obětují Hitlerovi v naivní naději, že ho politika „appeacementu“ uspokojí. Byla to představa vzniklá buď z neznalosti anebo z vypočítavosti, že se s Hitlerem Anglie a Francie nějak přece jen dohodnou. V roce 1937 jsme už doma měli rádio Telefunken a otec zamyšleně naslouchal projevu Hitlera v Norimberku na sjezdu nacistů v roce 1938. „To je válka,“ řekl tehdy táta-voják, „podle míry zbrojení Německa válka skutečně velká.“ Otec jako zpravodajec na Ministerstvu národní obrany byl poslán do Znojma, aby tam u pěšího pluku 24 zkoušel nový druh zbraně, která měla posílit obranu proti tankům – „rotu doprovodných zbraní“. Vojáci věděli, že se připravuje blitzkrieg s nasazením útvarů pancéřů.

Dodnes uvažuji, v čem spočívalo Hitlerovo charisma pro Němce. Řvoucí šašek – byl můj klukovský dojem z toho, co se ve Znojmě roku 1938 hrnulo z rádia. Byl dotažen k úplnosti po zhlédnutí filmových záběrů řečníka po letech. České rodiny se z města stěhovaly. Dne 23. září 1938 končila česká škola ve Znojmě – do 5. třídy jsme přišli tři. Když jsem se tenkrát brzo vrátil prázdnými ulicemi domů, maminku a mne vojáci sbalili a evakuovali ze Znojma. Před záborem pohraničí jsme se uchýlili do Bystřice k dědečkům Vahalům. I to tehdy byly nezapomenutelné dojmy – z vlaku projíždějícího blízko hranic bylo patrné, že armáda se připravila na válku pásy překážek a obsazenými řopíky i  většími objekty pevností.  Viděli jsme vojáky přibíhající k vlaku od pohraničních opevnění s prosbou o noviny – byli zvědaví, kdy to začne či jak se zachovají naši váhaví „spojenci“.

Našeho tátu jsme měsíce neviděli. Byl střídavě u polního generálního štábu armády, ustupoval s 24. pěším plukem, velel praporu SOS (Stráž obrany státu) a byl členem hraniční komise, která se dohadovala o průběhu nové hranice v detailu na katastrech obcí. Jednání se musela opírat o mapy-speciálky, kde byly vyznačeny počty obyvatel obcí německé a české národnosti. Šlo ovšem o údaje ze sčítání lidu v roce 1912! Proto, aby se nemohla používat data z let 1918–1938, údajně ovlivněné českým nacionalistickým terorem. Byl to čas mnohostranného hroucení nadějí – generální štáb potřeboval otce jako vojenského zpravodajce MNO, jenž měl léta na starosti oblast Polska a SSSR. Štáb musel počítat i s Polskem jako neznámou v zádech případné války s Německem. Po ultimátu Mnichovské smlouvy čtyř velmocí z  29. 9. 1938 bylo ovšem vojákům jasné, že možnost bránit se vojensky i politicky je nulová. Na padlé ČSR se zábory přiživilo i Polsko a mnohem výrazněji Maďarsko. 

Pro naše vyjednavače to bylo velmi těžké období – po silnicích jely přeplněné vozy s majetkem našich venkovských bezzemků, tu s koníkem, tu s kravičkou, prchajících ze záborů. První z vyhnání, které nikdo nevzpomíná. Když organizace sudetských Němců připravovala desítky let po válce svůj „památník vyhnání“, napsal jsem do Bundestagu paní předsedkyni Landsmannschaftu, proč neudělat památník všech vyhnání v důsledku nacistické moci. Vždyť po totální porážce nacismu bylo jeho důsledkem vyhnání německých obyvatel nejen z území zemí Koruny české jako páté kolony nacismu, ale třeba i z  čistě německých území na východě Evropy. Krvežíznivě prosazovaná touha po ovládnutí světa se prostě nevyplácí a za národ, jenž dvakrát za století vytáhl proti světu a odpovídá za miliony nejen svých mrtvých, to platí vinní s nevinnými. Tak to v historii chodívá. 

(Konec 1. části.)

 Ing. Vladimír Krečmer